Při rozdělování postů v Evropské komisi jsme dostali, co jsme chtěli, a můžeme s tím být navýsost spokojeni. Vždyť co může česká kandidátka dělat lepšího než místopředsedkyni komise dohlížející na demokracii a nezávislost médií, nemluvě o tom, že bude čelit ruským trollům? Na tom se shoduje premiér Andrej Babiš s větší částí protagonistů veřejné diskuse.

Tyto úvahy musejí překvapit. Moc v politice – a tedy také v Evropské komisi – se přece rozděluje v konfliktech, kde každý tvrdě bojuje o co největší vliv a kde vznešená slova neplatí. Neplatí ani představa, že místopředseda komise je z definice důležitější než řadový komisař. Komisař má výhodu v tom, že řídí generální ředitelství, tedy evropské ministerstvo. Nejdůležitější jsou ekonomická ministerstva, o která se ovšem dělí výhradně „staré členské státy“. V komisi sestavené německou političkou Ursulou von der Leyenovou dostane Rakousko rozpočet, Itálie hospodářství, Francie vnitřní obchod včetně průmyslu, Irsko zahraniční obchod. Na srovnatelné úrovni je „ministerstvo“ vnitra (Švédsko), sociálních věcí (Lucembursko) a nově posílený resort spravedlnosti (Belgie). Nová komise bude mít rekordní počet místopředsedů, mezi které tradičně patří komisař pro zahraniční vztahy (Španělsko). Třem dalším se říká „exekutivní“ místopředsedové, protože také budou mít vlastní úřad a mohou být stejně významní jako sama předsedkyně von der Leyenová. Těžkou váhou bude Frans Timmermans (Nizozemsko), který bude řídit klíčovou agendu klimatických změn, a vedle něho Margrethe Vestagerová (Dánsko) s dohledem nad veřejnou soutěží. Až třetím z exekutivních místopředsedů se stal Lotyš Valdis Dombrovskis, který bude dohlížet na finanční služby.

Zbývající čtyři místa místopředsedů jsou nově vytvořená a nelze se zbavit dojmu, že jen z toho důvodu, aby se přebyteční kandidáti někam umístili. Nejméně to platí pro Slováka Maroše Šefčoviče, který převezme po bývalém předsedovi Jeanu-Claudu Junckerovi agendu „superúředníka“ pro vztahy mezi evropskými institucemi. Ovšem zbývající tři, Věra Jourová s funkcí zvanou „hodnoty a spravedlnost“, její chorvatská kolegyně v čele resortu „demokracie a demografie“ či Řek s dohledem nad „evropskou cestou života“ dostali název bez obsahu. Ještě lepší by byla místopředsedkyně či místopředseda pro „lásku a naději“, na takovou funkci však bude třeba počkat do příště. Věra Jourová ani nebude po Timmermansovi školit Poláky a Maďary, jak funguje právní stát. Sice se o tom spekulovalo, ovšem agendu „rule of law“ si stáhl Belgičan Didier Reynders na spravedlnosti.

Češi nedostali, co chtěli. Ohlašovali zájem o ekonomický resort, a v tom se liší od partnerů z Visegrádu, kteří lépe odhadli své možnosti a také je dokázali prosadit. Poláci mají zemědělství, kde se rozděluje největší část evropského rozpočtu, Maďaři resort sousedských vztahů, který se jim hodí při prosazování migrační politiky. Z dalších východoevropských států uspěli ještě Estonci s úřadem pro energetiku, stěží však může jásat litevský komisař pro rybolov.

Probuďte se!

Přesto se najdou lidé, kteří i v této situaci doporučují slavit – v médiích takřka bez výjimky. Už jenom proto, že není možné házet naší zástupkyni klacky pod nohy neuváženou kritikou. Mohli jsme si myslet, že nedostaneme žádný z ekonomických resortů, protože o ně se už trvale dělí komisaři ze západní a severní Evropy. Ve skutečnosti je dobře, že místopředsedkyně Jourová dostane agendu, která je obecně formulovaná, protože tím se zbaví nutnosti prosazovat omezené národní zájmy pod tlakem tuzemské scény a zvlášť premiéra Babiše. Dostane volnou roku, aby nezištně kultivovala evropské poměry, tím získá prestiž a jako komisařka původem z Česka pozdvihne také prestiž země, která tolik trpí střety zájmů svého premiéra.

Tento výklad říká o České republice a jejích obyvatelích asi víc, než by sami chtěli. Argumenty o tom, že přece nemáme na ekonomický resort, svědčí o mentalitě věčně podřízeného národa, který akceptuje druhořadé postavení. Zřejmě není potřeba, abychom se snažili prosadit svou jako Poláci nebo Maďaři, kteří nejen v jednání o komisi, ale i v předchozích sporech s Bruselem tak dlouho trvali na svém, až je západní mazáci museli vzít vážně. Tuzemský přístup spočívá v tom, že počkáme, až si nás někdo všimne, a třeba dostaneme pozici, na kterou jsme se dříve ani neodvážili pomyslet.

Tento přístup ovšem prozrazuje, jak si dosud Evropskou unii idealizujeme. Z Bruselu může přijít jen něco dobrého, říkáme si, a není divu, že od zemí, které sledují především svůj vlastní zájem, se dočkáme jenom zklamání.

Při svém takřka náboženském očekávání přehlížíme realitu a zvlášť poselství, které z Bruselu přišlo. Politici ze zakladatelských zemí Evropské unie jsou ochotni brát východoevropské kolegy jako partnery, pokud jsou dost silní a pokud s nimi dokážou najít společnou řeč. Těžko se však budou jako rovný s rovným bavit s premiérem, jehož podezřelé kšefty právě prověřuje audit hned dvou evropských úřadů. Pokud Češi pošlou kandidátku, tak ji Brusel uklidí na bezvýznamné místo, ať si ho naplní obsahem, jakým chce. Do věcné politické agendy Evropské unie však mluvit nesmí. Babiš se pokusil o stejnou politiku jako Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán, nikdo ho však nebere vážně. Diplomatickou bitvu ale prohrál a Česká republika se pod jeho vedením stala pátým kolem u vozu. Šlo by to říct i jinak. Podnikatelskou kariéru postavil Babiš mimo jiné na shromažďování evropských dotací a je možné, že penězovod před auditory generálních ředitelství pro zemědělství a regionální rozvoj obhájí. Pokud tedy inkasuje dotace rok co rok v desítkách milionů eur, proč ho ještě odměňovat strategickými posty pro jeho věrné?