Koronavirová cesta do Rakouska a zase zpátky

Kde lidé ještě mají tvář

Koronavirová cesta do Rakouska a zase zpátky
Kde lidé ještě mají tvář

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Čtyři policisté na přechodu z Českých Velenic do Gmündu nemají mnoho práce. Jen pár lidí za hodinu překračuje o Velkém pátku dopoledne hranici, která po třiceti letech opět rozděluje dvojměstí na řece Lužnici. Zkontrolují potřebné dokumenty, přátelsky poradí, jaké formality je třeba vyřídit při návratu. „Dnes jsou tady i Rakušané,“ upozorňují na policejní auto zaparkované o pár metrů dále. „Pokud budou problémy, tak se můžete vrátit,“ uklidňují předem. Dva rakouští policisté jsou ale stejně vstřícní. Nechají si vysvětlit důvod návštěvy, něco zkontrolují v počítači, popřejí krásné Velikonoce a cesta do ciziny je otevřena. Historické náměstí Gmündu je stejně prázdné jako centrum Velenic. Lidé ani nemají důvod sem chodit, pokud něco nepotřebují od pekaře, řezníka, lékárníka, případně v trafice či v obchodě se zdravou výživou. Zásadní změnu si návštěvník z druhé strany Lužnice uvědomí až po chvíli. Nikdo tady nenosí roušky. Strhne ji tedy, aby nebudil pozornost, pořád ji ale má při ruce, kdyby náhodou někdo obligátní povinnost požadoval jako v Česku. Na normální stav, že člověk nemusí zakrývat tvář, si zvykne až po pár hodinách.

V Gmündu očekává Čecha ještě další zvláštnost, otevřené dveře místního kostela. Rakušané začali kostely zamykat záhy po pádu železné opony, důvodem znovuotevření ovšem není fakt, že případné loupežné nájezdy z druhé strany hranice zastavil koronavirus. Zdejší vláda kvůli infekci zakázala bohoslužby, a tak dostali věřící možnost oslavit Velikonoce aspoň o samotě v kostele. Podle předpisu by měl někdo dohlížet, jestli se v něm nesejdou víc než čtyři lidé. Ovšem prostor pod pozdně gotickou klenbou je prázdný a nikdo ho ani nehlídá.

Místní pochopitelně poznají návštěvníka z Česka, kromě předepsané metrové vzdálenosti však nedávají najevo žádný odstup. „Všechno si vymysleli novináři,“ pochybuje o nebezpečí koronaviru Ernest, spisovatel a průvodce turistů po nedalekém starobylém městečku Weitra, kterému vládní nařízení zničila byznys nejméně do června. Návštěvu z ciziny oceňuje jako doklad, že něco aspoň funguje normálně, a vyptává se, jak to chodí na hranicích.

Do Velikonoc byly poměry do značné míry přehledné. Česká republika povoluje vstup jen těm Rakušanům, kteří mají v zemi trvalé bydliště, případně diplomatický pas a svou návštěvu dokážou zdůvodnit. Naopak své občany pouští do Rakouska jen tehdy, když prokážou, že pracují pro tamní firmu, případně že tam bydlí. Pro všechny platí obecné pravidlo, že po vstupu na české území skončí ve čtrnáctidenní karanténě. V takových podmínkách si mohli Rakušané dovolit značnou benevolenci. „Z našeho pohledu je vstup českých státních občanů možný, bez zvláštních podmínek,“ znělo před Velikonocemi oficiální stanovisko ministerstva vnitra. V tom měli Češi a Slováci výhodu proti ostatním sousedům, kteří se museli prokázat potvrzením o bezinfekčnosti, případně nastoupit karanténu. O Velikonocích se ovšem kontroly zavedly i na rakouské straně. Od Velkého pátku policisté u hranic ověřovali, jestli Čech samotným příjezdem neporušuje podmínky rakouského zákazu vycházení, například jestli nejede pouze na výlet nebo na nákup, který si mohl vyřídit doma. Na úterý 14. dubna byl ohlášen začátek zdravotních kontrol. „Kdo má teplotu, do Rakouska nesmí. Kromě toho musí příchozí vyplnit speciální formulář,“ vysvětlil okresní hejtman z Gmündu Stefan Grusch s tím, že stejná pravidla platí na všech přechodech z Česka nebo Slovenska.

Reagoval tak na prohlášení českého ministra vnitra Jana Hamáčka, podle kterého přestává od velikonočního úterý platit obecný zákaz vycestování z Česka. Cizí úředníci už nedohlédnou do detailů, ze kterých je zřejmé, že generální zákaz opustit Česko platí i nadále se stejnými výjimkami. Novinkou jsou jenom krátkodobé návštěvy v mimořádné situaci, například při péči o blízké za hranicemi, o účast na pohřbu nebo při vyhledání akutní lékařské pomoci. „Tím se pro nás prakticky nic nemění,“ krčí rameny nad „uvolněním“ starosta Velenic Jaromír Slíva. Dokáže si představit, že policisté pustí do nemocnice v Gmündu někoho se zlomeninou. Děti však stejně jako dřív nemohou navštívit staré rodiče, kteří trpí depresemi poté, co je hranice oddělily od příbuzných na české straně.

Lidé v obou částech souměstí sdílejí přesvědčení, že úplné zrušení příhraničních kontaktů nedává smysl. Okres Jindřichův Hradec, kde leží České Velenice, evidoval před Velikonocemi jedenáct případů koronaviru, přilehlý okres Gmünd o pět méně. Kdo se bojí infekce, ten s podezřením sleduje spíš návštěvníky z Prahy, respektive Vídně, kde je případů o dva až tři řády víc.

Půlnoční ticho při svátku Zmrtvýchvstání

Hlasité kostelní zvony v městečku Weitra obvykle oznamují každou hodinu a skoro nesnesitelně se rozhlaholí, když svolávají věřící ke sváteční mši. Za událost roku se považuje půlnoční bohoslužba před Božím hodem velikonočním. Tehdy se zdejší křesťané shromáždí před kostelem a ve slavnostním procesí dojdou na náměstí před radnici, kde místní farář slouží velkou mši na oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Před velikonoční půlnocí 2020 však zvony mlčí, náměstí před kostelem i radnicí jsou liduprázdná a uličkami se plíží jenom kočky. Přesto značná část historických domů svítí, lidé očekávají nejdůležitější okamžik roku v kruhu svých nejbližších, jak doporučil kancléř Sebastian Kurz. Právě on z obav před koronavirem zakázal bohoslužby a poradil, ať se lidé ani nenavštěvují. Zrušení velikonočních svátků je nepříjemné především pro křesťanské voliče Kurzovy Lidové strany, proto si dal kancléřský marketing značnou práci, aby je přesvědčil o nezbytnosti tohoto kroku. Velkou práci odvedl deník Die Presse, který má k lidovcům nejblíž. Připomínal, že bohoslužby byly zrušeny v roce 1498 při moru v Benátkách, vídeňské kostely musely být zavřeny i o Velikonocích 1945, kdy město dobývala Rudá armáda. Kurzovi příznivci především použili neobvyklý přesvědčovací model. Z tuzemského pohledu to vypadá jako kult osobnosti kancléře, který sám chrání celý národ před smrtelným nebezpečím. „Kurz se ptá, Kurz volá, Kurz poslouchá. Přijímá názory z nejrůznějších stran, přitom nejde jen o loajální spolupracovníky, ale také postupně se střídající experty nebo ty, kterých si váží. Tito lidé se mění, ovšem konečné rozhodnutí učiní Kurz v nejužším kruhu a někdy také sám,“ popsal šéfredaktor Die Presse Rainer Nowak v úvodníku vzácného člověka, který jde za jediným cílem, „vyhladit koronavirus v Rakousku a celé Evropě“. Není divu, že se stal vzorem pro rozhodování těch nejmocnějších v samotném Německu. Pokud takový člověk doporučí, aby se národ na Velikonoce stáhl do soukromí, tak ví, co říká.

Rakouský kancléř Kurz jako první šéf evropské vlády vyhlásil jízdní řád, podle kterého se budou opatření proti koronaviru uvolňovat. - Foto: Profimedia.cz

Jisté je, že mediální masáž o nezbytnosti různých opatření karantény zabrala jen do určité míry. V největším supermarketu ve Weitře platí povinnost nosit roušky, proto jedna ze zaměstnankyň podává jednorázovou ochranu obličeje každému, kdo není vybaven. Ve frontě u pokladny se zákazníci přesto netají, jak je povinnost obtěžuje. „Po Velikonocích to už musí skončit,“ ujišťují se navzájem. V místním pekařství vyvěsili nápis, že na jejich zákazníky se povinnost nosit roušky nevztahuje.

První plán na konec karantény

Kancléř Kurz udržel popularitu, protože jako první šéf evropské vlády vyhlásil jízdní řád, podle kterého se budou opatření proti koronaviru uvolňovat. Od úterý po Velikonocích už měly být otevřeny nejen potravinářské obchody, trafiky a květinářství, ale i všechny prodejny s plochou do 400 metrů čtverečních. Stavebniny mohou dokonce prodávat bez ohledu na prodejní plochu. Obchodní centra a restaurace se otevřou po Prvním máji, školy v polovině května atd. Přesto chce vláda uklidnit také ty, kdo se obávají, že příliš velká volnost umožní koronaviru nastoupit ve druhé vlně. Argumentem se staly právě roušky, které v rozporu s očekáváním fronty v supermarketu bude nutné nosit také ve veřejné dopravě a zřejmě i v malých obchodech. Často se mluví o aplikaci „Corona App“, která je podobná tuzemskému plánu na „chytrou karanténu“, ovšem povinnou účast se nikdo neodvážil nařídit, a tak se projekt přinejmenším zdržel. Místo toho vláda spoléhá na opakované ujišťování, že „jsme sociálně inteligentní společenství, které dokáže brát ohled na své ohrožené členy“, tedy starší občany. Na koronavirus bude možné zapomenout, až se začne vyrábět vakcína.

Městské intelektuály uklidňují média poukazem na výsledky studie v německém městě Gangelt, kde experti pod vedením profesora Hendricka Streecka z univerzity v Bonnu zjistili, že umírá pouze 0,37 procenta nakažených koronavirem, tedy dvakrát až třikrát víc než mezi těmi, kdo onemocní chřipkou. Zároveň Streeck zjistil, že nejméně 15 procent obyvatel Gangeltu si vytvořilo na koronavirus protilátky a nemohou už onemocnět. Rakouské deníky nezapírají, že konkurenti expertů z Bonnu tyto výsledky zpochybňují, ovšem zároveň přinesly zprávu, která výsledky z Gangeltu může potvrdit. Experti z univerzity v Innsbrucku testovali skoro tři tisíce na první pohled zdravých obyvatel z Paznauntalu a St. Antonu, alpských obcí, které patří k nejvíc postiženým infekcí a dodnes mají speciální karanténu. Ke svému překvapení zjistili u téměř dvaceti procent z nich přítomnost koronaviru. „Třetina z nich měla jen lehké příznaky a dvě třetiny neměly vůbec žádné,“ uvedl na tiskové konferenci šéf výzkumníků Günter Weiss. Takový výsledek je ovšem pouze příslibem, že pětina, případně ještě víc obyvatel alpských údolí může být brzy proti nemoci imunní. Testy na protilátky univerzita z Innsbrucku teprve rozjíždí.

V regionu Waldviertel, který sousedí s Velenicemi, dosud není příliš vidět nastávající sucho. Vody v Lužnici ani v malých potocích neubývá, zelené osení chodí ze svých lesních úkrytů spásat srnčí zvěř. Stejně často výletník narazí na zemědělce, kteří objíždějí polnosti na traktorech a sázejí brambory. Těm ochranu obličeje nikdo nařizovat nebude. Roušku je ovšem nutné nasadit už na dohled přechodu do Česka.

17. dubna 2020