Změnit názory je v pořádku. Všichni to dělají. Změna názorů je ale proces. Trvá dlouho, těžko to kvantifikovat. Může to být inspirativní, když je člověk schopen kriticky reflektovat, co si myslel dříve, a obhájit, co si myslí teď. My máme tradici bývalých komunistů, kteří tomu opravdu věřili, aby pak zažili velké zklamání a ocitli se na druhé straně barikády. Američané mají zase bývalé členy Ku-klux-klanu, kteří dospěli k idejím rasové snášenlivosti a rovnosti před Bohem. V Maďarsku měli antisemitu z Jobbiku, který objevil své židovské předky, začal chodit do synagogy a nakonec udělal aliju a s rodinou se přestěhoval do Izraele.

Ne všechny změny jsou ale úctyhodné. Většinou to bývají ty překotné. Ráno se zapřísaháte, že do koalice s tím starým korupčníkem nikdy nepůjdete, večer tam jste. Jsou obraty upřímné a neupřímné, ale nikdy jich nebylo tolik, pokud jde o niterné přesvědčení člověka. Nikdy navíc nestačilo tak málo jako pár desítek negativních příspěvků na sociální síti.  

Nejnověji do toho spadl lidovecký poslanec Jan Čižinský, zároveň člen start-up projektu Praha sobě. Ta se na rozdíl od Čižinského „rodné“ KDU-ČSL touží profilovat jako strana pro bájného městského liberálního voliče. K tomu patří podpora posledních výdobytků pokroku, což zahrnuje i homosexuální sňatky. 

Čižinský, který je katolík, by se do problémů vůbec nedostal, nebýt souběhu funkcí. Jako lidovecký poslanec by se klidně mohl podepsat pod kontra iniciativu k předkládanému zákonu, který by registrovaná partnerství upgradoval na manželství; totiž k návrhu ústavního zakotvení manželství jako svazku muže a ženy. A jako člen Praha sobě by zase mohl říct, že ho to nezajímá, protože on dělá do lokální politiky a na hlavu mu padá most.

Jenže Čižinský je obojím a k tomu se snaží být všem vším, být pro všechny přijatelný a lovit ryby v pěti rybnících. Když se zachoval upřímně a připojil podpis pod už zmíněnou iniciativu, byla z toho velká polízanice. Alespoň na první pohled. Skupina o velikosti klanu stařenky Oggové z Pratchettovy Zeměplochy začala Čižinskému psát, že je tedy velmi zklamal a oni pro něj na té Praze 7 hlasovat nebudou, i když jsou z Prahy 4 nebo třeba z České Lípy. A tak Čižinský v řádu hodin obrátil a řekl, že by pro návrh ani nehlasoval, přestože se podepsal už pod poslaneckou iniciativu. Kolem nakladl málo přesvědčivou omáčku.

Není v tom sám, je to trendy – zažíváme inflaci politiků, kteří v kulturních otázkách v řádu hodin odvolají, co podepsali, a podepíšou, co odvolali, jen aby se nedostali do sváru buď s voliči, ale ještě častěji s malými aktivistickými skupinami mezi nimi.  

Stačí dvě slova – Pavel Fischer. Tomu se stalo něco podobného. Když byl jako prezidentský kandidát v Katolickém domě v Blansku mezi svými, říkal, co si myslí. Také šlo o homosexuály. Jenže záznam se dostal ven, nějací dobří lidé ho nahráli na internet. A Fischer začal vysvětlovat, prakticky se popřel. Homofobní skvrnu tím ze sebe v liberálních kruzích už nesmyl a spousta konzervativců – nejen deklarovaných, kterých je pět a půl, ale hlavně těch intuitivních – vycítila slizkost.

Tým Jiřího Drahoše našel slabinu a v následujícím televizním klání zaútočil. Co si prý Fischer myslí o potratech a jestli by u nás chtěl stejné, samo sebou špatné, poměry jako v Polsku.

Možnosti byly všehovšudy tři. Za prvé, přechod do ofenzivy. A vy jste pro zabíjení nenarozených dětí? Není vám líto těch tří milionů kluků a holek, kterým nebylo od roku 1957 dovoleno se narodit? Všechno, jen ne spontánní, našprtaný Drahoš, by se těžko zmohl na podobně silnou reakci.

Za druhé, ofenzivní obrana. Jsem, jaký jsem, ber, nebo nech být. Jsem katolík, nechtějte po mně, abych byl jiný. V demokracii mi nezbývá než respektovat většinový konsenzus, ale nenuťte mě k souhlasu. Takovou reakcí by si Fischer nepohoršil a leckdo by jeho autenticitu ocenil.

Bývalý diplomat, který je proti potratům, zvolil možnost poslední, takzvaný úkrok. Před katolickou menšinou můžu říct, co si myslím, tady ale stojím před ateistickým národem. Nejdříve se odpovědi pokusil vyhnout, pak přece jen podpořil současnou právní úpravu.  

Drahoš se sice hřál na výsluní, když Fischer lapal po dechu, ale sám nebyl o nic lepší. Zatímco Fischer byl nepřesvědčivý v bioetických otázkách, nadstranický vědec se snažil reflektovat obavy obyvatel z migrační krize a expanzivních politik Bruselu, ale úplně se přitom vytratila jeho osobnost a jakékoliv vlastní názory. Slovy jednoho sportovního komentátora: „Naši hokejisti majú chuť, no nemajú puk.“

Poslední dobou v této disciplíně z druhé strany barikády vyniká atakovaný Miroslav Poche. Jen se za žádnou cenu nepřiznat k názorům, k nimž se například v rozhovoru pro Týdeník Echo z 3. května otevřeně přihlásil, když sám sebe označil za levicového progresivistu, kterého zajímají moderní témata jako ekologie, politika identit a menšin. Jeho spor s kolegou Dienstbierem mladším prý spočíval v tom, že Dienstbier o těchto tématech mluvil otevřeně, a mohl tak odpudit „lidi práce“. To je brutální upřímnost.