Někdo v životě učiteluje, někdo sedí na úřadu, někdo vaří pivo, někdo sbírá motýly… a někdo hledá hromadné hroby Stalinových obětí, exhumuje jejich ostatky, identifikuje je a vrací z nebytí do posmrtné reality. Takhle jednoduché to samozřejmě není.

Novinář, zeměznalec a dlouholetý předseda karelské pobočky Memorialu Jurij Dmitrijev si své povolání nezvolil, spíše mu ho přinesla doba. Z karelského Petrozavodsku, kde koncem osmdesátých let žil, to měl poměrně blízko na Solovecké ostrovy. Tam se v té době přirozeně ustavovalo společenství lidí usilujících o vybudování muzea obětem prvního sovětského koncentráku, který na ostrovech fungoval ve 20. a 30. letech. Díky perestrojce a demokratizaci Ruska počátkem 90. let se jim to povedlo. Muzeum ale nebylo jen stále se rozrůstající expozicí s dokumenty a exponáty, kterou se mladým historikům a nadšencům podařilo vybudovat v části polorozpadlého Soloveckého kláštera. S jeho fungováním od počátku souvisel i náročný terénní výzkum. Na šesti Soloveckých ostrovech byla kdesi pohřebiště popravených a umučených vězňů a bylo třeba je najít. Jediným vodítkem byly nemnohé archivní dokumenty a vzpomínky bývalých vězňů. Technické vybavení představoval krumpáč a lopata. A to už chtělo daleko větší odhodlání, které neměl zdaleka každý.

Jurij Dmitrijev ho měl a vystačilo mu na celý život. Pátrání po hromadných hrobech rozšířil ze Solovek na celou Karélii a na konci 90. let expedice pod jeho vedením objevila v lokalitách Sandarmoch a Krasnyj Bor dvě největší masová pohřebiště obětí politických perzekucí ruského Severu. Dmitrijev ale nepracoval jen „v terénu“. Dal dohromady jmenné soupisy obětí politických perzekucí v Karélii, sborníky materiálů o stavbě Bělomořsko-baltského kanálu atd. atd. Výčet jeho zásluh by byl dlouhý.

Poláci mu v roce 2015 udělili vysoké státní vyznamenání – Zlatý kříž za zásluhy. To je však dnes bohužel naprosto vedlejší. Do konce března by měl totiž padnout rozsudek ve vykonstruovaném procesu, v němž petropavlovská prokurátorka požaduje pro dvaašedesátiletého Jurije Dmitrijeva devět let v nápravné kolonii zpřísněného režimu.

Dmitrijeva v roce 2016 obvinili z výroby dětské pornografie. Té se měl dopustit, když fotografoval svou jedenáctiletou adoptivní dceru. Podstata obvinění však byla jeho advokáty a soudními experty, včetně psychiatrů, dávno vyvrácena. Skutečnost je taková, že Dmitrijevova dcera trpí opožděným tělesným vývojem a otec ji na radu odborníků průběžně fotografoval, aby zaznamenával její zdravotní stav. Fotografie nikdy neopustily jeho počítač až do chvíle, kdy byly neznámo kým zcizeny pro potřeby falešného obvinění.

Dmitrijev strávil přes rok ve vyšetřovací vazbě, ze které se ho na konci ledna letošního roku podařilo dostat díky občanským protestům organizovaným spisovatelkou Ljudmilou Ulickou a řadou dalších ruských intelektuálů, již na jeho obranu zbuntovali širokou veřejnost. Nic už nebránilo tomu, případ uzavřít. Karelská prokuratura však rozhodla jinak.

Případ Dmitrijeva v sobě nese silný symbolický náboj. Jeho odsouzení by bylo těžkou ranou nejen pro něj osobně, ale pro všechny Rusy, kteří společně cítí jednu životní povinnost: nedopustit, aby byly zločiny stalinismu zapomenuty.