O čem a koho mohou a mají „orgány činné v trestním řízení“ informovat?  

Ve dnech 14. – 16. června se konal již dvacátý šestý ročník prestižní konference Karlovarské právnické dny. Svou účastí ji ozdobili mj. ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán, předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal či předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Jedním z hlavních sponzorů akce byl, a to nikoli poprvé, koncern Agrofert.

Zdá se, že velmi pozoruhodný (a z mého hlediska taky krajně problematický) příspěvek na něm v sekci „Trestní právo“ přednesla pražská vrchní státní zástupkyně JUDr. Lenka Bradáčová. Píšu „zdá se“, protože o jeho obsahu jsou ti, co neměli příležitost se konference zúčastnit, zatím informováni pouze ze dvou článků na serverech Info.cz a Forum 24 (oba vyšly 18. června) a případně z neautorizovaných zvukových záznamů. Na telefonický dotaz mi organizátoři konference sdělili, že paní doktorka Bradáčová mluvila spatra a svůj příspěvek písemně neodevzdala, takže ho nemají k dispozici a nezveřejní. Na Karlovarských právnických dnech  se s tím prý počítá. To, o čem hovořila (jak se dá aspoň na základě výše uvedených zdrojů usuzovat), mi připadá natolik znepokojivé, že bych považoval za vhodné, aby se k tomu aspoň dodatečně vyjádřila. Proto píšu tyto řádky.

Téma vystoupení paní Bradáčové bylo, soudě podle pozvánky,  „Zveřejňování informací z trestního řízení“. Při svém vystoupení je údajně doplnila ještě dovětkem „aneb zodpovědná žurnalistika“.  Zabývala se jednak tím, o čem mají a mohou orgány činné v trestním řízení během řízení informovat a o čem ne, a za druhé, koho (tedy které sdělovací prostředky) jsou orgány povinny informovat, a kterým je naopak možno a radno informaci odepřít.

Paní doktorka vychází mj. a především z formulací  Listiny základních práv a svobod (čl. 17), z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod  Rady Evropy (odkaz v článku z Info.cz je ovšem zmateční, zmiňovaný čl. 19 hovoří o něčem úplně jiném a  čl. 10, Svoboda projevu, neobsahuje formulace, které se v článku uvádějí), z Trestního řádu (§ 8a – 8d) a z Tiskového zákona (zák. č. 46/2000 Sb.). (Jakýsi problém je v tom, že ve zmíněných paragrafech Trestního řádu se hovoří o „veřejných sdělovacích prostředcích“, kdežto v Tiskovém zákoně, který je o něco staršího data než poslední novely Trestního řádu, je řeč o „periodickém tisku“).

Případ Bédat

Hlavní právní dokument, na nějž se paní Bradáčová dovolává při úvahách o tom, koho a o čem informovat a co je odpovědná žurnalistika, je rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Arnauda Bédata.

O co jde? V létě 2003 vjel na mostě v Lausanne řidič do chodců. Tři lidi zabil, pět dalších zranil, nato se s autem zřítil do vody. Případ bylo obtížné interpretovat jako pouhou nehodu a ve veřejnosti vzbudil velké rozhořčení. Dotyčného vzali do vazby. O věci referoval ve švýcarském časopise L´Illustré novinář  Arnaud Bédat. To, co napsal, se neslo na vlně všeobecného pobouření nad událostí. Bédatovi se nadto podařilo získat fotokopii trestního spisu: pořídil si ji údajně jeden z poškozených, ztratil ji někde v supermarketu, nálezce ji dopravil do časopisu a tam se k ní dostal pan Bédat. Uvěřit této historce se vším všudy je těžké, švýcarské soudy ji však nedokázaly vyvrátit.  

Podstatná věc je ovšem toto: podle švýcarského trestního řádu je zveřejnění otevřených trestních spisů nebo jejich částí trestné. Pan Bédat tak učinil, a byl proto odsouzen nejprve k roční podmínce, odvolací instance pak rozsudek zmírnila na peněžitou pokutu a švýcarský federální soud jej potvrdil. Nato Bédat v roce 2008 podal proti rozsudku stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva  pro porušení práva na svobodu projevu garantovanou v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud mu dal nejprve za pravdu, ale poté, co se Švýcarsko proti rozsudku odvolalo, své stanovisko změnil a rozhodnutí švýcarských soudů potvrdil.

Podle mého názoru bylo rozhodnutí švýcarského soudu i ESLP správné.  Postavení obviněného, byť jakkoli problematického, v trestní věci, navíc takhle citlivé, je velmi slabé. Je třeba jej  chránit např. před hysterií a lynčerskými náladami ve veřejnosti. A novináři, kteří se na těch náladách vezou nebo je dokonce podporují, si zaslouží opovržení, resp.  postih tam, kde to zákon umožňuje – tj. např. když jako pan Bédat zcela zjevně v konkrétní věci poruší zákon (zveřejnění otevřeného policejního spisu či jeho části).

Problematická analogie

Rád bych ovšem hned na začátku upozornil, že u nás máme zkušenosti s případy, které jsou sice na první pohled podobné, ale ve skutečnosti úplně opačné. Obviněným nebývá obyčejný čičmunda, ale papaláš. Klasický případ je Petr Nečas a proces s tzv. politickými trafikami.  Proces má mohutný politický podtext, který se stává problematickým tenkrát, když se jej sice čtyři roky nedaří v právní rovině uzavřít, ale v politické rovině rozpoutal lavinu událostí, které začaly zhroucením vlády a končí zhroucením politického systému země (poté už asi nebude problém proces pořádně uzavřít, protože nezávislé soudnictví může existovat jen tam, kde funguje vyváženost výkonné, zákonodárné a soudní moci, tj. demokracie; jinak se soudní moc nakonec stane otrokem exekutivy a legislativy). Veřejnost byla u nás excitovaná stejně jako v případu incidentu na lausannském mostě. Novináři (až na výjimky) se přinejmenším vezli na vlně hysterie a lynčerských nálad, odpor kladly jen některé soudní instituce (NS). Zábrany proti publikování odposlechů  a nejrůznějších úniků ze spisů byly minimální a nebyly nic platné: byly např. zveřejněny odposlechy rozhovorů mezi Petrem Nečasem a jeho manželkou, které se velmi dotkly jejich soukromého života, a pokud si dobře pamatuji, bylo to shledáno OK, protože veřejný zájem prý v tomto případě převažuje nad tím, že něco takového je už na první pohled a poslech lidsky odporné. Takový rozpor mezi právem a lidskostí bývá typický pro kruté, necivilizované autoritativní režimy. Je to průběžný průnik „buranokracie“ do zkomírající demokracie.

Nechci říci nic míň a nic víc, než že příklad, který uvedla paní Bradáčová, je zavádějící a do naší dnešní společenské situace „nepasuje“. Je něco jiného zastávat se jedince proti hrozícímu veřejnému lynči, a něco jiného zastávat se veřejného lynče proti jedinci, i když ten jedinec ani v jednom případě není třeba hrdina bez bázně a hany.

O čem informovat a o čem ne

Dr. Bradáčová zdůraznila, že orgány činné v trestním řízení musí veřejnost o probíhajících trestních kauzách informovat, zároveň jsou však povinny určité informace chránit. Důvodem takové ochrany je jednak zájem na zdárném průběhu trestní kauzy (účinné vyšetřování trestných činů), jednak ochrana soukromí a presumpce neviny. A je třeba také bránit únikům ze spisů, které komplikují zdárný průběh vyšetřování trestného činu, i těm, které poškozují práva obviněného.

Problém je v tom, že se úsilí o co nejúčinnější vyšetřování trestných činů často  dostává do konfliktu s ochranou obviněných a presumpcí neviny. Často taky bývá nejúčinnější vyšetřování zaměňováno s co nejjednodušším a nejpohodlnějším. Proto musí být orgány činné v trestním řízení pod dohledem veřejnosti, tj.  nezávislých soudů a médií. Vzhledem k tomu považuji např. řeči o tom, že občanská zvědavost nemůže minimálně na začátku trestního stíhání při posuzování protichůdných zájmů proporčně obstát, za podivné. Měly by být nějak rozvedeny. Ostatně, co je to „na začátku trestního stíhání“? Kdy ten začátek začíná a kdy končí? Občanská zvědavost nemůže proporčně obstát minimálně na začátku trestního stíhání: a maximálně kdy? A kdo rozhodne, zda minimálně, nebo maximálně? Je mi líto, ale takhle se otvírá cesta naprosté libovůli. Dovoluji si přitom upozornit, že v případu Bédat vůbec nešlo v první řadě např. o to, posoudit míru přípustné, resp. nepřípustné občanské zvědavosti a bulvárnosti v tom, jak pan Bédat o věci referoval, ale o to, že pan Bédat překročil zcela konkrétní ustanovení švýcarského zákona o nepřípustnosti zveřejňování živých policejních spisů či jejich částí.

Paní Bradáčová pak přechází od problému, co a jak smějí orgány činné v trestním řízení zpřístupnit veřejnosti (to je jistě velmi naléhavá věc, protože úniky ze spisů jsou velmi živá a citlivá záležitost a vina za ně jistě nebude vždycky jen na obžalovaných a obhájcích), k problému, jak dosáhnout nápravy v médiích, kam informace unikly. Pražské VSZ prý bude i napříště zasílat médiím požadavky na stažení konkrétních článků. Což je zjevně jádro sdělení v této části vystoupení dr. Bradáčové. Pokud zdůvodnění takového zásahu bude, že šlo o bulvární informace, o pouhé uspokojování „občanské zvědavosti“ a výraz novinářské nezodpovědnosti, řekl bych, že k podobným úsudkům není státní zastupitelství kompetentní, a doufám, že dotyčná média mají právní prostředky, jak se podobné svévoli bránit. Jinak se to bude podobat následné cenzuře.

Oznámení, s nímž dr. Bradáčová přišla, je dosti útočné a vymyká se z toho, co by člověk očekával na učené konferenci. V době mého mládí zaznívalo něco trochu podobného na jiných, politicky vlivných fórech. Shodné je jenom to, že taky tehdy bývalo odměňováno frenetickým potleskem.

Bylo by tedy dobré, kdyby paní  doktorka Bradáčová vysvětlila, jak to vlastně myslila.

Koho informovat a koho ne

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poskytovat veřejnosti informace prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Paní doktorka Bradáčová ovšem, jak mi vyplývá z toho, co jsem si o jejím vystoupení na konferenci přečetl, se pokouší vymezit, co to veřejný sdělovací prostředek je (podotýkám, že Tiskový zákon hovoří o „periodickém tisku“ a definuje jej jako „noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce“). Zatímco Tiskový zákon považuje údajně za veřejný sdělovací prostředek tradiční média (přiznám se, že formulaci „médium, které minimálně jednou měsíčně vydává své  informace v tištěné podobě“ jsem v platném Tiskovém zákoně nenašel), existuje dnes celá skupina elektronických médií, které definici tiskového zákona neodpovídají, a přesto je třeba se na ně dívat optikou sdělovacího prostředku. Paní Bradáčová přitom upozorňuje, že tu je řada soukromých webů, které se prezentují jako žurnalistika (občanská soukromá žurnalistika), ale mnohdy jsou vytvářeny nezodpovědně. Evropské instituce podle JUDr. Bradáčové nastavily přitom docela konkrétní parametry, kterými by se měl poskytovatel informací z trestního řízení (orgány činné v trestním řízení) řídit, když vyhodnocuje žadatele o informaci, zda má vlastnosti, které spadají pod pojem „veřejný sdělovací prostředek“, a zda si tedy zaslouží, aby se mu informací dostalo.

Výklad paní doktorky Bradáčové je krajně zmatený a vyžaduje doplnění.  Jí uváděné paragrafy trestního řádu pojem „veřejný sdělovací prostředek“ používají, ale nedefinují. V tiskovém zákoně se vůbec nevyskytuje. A stejně ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, ani v Listině základních práv a svobod, které paní Bradáčová ve svém příspěvku na konferenci zmínila. A pokud by snad chtěla jeden konkrétní  rozsudek Evropského soudu (ve věci Bédat) vydávat za nastavení konkrétních parametrů, jimiž by se měly naše „orgány činné v trestním řízení“ řídit při vyhodnocování žadatele o informaci, bylo by to úplně absurdní a navíc by to byl projev jakéhosi alibismu (vždyť se opíráme o evropské normy!). I tohle by měla paní Bradáčová nějak konzistentně vysvětlit. Jinak to totiž vypadá, že si pro státní zástupce vyhrazuje právo na třídění médií na „veřejné“ a „občanská soukromá“, pro což (zatím, naštěstí, ještě) neexistuje žádný základ v platných zákonech a  navíc se to jako vejce vejci podobá dělení na oficiální (či chcete-li oficiózní) publikace a samizdat, na třídění, které si rovněž pamatuji ze svých mladších let. Pokud by tomu tak bylo, bude třeba to pojmenovat, kritizovat, a dokud to ještě jde, zákonnými prostředky tomu čelit.

A už jen malá poznámka na závěr: Pravda, Láska a politická demokracie

V  intelektuálním prostředí českého disentu se už před listopadem 1989 usalašila představa, že tradiční demokracii je třeba občerstvit a reformovat. (S něčím podobným pak přišel v lidové podobě před pěti lety Andrej Babiš). Odtud plynou nesmyslné představy „napřed  právní stát, potom politika“, sentence o potřebě „vnášení morálky do politiky“ atp. Politika se chápe jako něco tradičně špinavého, jako pokleslé pletichářství, jako něco, co je třeba prodchnout vznešenými ideami (v drtivé většině případů přitom jde o duté banality).

Spousta lidí papouškuje tezi, že demokracie je vláda většiny. Vláda většiny se ovšem nejlépe uplatňuje ve vlčí smečce. Politická demokracie a vyvážení mocí znamená v první řadě to, že jsou chráněna a podporována práva slabších, práva menšin. Spravedlnost a  právní řád znamená totéž, ochranu slabších, a obojí může existovat jen v demokratickém politickém prostředí.

Po roce 1989 se u nás začala uplatňovat představa a posléze i praxe,  že spravedlnost se dá  uplatnit přímo, mimo politiku: budou o ni pečovat „orgány“ ve spolupráci s předvojem revoluční investigativní žurnalistiky. V úvahách paní Bradáčové cítím něco podobného. Tato revoluční cesta  se velmi neosvědčila: nakonec způsobila rozvrat demokratické České republiky a přivedla k moci Andreje Babiše. A jedno i druhé, revoluční reforma demokracie a právního státu i nástup Andreje Babiše, jde ruku v ruce. Je zapotřebí i v této chmurné době udržovat ve společnosti živé povědomí o demokratické politice a právním státu.