Ještě před dvěma měsíci hovořili znalci o pětisetletém suchu, během pár týdnů ho však vystřídaly přívalové povodně. Půda nedokáže zadržet vodu, která rychle odteče a zanechá po sobě suchou poušť. Stále častěji se proto mluví o tom, že je třeba najít recept, aby půda zničená industrializovaným zemědělstvím zase dokázala vodu udržet. Účinným nástrojem, jak se vrátit do minulosti, je rozčlenit krajinu znovu na menší celky, obnovit meze a malé vodní plochy. To je úkol zeměměřičů a krajinářů sdružených v Asociaci podnikatelů v geomatice a jejich šéfa Martina Hrdličky.

Krajinu na menší celky rozdělují tzv. komplexní pozemkové úpravy, které probíhají od roku 2002. Jsme už blízko jejich dokončení?

Hotova je jen zhruba pětina zemědělské půdy v republice, tímto tempem to bude celé hotovo tak zhruba za osmdesát let. Je tedy nutné do pozemkových úprav víc investovat. Myšlenka pozemkových úprav se rodila velmi ztuha, naráželo to na odpor především velkých zemědělských podniků, souviselo to i s neochotou vracení zemědělské půdy původním majitelům v rámci restitucí. To byl počáteční odpor. V současné době si i velcí držitelé půdy nebo ti, kdo na ní hospodaří, konečně postupně uvědomují, že pozemková úprava může být pozitivní i pro ně. Nehledě k tomu, že řada osvícených zemědělců si uvědomuje, že pozemkové úpravy neřeší jenom pozemky, ale také třeba erozi a zeleň v krajině, což samozřejmě má dlouhodobý pozitivní vliv na výnosnost půdy.

Všeobecně prospěšný projekt se zdržel jenom kvůli obavám velkých zemědělců?

Pozemkové úpravy vznikly jako úplně nový obor teprve na začátku devadesátých let, když se prvoplánově řešily vlastnické vztahy. Pak se začalo přemýšlet, co dál. Aby to mělo logiku, tak se rozhodlo, že se půjde cestou komplexních pozemkových úprav, které vždy vyřeší celé katastrální území nejen z pohledu vlastnictví, ale i z pohledu tvorby krajiny, zpřístupnění pozemků a dalších věcí. Prvních patnáct let se jenom hledala cesta, jak na to. Dnes se pozemkové úpravy usadily do jasné podoby, existuje metodika, zákony, vyhlášky; a v dnešní době to považuji za jednoznačně nejlepší nástroj, jak krajinu postupně vracet do podoby, kde se může podnikat a současně dobře žít.

Myslíte, že stačí nově rozměřit půdu, abyste obnovil krajinu a udržel v ní vodu?

Samozřejmě nestačí. Když ale potřebujete udělat určitá opatření v krajině, jako je průleh, rybníček nebo mokřadiště, aby se udržela voda, která jinak spadne a někam rychle odteče, musíte na to mít vyčleněné pozemky a ten vodní prvek musí mít nějakou logickou návaznost na své okolí. To právě řeší pozemková úprava. Pokud byste opatření na udržení vody dělal bez nějaké koncepce, tak je to úplně k ničemu. Navíc jsou úpravy úzce navázány na územní plánování.

Obnovit krajinu fakticky znamená překonat dědictví komunismu, který půdu vyvlastnil a zaváděl v zemědělství průmyslovou velkovýrobu. Je to vůbec možné, když minulý režim zpřetrhal vazbu místních obyvatel k půdě v měřítku jako nikde v Evropě?

Komunistickému režimu se opravdu podařilo zpřetrhat tuto vazbu, ale je to region od regionu. Máme regiony, kde vazba vlastníků k půdě není prakticky vůbec žádná a kde se o půdu víceméně nestarají. Je to na příklad pohraničí převážně v Čechách a k tomu severní Morava. Proti tomu jsou regiony, kde mají vlastníci k půdě velmi úzký vztah. Je tady nějaká situace a pozemková úprava pomáhá optimalizovat, aby se dobře hospodařilo, ať je tam nájemce, nebo více či méně odpovědný vlastník.

Za komunistů se rozorávaly meze, menší pole se scelovala do velkých lánů, meliorace umožňovaly intenzivní zemědělství v podhorských oblastech. To jsou hlavní chyby, jejichž důsledky musíme překonat?

Přiznám se, že jsem meliorace za socialismu studoval a potom je i v praxi realizoval. Protože jsem vždycky měl vztah i k přírodě, tak jsme se u nesmyslných projektů třeba s předsedou JZD dohodli, že některé části projektu vynecháme, protože byly zbytečné. Tehdy byla představa intenzivního zemědělství za každou cenu, udělat ze všeho ornou půdu. Dnes jsou ale jiné faktory, které půdu ničí. Je to paradoxně ekologická snaha vyrábět biopaliva, ze kterých si někteří podnikatelé udělali velký byznys. Pro zemědělce je velmi výhodné pěstovat kukuřici a řepku, které tu půdu úplně likvidují, zvlášť když se jejich pěstování opakuje velmi často nebo když se pěstují v nevhodných podmínkách. Protože když se pěstuje kukuřice, je půda velmi náchylná k vodní erozi. Nemůžeme mluvit jenom o čtyřiceti letech bolševismu, který zničil majetkové vazby a půdu likvidoval melioracemi, nevhodným hnojením a podobně. Bohužel v tom trendu pokračujeme, protože máme energetické plodiny, které je pro zemědělce výhodné pěstovat. Právě způsob hospodaření se nejvíc promítá do zadržení vody v půdním profilu, kde je potenciálně ta největší zásobárna vody. Nic nevyřeší opatření typu, že vydáme miliardy na přehrady. Voda se musí zachytit tam, kde spadne, musí ji udržet ten půdní profil, případně ať prosákne do spodních vod. To znamená zpomalit odtok z krajiny, zlepšit půdní profil a obnovit původní vodoteče, a teprve pak můžeme řešit přehrady. Přece nebudeme vodou z přehrad zpětně zalévat schnoucí lesy a každé pole, kde se pěstuje kukuřice.

Jinými slovy, hlavní příčinou vysušování krajiny a neschopnosti půdy zadržet vodu je nevhodné hospodaření?

Ještě je tady otázka globálního oteplování a změny klimatu. To je prvek, který musíme vnímat, a naše opatření s pozemkovými úpravami ten problém úplně nevyřeší. Mění se charakter dešťů z dlouhotrvajících, jemných a vydatných, jaké jsme po dlouhé době výjimečně zažívali v květnu a červnu, a místo nich jsou častější přívalové deště, které půdní profil nedokáže přijmout, a tak voda odtéká do meliorovaných vodotečí, potom rychle z krajiny pryč a nic z ní na území nezůstane. Jestliže tady čtyřicet a možná i sedmdesát let ničíme půdu, ničíme krajinu, pak představa, že teď najednou za jedno volební období se vše vyřeší nějakými huráopatřeními, je zcela scestná. Změnit vodní režim v krajině je systematická práce a pozemkové úpravy k tomu přispívají.

Ví se, že škodí velké lány a velké betonové plochy. Jak se to dá zlepšit pomocí pozemkových úprav?

Komplexní pozemkové úpravy k tomu mohou přispět, ale v této chvíli nejvíc chybějí investice, protože ty prostředky, které se na ně vydávají, jsou dlouhodobě neměnné a kvůli inflaci prakticky klesají. Proto počet vyhlašovaných pozemkových úprav klesá, místo aby akceleroval. Pro představu: před pěti lety se zahajovalo zhruba 220 až 250 komplexních pozemkových úprav, to znamená 250 katastrálních území v republice. Poslední dva roky jsme na 130 až 150 komplexních pozemkových úpravách. Je to opačný trend, než o kterém se mluví. K těm betonovým plochám: v minulých letech zcela selhala ochrana zemědělského půdního fondu ve vazbě na územní plánování. Takže dnes na zemědělské půdě stojí především kolem dálnic obří haly a satelitní bytová zástavba. Je to škoda, mělo se víc tlačit na zhuštění zástavby v intravilánech a využívání brownfieldů.

Kolik je peněz na pozemkové úpravy?

My pozemkovou úpravu projektujeme a pak se realizuje. U přípravy projektů se investice Státního pozemkového úřadu pohybují kolem 500 až 700 milionů korun ročně. Na jejich realizaci se používalo financování z Programu rozvoje venkova, které se každý rok pohybovalo řádově na miliardě a půl. V současné době s tím, jak se o tom stále víc mluví, se uvolňují další peníze do realizací z prostředků ministerstva zemědělství, ale bohužel proti jde zase to, že Program rozvoje venkova skončil a není kde brát. Ta miliarda a půl se hledá z jiných zdrojů. My jsme dokonce v předchozích letech jednali s ministrem životního prostředí Brabcem, apelovali jsme, aby zemědělství nebylo jediným investorem do té oblasti. Přece pozemková úprava neřeší jenom zemědělství, utváří se tím krajina, které se snažíme vrátit přirozenější charakter. Myslím, že by měla vzniknout nějaká dohoda mezi resorty a ta by se měla promítnout do stabilního investování. Ministr zemědělství Toman dokonce sám řekl, že pozemkové úpravy by měly být mandatorním výdajem státního rozpočtu, protože jinak se to nevyřeší. Děláme to od roku 2002 a máme hotovo, jak jsem řekl, pouze dvacet procent území Česka.

Co se stane, když přijdete do obce někde na Hané a vidíte vesnici obklopenou ohromnými lány? Co se s tím dá dělat?

Pozemkové úpravy se zahajují na základě několika impulzů, obvykle přicházejí od vlastníků nebo od starostů. Když nadpoloviční většina vlastníků v katastrálním území požádá o úpravu, protože má zájem něco s krajinou dělat, tak pozemkový úřad je povinen ji tam zahájit. Další podnět může být od samotného pozemkového úřadu, který například vidí, že je někde problém s vodou, a snaží se ta negativa z krajiny odstranit. Nebo může být zájem nějakého velkého investora, například ŘSD nebo SŽ, protože tam potřebují postavit dopravní koridor. Záleží samozřejmě na podnětu, kam je směřována projekční část, ale ve všech případech se v rámci projektu nejprve udělají rozbory a průzkumy daného území. Zjistí se, jaká jsou tam krajinná pozitiva, negativa, předloží se rozbory a navrhne se další řešení. V rámci těch řešení se dělá plán společných zařízení, což je taková kostra území, kde jsou navržena veškerá opatření do krajiny, to znamená cesty, biokoridory, biocentra, vodoteče, průlehy, meze. Vytvoří se kostra území a do ní se umístí zemědělská půda a její vlastníci. Výsledek se pak projednává s vlastníky, jestli to akceptují.

Proč bych jako vlastník a zemědělec s novým členěním krajiny souhlasil, když mám padesáti- nebo stohektarový lán, na kterém mohou nerušeně hospodařit?

Vy s tím budete souhlasit rád, protože tady pomohla Evropská komise a penízky napříště dostanete maximálně na třicetihektarové pole, což si myslím, že je dobře. Ale je potřeba říct, že proces pozemkové úpravy trvá tři až pět let podle složitosti a charakteru. Navrhnout plán společných zařízení je v dnešní době v podstatě technická záležitost. Je třeba rozumět území a rozumět problematice. Nejtěžší na tom je projednávání s dotčenými orgány, ale hlavně s vlastníky pozemků. Stačí několik komplikovaných osobností ve vesnici, a v Česku jich není málo. Tito lidé až příliš a často nelogicky lpějí na tom, že jejich děd vlastnil právě tento pozemek, takže jiný nechtějí. Tím někdy zhatí pozemkovou úpravu, tu pak není možné realizovat. Na jednu stranu je dobře, že posledních třicet let zase žijeme v právním státě, takže se nemůžou práva vlastníků obcházet, ale na druhou stranu by měli být vlastníci soudní a hledět i na obecní blaho. Ve finále, když všechno dobře dopadne, vznikne nejen projekt, ale i nová digitální katastrální mapa s vyjasněnými vlastnickými vztahy v nejvyšší možné třídě přesnosti. Tím se řeší a narovnávají i sousedské vztahy. Hranice dosud nějak vedla, ale nyní je mezi vlastníky jasně definovaná s přesností do deseti centimetrů, což je dost důležité i pro uklidnění vztahů v některých obcích.

Jihočeská Malše je pod římovskou přehradou čistá, ovšem obvykle se zakalí, když z pravé strany přijme jako přítok Stropnici. Ke Stropnici se totiž svažují ohromné lány, řeka navíc nemá žádný břeh, a tak se do ní splavuje půda. Jak tomu můžete zabránit?

Technicky se to řeší tak, že se v plánu společných zařízení navrhnou příčné prvky, které pomáhají oslabovat rychlost a sílu stékající přívalové vody, která unáší právě nejcennější složky zemědělské půdy. Dělají se konkrétně protierozní meze a záchytné příkopy, aby se plocha svahu rozbila na menší části a k erozi půdy nedocházelo. Protože když voda nabírá rychlost, nabírá i na síle a půdy si bere víc. Dále se zatravňují údolnice, aby se zemina nespláchla až do vodního toku. Není to nic nového ani složitého. Když jde o velkou plochu a ta se rozbije, tak půda neuteče. Někdy bývá odpor od vlastníků nebo nájemců, kteří to nechtějí chápat nebo mají krátkodobý pohled.

Někdo může mít pole, které sahá ke Stropnici, vy mu chcete vzít kus půdy a doprostřed zaříznout mez. Proč by měl souhlasit?

Za to by měl dostat jiný pozemek. Třeba mu ale bude vadit, že jeho traktorista bude muset objíždět koruny stromů, které se tam vysázejí. To je pak otázka správné argumentace a přesvědčování.

Odborná stránka rozhovoru byla konzultována se členem dozorčí rady APG Luborem Pekarským.