Pokud si říkáte „Co je to zase, himbajs, za slovo?“, tak vám hned fandím, ale moc se tomu věřit nedá, protože uniknout tomuhle výrazu je v posledních letech dost obtížné. Doráží ze všech stran. Snad kdybyste po třiceti letech těžkého žaláře vyšli do zahrádek, mohlo by vás překvapit. Právě tehdy se totiž v odborné obci objevilo toto nové slovíčko a s ním se nám tady rozmohl takový nešvar. Nebojte, není to žádná národní disciplína, mulchen i mulching proběhl celou Evropou, ba dokonce celým světem. Máme pro něj takové hezké české slovo, totiž nastýlání. Dokonce se svou vnitřní odrůdou, kterou je mrvení. Ano, nastýlání zetlelého odleželého hnoje bylo v předjaří zejména u květinových záhonů běžnou praktikou a v některých končinách se to stále děje. Též podestýlat stromy či keře pokosenou trávou byla svého času poměrně oblíbená a účinná praktika.

Podobně se do záhonů rozvážel kompost, ať už se zapravením, či bez. Smysl byl jediný a stále se dokola opakující. Přinést rostlinám nový zdroj živin. Mimo jiné vždy došlo i k velké aktivitě půdního edafonu, zjednodušme to na žížaly, které pak celé dny organiku zatahovaly pod zem, a celkově se tak zlepšovala struktura půdy. Na starých rabatech vidíme veliká vydutá břicha od každoročního navážení nových a nových vrstev. Tak vzniká nekonečný záhon, který nikdy nezestárne.

Čeština je jazyk živý, a tak některá slova nabývají časem rozvinutého nebo docela jiného obsahu. Není sázení jako sázení, i když sázka je to vždycky. Přihnojení není jen práce s hnojem, ale i s luxusními granuláty ze zemního plynu. Šlechtit můžete kulatější rybíz, ale i sebe před zrcadlem a tak podobně. Třeba pikýrování, kantování či senkování ze slovníku již téměř vymizelo. Přitom se za nimi skrývalo tolik dovednosti, píle a šikovnosti. Zato mulčování, tomu pšenka kvete. Pojďme mu to zazávidět.

Co to tedy vlastně je? Dnes už celkem cokoli. Účelem je zakrýt co nejneprodyšněji zem, abychom nemuseli nic dělat a námi vybrané rostliny v tom přežily aspoň několik týdnů. To se ne vždycky podaří, ale nevadí to. Díry se dotapetují. Totiž dodláždí. Pardon, dosypou. No ano, je to tak, mulče můžete nejen sypat, ale i pokládat, ba i rozrolovat jako koberce. Jak se vám zachce. Pravda je, že ideální by byl nástřik pumpou rovnou z mixu. Ještě nedávno patřila mezi konverzační klasiku u nás v zahradě výměna: „Choti, co myslíš, mám si vzít rudbekii žlutou, nebo červenou?“ a odpovědí bylo zádumčivé: „Vybetonovat“ s pohledem kamsi do dálky. Oba tyto přístupy se snoubí v současném mulčingu. To už je prostě životní styl. Mulčuju, tedy jsem.

Staletí „před mulčem“ se soustředila prakticky výhradně na to, jak vypěstovat tu či onu rostlinu do krásy. Co chce za místo, jakou zem, jak zalévat, hnojit a vůbec. Dělat jí pomyšlení. Šlo nám o to, aby co nejvíc rostla, byla zdravá, bohatě a dlouho kvetla. Měla se dobře. Zní vám to maličko čapkovsky? Chybí vám už jen rozhovor o zaručeném návodu na lapení krtka? Zapomeňte. Jde se mulčovat.

Cíl je snadný. Zabránit za každou cenu spontánnímu růstu čehokoli, co jsme nevysadili my. A ta cena může být opravdu vysoká. Plachetky, fólie, textilie, kůry, štěrky, kamínky, štěpky. To vše v nekonečné nabídce. Kapinku si zničíme zem na svém vlastním pozemku a námi vysazené rostliny budou živořit a kňučet hlady, což občas kompenzujeme trochou ztuženého plynu.

Před časem mi slovíčko mulčovat nějak vypadlo ze slovníku. Kamsi na chodník. A už jsem ho ani nezvedl. Nechal jsem ho tam a vzal další fůrku koblih od koní. Voní líp než plyn.