Dvě hory, které se tyčí nad úzkým průlivem, se dřív jmenovaly Herkulovy sloupy. Začátkem osmého století však zdejší zeměpis přepsala arabsko-berberská invaze z Afriky. Po slavném vojevůdci Táriku ibn Zijádovi, který se tu vylodil na evropském kontinentě, dostala jedna z nich jméno Džebel al-Tárik, Tárikova hora. Zkomolením z toho časem vznikl Gibraltar.

Čtyřsetmetrový vápencový masiv, na jehož svazích žijí jediné divoké evropské opice, dává svému majiteli perfektní přehled o tom, kdo se právě chystá proplout z Atlantiku do Středozemí nebo naopak. A nejpozději od doby, kdy byla vynalezena děla, i možnost mu v tom zabránit. Jedině ponorky si mohou dělat naděje na to, že pod skálou, která nespí, proklouznou nepozorovaně. Gibraltarský průliv, vymletý masivní potopou před pěti miliony let, je totiž hluboký. Ale z povrchových plavidel by si proplutí mohla vynutit jedině opravdu velká nepřátelská flotila.

Roku 1704 si Gibraltar vyhlédli jako náhradní cíl angličtí námořníci pod vedením admirála Rookea. Původně vlastně chtěli dobýt Barcelonu, ale hlavní město Katalánska se bránilo příliš houževnatě, našli si tedy něco lehčího. Malé město a pevnost přilepené pod skálou se po chvíli bombardování raději vzdaly. Když poražený guvernér Diego de Salinas předal klíče od bran Angličanům, utekla většina španělského obyvatelstva do sousedních krajů Andalusie. Počítali s tím, že se brzy vrátí do svých starých domovů, ale to už se nestalo nikdy.

Španělsko se vzdalo Gibraltaru utrechtskou mírovou smlouvou z roku 1713. Na straně dobyvatelů už stála Velká Británie, protože mezitím se skotská a anglická koruna spojily (1707). Tak jako tak, podle znění smlouvy přešla skála do cizích rukou, a to navždy, i když španělská koruna si vymínila určité ústupky. Jedním z nich bylo, že přestanou-li Britové mít pro Gibraltar použití, mají jej vrátit zpátky Španělům. Druhým pak ustanovení, že vítězové musejí respektovat náboženské zvyky katolíků, ale nedovolí zde usazování žádných muslimů a židů. Tuhle podmínku porušili Britové skoro ihned. Dovolili totiž, aby se ve městě usadili maročtí obchodníci, bez kterých by zásobování vzdálené enklávy nemohlo fungovat.

Žádné výsostné vody

Utrechtská smlouva měla některé podstatné právní nedostatky, které dělají ve vztazích mezi Gibraltarem a Španělskem problémy dodnes. Jednak se v ní nemluvilo o žádných výsostných vodách kolem Gibraltaru, což Španělé interpretují tak, že jim patří veškeré moře až po první oblázek na pláži. (Britská Royal Navy se tomu zdvořile usmívá.) Jednak se v ní vůbec neřeší vztahy mezi Gibraltarem a přilehlou španělskou pevninou, zejména ne to, jestli mají Španělé povinnost umožnit vzájemný obchod mezi andaluskými osadami a anglickou državou. Z absence jakéhokoli ujednání plyne, že patrně tu povinnost nemají.

Velká Británie v prvních desetiletích nejspíš ani nepočítala s tím, že si Gibraltar udrží. V roce 1727 se Španělé poprvé rozhodli, že si jej vezmou zpátky silou, ale neuspěli. Daleko horší ohrožení přišlo v létě 1779, kdy se Španělé přidali na stranu vzbouřené Ameriky a začali Gibraltar obléhat. K jejich smůle ovšem krátce předtím britské úřady vyslechly naléhání plukovníka Williama Greena a investovaly do výstavby mohutných opevnění. Velké obležení Gibraltaru trvalo čtyři roky a je možné, že přispělo k tomu, že Británie přišla o Ameriku; k udržení opevněné skály bylo přece jen potřeba dost sil, zásob a mužů. Nakonec se Španělsko muselo smířit s tím, že Gibraltar zůstane v britských rukách.

Po čtyřech letech obléhání byla konečně podepsána mírová smlouva, i když Jiří III., britský panovník, měl vůči jejímu znění výhrady. „Měli bychom se zbavit Gibraltaru,“ komentoval výsledek snažení svých diplomatů, „jinak se kvůli němu ještě zamotáme do další války, nebo minimálně vyvoláme věčné nepřátelství Španělů.“ To druhé se beze zbytku vyplnilo. Když už jednou Britové svoji osamělou skálu uhájili, hodlali si ji podržet. V napoleonských válkách sehrála velkou roli, ale následně jim padesát let nebyla téměř k ničemu, protože lodní provoz mezi Středomořím a Atlantikem stagnoval. Pak ovšem francouzští inženýři prorazili na opačném konci Středozemního moře Suezský kanál a pod Gibraltarem začaly proplouvat všechny obchodní lodi mířící z Asie a z východní Afriky do velkých přístavů na pobřeží Atlantského oceánu. Takové výhodné pozice se nemohla vzdát žádná vláda Jeho (či Jejího) Veličenstva. Na sklonku Viktoriiny vlády rozšířili Britové opevnění Gibraltaru tak, že se z něj stala významná základna. Druhou jí podobnou už měla Británie v celé oblasti jenom na Maltě.

V první světové válce posloužil Gibraltar jako důležitý opěrný bod pro protiponorkové operace, za španělské občanské války tu našli útočiště někteří republikáni pronásledovaní frankistickým režimem. Když začala druhá světová, přerušil Gibraltar provoz mezi Itálií a Německem, což Němcům velmi vadilo. Britové raději evakuovali všechny civilisty a proměnili Gibraltar v opravdovou skalní pevnost, provrtanou kilometry tunelů. Rozšířili také letiště, ze kterého se stala důležitá základna RAF. Generál Franco viděl Angličany ve svém sousedství nerad, jeho sympatie byly jednoznačně na straně Hitlerovy koalice. Zároveň měl ale obavy z toho, že sotva skončila krvavá občanská válka, zatáhnou jej Němci do další, světové války, kterou nemají šanci vyhrát. Když tedy Hitler přijel v říjnu 1940 na jednání do města Hendaye, aby svého španělského kolegu přesvědčil ke společnému postupu proti Británii, nedohodli se na ničem; byla to jedna z mála diplomatických porážek německého vůdce. Součástí debaklu bylo i to, že Franco odhadoval nutné zásoby a vybavení k porážce opevněného Gibraltaru hodně vysoko a šetrné Německo se nechtělo zavázat k tak drahé pomoci. Gibraltar tedy nakonec ušel vážným potížím, i když občasné nájezdy italských žabích mužů v jeho okolí pokračovaly až do roku 1943.

Díky tomu, že se dokázal vyhnout zapojení do války, vládl generál Franco Španělsku až do smrti. S Brity se ovšem úplně nesmířil a jeho vláda postupně omezovala provoz mezi Gibraltarem a Španělskem. Nejprve znemožnila pohyb vozidel přes hranici, pak zakázala letadlům mířícím do Gibraltaru, aby narušovala španělský vzdušný prostor; nakonec, roku 1969, zavřela hranici úplně a přerušila veškerá telekomunikační spojení. Tohle opatření rozdělilo rodiny a následující léta se stávalo běžným, že na sebe lidé skrz drátěné překážky pokřikovali novinky o tom, jak se jejich příbuzným daří. Španělé byli tak důslední, že přes zavřenou hranici nepustili ani rakve s těly zesnulých.

Uzavření Gibraltaru přetrvalo Francovu smrt a ani první demokratické vlády Španělska nespěchaly situaci uvolnit – špatné znamení do budoucna. Španělé kývli na normalizaci vztahů teprve tehdy, když jim nezbylo nic jiného. Chtěli totiž vstoupit do Evropských hospodářských společenství, jejichž členem už Británie byla, a britská vláda si vymínila, že situace na gibraltarské šíji se musí výměnou za její souhlas podstatnou měrou zlepšit. Ke slavnostnímu otevření hranice pro veškerý provoz došlo v únoru 1985. Hodně Španělů z okolí našlo v Gibraltaru práci.

Španělské vlády levého či pravého střihu ovšem nedávaly Gibraltaru pokoj a neustále se snažily o to, nějakým způsobem na něj získat aspoň částečný vliv. Nejvstřícnější vůči jejich požadavkům byla vláda Tonyho Blaira, jejíž ministr pro evropské záležitosti Peter Hain dokonce dojednal takzvanou smlouvu o sdílené suverenitě. Její podpis však zmařila sama gibraltarská vláda, která se o přípravách smlouvy dozvěděla dřív, než měla (patrně ji Londýn chtěl ponechávat v nevědomosti, jak dlouho to jen půjde). Zareagovala rychlým vypsáním referenda, ve kterém se 99 % obyvatel poloostrova vyjádřilo proti tomu, mít cokoli společného se Španělskem. Pokořený ministr Hain musel nechat smlouvu spadnout pod stůl, ale ještě roku 2017 si stěžoval v Guardianu, jak pěkně to tehdy na evropské úrovni dojednali a jak jim zákeřné místní obyvatelstvo vrazilo nůž do zad. Tahle stížnost jako by vyjadřovala všechny problémy současné EU v pár odstavcích.

Brexit znamená pro Španěly další vyhlídku na to, vymoci si na Britech nějaké ústupky. Hlavní vyjednávač EU Michel Barnier dal začátkem února jasně najevo, že Gibraltar nebude součástí hlavní dohody o uspořádání vztahů mezi Británií a Evropskou unií, aniž k tomu Španělsko dalo souhlas; což ono téměř jistě nedá. Gibraltar se tedy může těšit na další obstrukce. Těžko říct, kam až Španělé zajdou. Mimo jiné je poloostrov zásobován jak vodou, tak elektřinou z pevniny, a ačkoli odříznutí obou zdrojů by bylo vysloveně nehumánní, na rytířskost se v tomto případě nedá úplně spolehnout.

Pro Johnsonovu vládu by ovšem jakýkoli kompromis ve věci suverenity Gibraltaru byl vážnou skvrnou na cti. Navíc je v dnešním neklidném světě gibraltarská základna strategicky důležitá, ať už pro námořníky, nebo pro špionážní účely. Dávno zesnulý Jiří III. měl zkrátka pravdu, ale s tím už dnes nikdo nic nenadělá.