Není co závidět těm, kdo vymýšlejí titulky k volbám, které o víkendu proběhly ve Švédsku. Evropská veřejnost se připravovala, že čtvrtinu voličů získá protimigrační, radikálně pravicová strana Švédští demokraté a že budou potrestáni nezodpovědní sociální demokraté, kteří vládli se zelenými v uplynulých čtyřech letech a připustili příliv dvou set tisíc cizinců za dva roky. Těžké ztráty měly zasáhnout i pravicový blok s názvem Aliance, který vládu levice toleroval. Titulky typu „Pravicový převrat“, „Katastrofa tradičních stran“ a „Také Švédové proti migraci“ však volby nevystihují.

Švédští demokraté dosáhli historického maxima, jejich osmnáct procent je však jen o pět procent víc než před čtyřmi lety. Sociální demokraté jsou na stoletém minimu, ovšem jejich osmadvacet procent zaostává jen o tři procenta za výsledkem před čtyřmi i osmi lety a náskok před druhou stranou se dokonce zvětšil. A čtyřčlenný pravicový blok je na tom podle předběžných výsledků stejně jako dosud. O převrat nejde.

Přesto se ve Švédsku něco stalo, jen se to o něco hůř popisuje. Nejde o to, že Švédové nebudou schopni sestavit vládu. Levice ani pravicový blok nemají většinu v parlamentu, to však neměly ani dosud, když zemi řídil kabinet sociálnědemokratického premiéra Stefana Löfvena. Ve Švédsku vládnou menšiny relativně často, protože nemusí žádat parlament o většinovou podporu, maximálně je může protivládní většina svrhnout. Nedělní volby přesto mají podle komentátorů světových médií jeden epochální rozměr – a tím je zpochybnění švédského sociálního státu.

S migrační krizí to má leccos společného. Výtržnosti přistěhovalců, především šlo o zapalování aut v Malmö a Göteborgu, opravdu pomohly Švédským demokratům. Před pár lety na tom nebyli dobře, protože se jejich lídr Jimmie Åkesson zhroutil z přepracování. Jeho snaha přetvořit protestní stranu na standardní součást švédské politiky se nedařila ani tak z toho důvodu, že ho radikální členové odmítali, ale že byl důsledně ostrakizován politiky ostatních stran. Příliv migrantů v roce 2015, který vládní strany nezvládly a který vedl k růstu kriminality, však prokázal, že Åkesson měl pravdu, když na nebezpečí nezařaditelných cizinců dlouhá léta upozorňoval. Åkesson politicky přežil a posílil, ještě důležitější bylo, že se dosud nebývalá skepse rozšířila i na dosud nedotknutelný sociální stát.

Nejen migranti, také málo porodnic

Najednou se ukázalo, že veřejné služby nefungují, jak by měly. Také se před volbami nejvíc demonstrovalo proti jednomu z nejviditelnějších selhání, konkrétně rušení porodnic v odlehlých oblastech. Když byla publikována informace o tom, že dokonce obyvatelky univerzitního města Uppsala hledají pomoc neonatologů ve Finsku, bylo i vládním činitelům jasné, že je třeba něco dělat. Proto šel Löfven do voleb se slibem, že zvýšením daní sežene na sociální stát další peníze, hlavní pravicová strana Moderaterna (Umírnění) zase slíbila, že místo vyšší daňové zátěže dohlédne, aby byl efektivnější. Přesto hlavní strany na důvěře ztratily. Namísto toho si o pár procent polepšili politici, kteří představili jasný názor, jakou alternativou se může napravit současné selhání. Posílili nejen Švédští demokraté, ale o něco méně také radikální socialisté, liberální strana živnostníků Centrum a křesťanská demokracie.

Silná pozice Švédských demokratů se po volbách stala zárukou, že se s krizí sociálního státu (včetně problému s migranty) něco bude opravdu dělat. Dnes už je jisté, že padne jedno z klasických tabu švédské politiky. Pro domlouvání stabilní vlády jsou k dispozici pouze dvě cesty. Podle první z nich domluví levicová nebo pravicová menšina s dosud nepřijatelnými Švédskými demokraty, že budou jejich vládu tolerovat. Druhá možnost předpokládá, že po čtyřiceti letech bude některá z menších pravicových stran spolupracovat se sociálními demokraty. V obou případech se dá čekat velká změna postojů k tradičnímu sociálnímu modelu. Mýtus všeobjímajícího státu blahobytu se otřásá v základech.