Málokdo si už dnes troufne tipovat, kdo se stane laureátem nejvyššího ocenění na poli architektury. Nobelovka za architekturu, jak se Pritzkerově ceně říká, totiž v posledních letech putovala do rukou architektů a architektek, jejichž jména v mainstreamových kruzích zrovna příliš nerezonovala. V minulosti tomu přitom bylo naopak: cenu přebírali vesměs slavní architekti (muži) pokročilého věku, které znal celý svět.

Ty ne

Architektky byly pro porotce Pritzkerovy ceny dlouhou dobu jakoby neviditelné. První oceněnou ženou se stala roku 2004 Zaha Hadid – přesně čtvrt století od založení ceny. Důvodem přitom není to, že bychom nenašli architektky s význačným dílem. Nejkřiklavějším momentem v tomto ohledu pak bylo udělení Pritzkerovy ceny roku 1991 „otci postmoderní architektury“ Robertu Venturimu, kdy porota zcela ignorovala práci Denise Scott Brownové, Venturiho manželky a spolupracovnice. Tou dobou přitom spolupracovali již přes dvacet let a své klíčové architektonické projekty i teoretické práce tvořili dohromady. Opomenutí klíčového postavení Scott Brownové se začalo výrazně řešit až o deset let později, kdy vznikla také petice za udělení ceny pro výjimečnou architektku ex post. K tomu ale nedošlo. Na seznamu laureátů Pritzkerovy ceny najdeme až do letoška pouze tři architektky, dvě z nich navíc ocenění získaly v rámci architektonického studia spolu se svými spolupracovníky.

Když minulý týden padlo rozhodnutí o tom, že držitelkami tohoto prestižního ocenění (spojeného s prémií 100 000 dolarů) se letos stávají architektky Yvonne Farrellová (1951) a Shelley McNamarová (1952), vystoupilo téma žen v architektuře opět do popředí. Bylo by však mylné usuzovat, že cenu získaly právě proto, že jsou ženy. Obě irské architektky totiž za sebou mají bravurní dílo. Až dosud ovšem stálo tak trochu mimo hlavní reflektory médií, a proto širší odborné veřejnosti jejich jména mnoho neříkala. Architektky přitom už loni získaly nejvyšší ocenění za celoživotní dílo (Royal Gold Medal), udělované Královským institutem britských architektů.

Za oponu

Ocenění Farrellové a McNamarové porota zdůvodnila nejen jejich osobitým přístupem k samotnému navrhování, ale také smyslem pro řešení širších sociálních a společenských otázek, povahovou velkorysostí i osobní integritou. Irky vedou společnou architektonickou kancelář Grafton Architects už čtyřicet let. Založily ji krátce po dokončení studií na univerzitě v Dublinu v roce 1978, kde také ihned dostaly nabídku přednášet. Poté působily na vysokých školách po celém světě včetně třeba Yaleovy nebo Harvardovy univerzity.

Trvalo ovšem poměrně dlouho, než získaly velkou mezinárodní pozornost. Tu jim přinesla jejich vůbec první zahraniční zakázka – budova univerzity Luigiho Bocconiho v Miláně. Za ni roku 2008 získaly titul stavba roku v rámci prestižní přehlídky World Architecture Festival. Školní budovy zaujímají v portfoliu sympatických architektek vůbec ústřední místo, další najdeme třeba v irských městech Kildare, Galway či Dublinu, ale také v Toulouse, Londýně nebo Paříži. Nejvýznamnější z nich ovšem Farrellová a McNamarová dokončily před pěti lety mimo evropský kontinent, a sice v Limě, hlavním městě Peru. Jde o impozantní betonovou strukturu ověnčenou dalším významným oceněním, které se díky jejímu tvaru připomínajícímu terasy přezdívá „Machu Picchu moderní doby“.

Tvary a samotná forma architektury ale nejsou u dvojice architektek tím hlavním. Často totiž jdou za onu vizuální stránku architektury, aby prozkoumaly důležité aktuální otázky celospolečenského rázu, což se nejzřetelněji projevilo na největší pravidelné oslavě architektury – benátském bienále, které před dvěma lety coby jeho kurátorky vedly. Nešlo o běžnou výstavu architektury, ze všech expozic bylo zřejmé určité zaměření na sociální témata, ekologii a tím i člověka samého. „Architektura není pouze věc designu, sofistikovanosti a úspěchu, jde také o to, jak na vás působí z pohledu běžného návštěvníka,“ tvrdí McNamarová.