Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat. Mně se to napětí velice líbí a libí se mi dokonce i to vysoké napětí, jak tak běží něžnými úžlabími mezi kopci. Když se díváte do krajiny elektráren, dolů, dálnic, cementáren a chemiček, musíte být na člověka pyšní. Pod nohama máte přitom největší pustinu. Stojíte na vyhaslé sopce, která kdysi předváděla energii, o jaké si tyhle choulivé elektrárničky mohou nechat leda zdát. Prostě úspěch lidského umu. Sukces.

Kolem mě ovšem probíhá nezadržitelná sukcese. Po stepích staletí kolotala všelijaká zvířena, rytmicky okusovala všechno, na co přišla, a udržovala step stepí. Výsušné pahorky samy o sobě nebyly pro dřeviny příliš přívětivé a na kopce byly vyhnány z ráje údolnic pouze ty nejtvrdší druhy. Některé kopce tu mají svoje jeřáby. Zcela originální, pouze jejich. Jeřáb na sousedním kopci se posledních tisíc let vyvíjel jinak a je zase svůj. Ono to zní asi všelijak, ale ty kopce se až neskutečně liší. Říkám si, že to ti ptáci, ježci a jezevci neroznesou. Nejspíš se jim přes žírné lány moc nechce a drží se doma. Kopce pouhé tři kilometry od sebe se proto mohou zcela neprolínat.

Samozřejmě, jsou druhy lítací, disponující parašutistickými jednotkami, stejně jako pampeliška, ty najdete všude. Některé potřebují k lítání asistenci. Toho využívají hlavně dřeviny lákající nebohé ptactvo na oplodí svých semen, to se jimi tíživě nacpe a pak ho musí přepravovat do nových domovin v zažívacím traktu. Musí proto dosednout na nějakou vhodnou přistávací plošku a tam vyčkat, až se mu odlehčí. A to je ten klíčový moment. Dokud je stepička pasená spárkatou zvěří či dobytkem, je to prima a ptáci zamíří s tíživou náloží jinam, nemajíce kde přistát. Lodyhy bylin se s nimi naštěstí obvykle zlomí, jsou-li tedy dostatečně obtěžkáni. Běda když se taková šance na přistání vytvoří. Třeba taková informační tabulka „přírodní památka“ mívá na své patě mnoho mladých hlohů či trnek, které musí kolemjdoucí muflon pracně okusovat, aby step zůstala stepí. Turista v klobouku ztuhlý svítáním se také může stát snadným cílem. Samozřejmě ne všichni ptáci mají čas usednout a bombardovací perutě nečekají na nic. Každopádně některé stepi jako by měly tu smůlu, že jak se na nich strom uchytil, přišly zástupy dalších. Skoro jako když bílí přistěhovalci vytlačili indiány z prérií. A tomu se říká sukcese.

Desítky drobných stepiček každoročně berou za své, protože nálož je moc silná a spárkatých moc málo. Chybí jak koza, tak kosa. Také zde chybí oheň, přestože příroda se pravidelně vkládá do byznysu s elektrikou a občas si taky něco letní bouřkou zapálí. Step je na oheň velmi dobře stavěná, zbaví se dřevin a ozdraví. Je tedy tak nějak lepší, když neshoří komplet všechno, aby se měla z čeho obnovit. Právě na amerických prériích se oheň hodně využívá. U nás je vypalování spojeno spíš s problémy a ztrátou kontroly nad plameny. Možná kdyby začaly sopky zase kouřit, vyvolalo by to paniku nejen ve velínech elektráren.

Se sukcesí je to holt těžké. Chceme ji kontrolovat jako pejska na vodítku. Jenže, jak říká kolega Sádlo, trvale udržitelná není ani stolice. A ti nebozí opeřenci o tom vědí své.