Neměli bychom zapomenout na otce zakladatele Avastu

Dějiny lovců virů

Neměli bychom zapomenout na otce zakladatele Avastu
Dějiny lovců virů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Málo českých firem se může pochlubit miliardovou hodnotou, zejména počítáme-li ji v dolarech nebo eurech. Avast Software, počítačový obr sídlící nedaleko stanice metra Pankrác, mezi takové patří. Firma, která začala svoji existenci pod jménem ALWIL a jejíž založení se datuje ještě do pozdního socialismu – tehdy ovšem musela mít právní formu družstva –, právě změnila majitele. Za téměř devět miliard dolarů. Kupcem je další obr, NortonLifeLock, dříve známý jako Symantec. Spojením obou titánů by měl vzniknout největší antivirový podnik světa.

Začátek cesty

Pokud se vydáme hledat pravlast kmene československých počítačových odborníků, narazíme na Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS), organizaci, kde se po čtyřicet let soustřeďovala vědecká práce týkající se počítačů. VÚMS byl složitým útvarem, u kterého si československá vláda nikdy úplně neujasnila, zda to má být spíš vědecké pracoviště, nebo složka průmyslové výroby. Ale přes veškeré vnitřní rozpory vyprodukoval VÚMS řadu kvalitních odborníků. Jedním z nich byl Eduard Kučera, spoluzakladatel budoucího Avastu. Druhým pak další spoluzakladatel Pavel Baudiš, jehož počítač v roce 1988 napadl virus Vienna. Likvidace této drobné nákazy se stala prvním krokem do antivirového světa.

Produkce počítačového hardwaru vyžadovala adekvátní průmyslovou základnu, což byl pro tehdejší ČSSR problém. Socialistické plánované hospodářství nemělo pružnost potřebnou pro výrobu techniky, která procházela rychlým vývojem a během několika let zastarávala. Plánovat těžbu uhlí a výrobu oceli bylo daleko snazší než plánovat výrobu čehokoli, co spoléhalo na polovodiče. Naše produkce čipů a vysoce integrovaných obvodů tím pádem začala nevyhnutelně zaostávat za světovou špičkou vývoje. K „dohnání“ už nikdy nedošlo, naopak dnes má tento problém celá Evropa, což se v postcovidové ekonomice bolestivě projevuje. Čipů, vyráběných hlavně ve východní Asii, je na trhu nedostatek a výroba jiného průmyslového zboží kvůli tomu vázne.

Softwarový svět byl ale na sklonku komunistické éry jedním z těch, které reálněsocialistický systém zasáhl nejméně. Programátoři žádné politbyro nezajímali, jejich práce se vesměs míjela s tím, na co byl režim citlivý; byla starým kádrům i naprosto nesrozumitelná. Na rozdíl od autorů knih nebo hudby neměl programátor tolik možností pobouřit publikum neschválenou informací, mimo jiné proto, že počítače mělo doma jen málo lidí. Nepotřeboval také k programování žádný výrobní řetězec, stačil mu domácí počítač a obrazovka. Šlo tedy o činnost, na kterou se mohly orientovat nezávislé a tvůrčí osobnosti, aniž by na ně režim příliš dohlížel. Do určité míry naopak požívala ochrany v podobě patronátu Svazarmu, který řadu počítačových klubů pro -náctileté zastřešil. A v tomto světě se začaly rodit budoucí softwarové kolosy.

Nečisté diskety

Už jeden z počítačových otců zakladatelů John von Neumann si ve čtyřicátých letech uvědomoval, že programy se v jistém smyslu mohou chovat jako živé bytosti: mohou reprodukovat samy sebe. Za jeho časů šlo o čistě teoretické úvahy s nulovým praktickým dopadem. Ale v osmdesátých a devadesátých letech se jev projevil v praxi, a to velice nepříjemným způsobem. Začaly vznikat první počítačové viry, zamořující jeden počítač za druhým.

Jelikož tou dobou ještě valná většina počítačů nebyla připojena k datové síti, hlavní metodou šíření byly nakažené diskety. Na disketě jste si mohli „breberku“ přinést hned dvěma způsoby. Buď šlo o infikovaný program, do kterého si virus připsal svůj vlastní kód, nebo se virus „vecpal“ do takzvaného zaváděcího sektoru a čekal na okamžik, kdy někdo omylem restartuje počítač s disketou v mechanice. Oba způsoby šíření se hojně používaly a prospívala jim například čilá výměna nelegálně zkopírovaných programů a her.

V tomto chaotickém prostředí se někteří programátoři vydali cestou výroby virů, někdy z mladické nerozvážnosti, jindy snad z touhy se předvést nebo vyzkoušet si vlastní schopnosti (vydělávat na nich tehdy ještě moc nešlo). Jedním ze slavných virů středoevropského původu byl One Half, zvaný podle místa svého původu „košický mor“. Virus vzniklý v roce 1994 používal řadu chytrých technik jako polymorfismus a byl natolik úspěšný, že se dokázal rozšířit po celé planetě. A to dlouho předtím, než většina lidí vůbec slyšela slovo „e-mail“.

One Half byl nepříjemný škůdce, který zašifrovával disky napadených počítačů a se kterým se při odstraňování muselo zacházet opatrněji než s nakaženým klíštětem; jakákoli hrubší síla mohla vést ke ztrátě uživatelských dat. Právě otravnost a zákeřnost podobných produktů ale vedla k tomu, že si počítačový svět začal vyvíjet vlastní imunitní systém.

Útok vs. obrana

Základní formou obrany proti nežádoucím programům je dodnes antivirový program. Kdo v 80. či 90. letech investoval do jejich vývoje, sklízí dnes bohaté dividendy. Na touze lidstva lézt do cizích počítačových systémů se nic nezměnilo a všeobecné rozšíření internetu vede k tomu, že nežádoucí programy se šíří daleko snáze než v časech disket. Navíc se k zuřícímu boji přidali státní a polostátní hackeři, jejichž nasazení je pro leckterou mocnost levnější a výhodnější než staré dobré vyhlášení války za úsvitu.

Odpovědí jsou antivirové programy, které se spouštějí spolu s operačním systémem a drží v něm pak neustálou hlídku. Podrobují přitom každý spuštěný program důkladné kontrole: „Děláš opravdu jen to, co máš?“ Pokud zjistí, že nějaký kus kódu odpovídá neustále aktualizované virové databázi, zabrání mu v dalším řádění a informují uživatele. Na pokoji ale nenechají ani „hraniční“, nejasné případy programů, které se chovají podezřele, i když v databázi nejsou. Internet pak slouží jako urychlovač veškerého dění. Nové viry, červi a trojští koně se mohou šířit o hodně rychleji než dřív, ale stejně rychle se dostávají do aktualizovaných databází antivirů, které je pak dokážou dřív „vyhmátnout“.

Bývalé Československo je na poli antivirů jednou z velmocí, protože na jeho půdě se zrodily hned tři velké antivirové programy: AVG z Brna, slovenský ESET a nakonec pražský Avast. AVG, vyvíjené od roku 1992, bylo roku 2016 odkoupeno Avastem za víc než třicet miliard korun, čímž vznikl obří konglomerát s podílem na světovém trhu zhruba 13 %. Větší podíl na trhu s antiviry pro Windows už má jen americký Symantec, a to velmi těsně. Na třetím místě je ESET, takže produkty z bývalého Československa chrání dnes před virovými útoky zhruba čtvrtinu všech počítačů světa.

Avast čili vpřed

Oficiálním vysvětlením jména Avast, pod kterým je už třicet let znám hlavní antivirový produkt stejnojmenné firmy, je zkratka z pojmu „AntiVirus Advanced SeT“. V anglosaském námořním slangu to ale znamená „stop, zastav!“. Paradoxně právě tento malebný příkaz, který naznačuje schopnost zastavit viry a další malware, pomohl společnosti k rychlé jízdě vpřed.

Avast byl původně program pro MS-DOS, ale příchod Windows 95 na trh znamenal další vděčné publikum, protože tato generace Windows a ještě pár dalších po ní byly notoricky bezpečnostně slabé a totéž platilo o doprovodném kancelářském softwaru MS Office. Softwarový obr Microsoft měl vůbec v 90. letech problém porozumět nejnovějšímu vývoji, vzájemnému síťování počítačů do jedné obrovské pavučiny; je to jeden z důvodů, proč se dnešní největší technologičtí hráči jmenují Google, Amazon či Apple; Microsoft jim sahá sotva po kolena. Nedostatečně zabezpečené počítače s Windows se na internetu staly terčem tsunami virů a červů, takže poptávka po antivirech rychle rostla. Už v roce 1997 byl Avast natolik zajímavý produkt, že firmu chtěla odkoupit další americká korporace, McAfee. Nakonec z toho byla jen licenční dohoda.

Na cestě k dnešnímu úspěchu musel Avast zvládnout několikero překážek. V roce 2001, kdy už éra krabicového softwaru pomíjela, a dokonce i počítačoví laici už se naučili stahovat si software z internetu, se vedení firmy rozhodlo zpřístupnit základní antivir pro běžné domácnosti zdarma; riskantní krok se vyplatil. Pozvolný nástup mobilních telefonů, jejichž operační systémy vesměs fungují zcela jinak než desktopové Windows, byl další překážkou, kterou v Avastu zvládli, a jinde ne. Firma úspěšně vstřebala svého brněnského konkurenta, AVG, a vstoupila na burzu. Krátce před covidem vyšlo najevo, že Avast kupčí s uživatelskými daty nasbíranými prostřednictvím dceřiné firmy Jumpshot; i tuhle reputační krizi na Pankráci nějak ustáli.

Převzetí Američany může Avastu přinést přístup k americkému trhu, kde se evropské produkty vždy ujímaly jen obtížně. Na zakladatele bychom ale neměli zapomenout. Pokud je historie aspoň trochu spravedlivá, měli by Baudiš a Kučera zaujmout místo v panteonu vedle Křižíků, Laurinů, Klementů a Ledwinků. Jejich práce přesáhla meze české kotliny a zná ji celý svět.