V díle fantasy spisovatele Terryho Pratchetta se vyskytuje svérázný filozof Li-tin-owe Weedle, čteno Litinové vidle, do jehož moudrosti dostává čtenář nahlédnout tu v kapkách, tu přívalem. V jednom díle rozsekne velký filozof paradoxy spojené s myšlenkou, že všechno se vlastně nachází na jednom místě. Jelikož v takovém případě je těžké vysvětlit smysl takových objektů, jako jsou ukazatele směru a vzdálenosti, je akceptace myšlenky ohrožena – tedy až do chvíle, než Li-tin-owe Weedle přijde s řešením. Všechny věci jsou sice na jednom místě, ale to místo je velmi rozlehlé.

Vzhledem k tomu, že tento kus literatury vznikl někdy v 90. letech, je možné, že Terry Pratchett byl ovlivněn tehdejším růstem internetu. (Už se jej nezeptáme, bohužel zemřel v roce 2015 na Alzheimerovu chorobu.) Pokud ano, bylo to velmi přesné proroctví. Dnešní internet je skutečně „jedno, i když rozlehlé místo“. Aspoň tak, jak jej lidé běžně používají.

Po dlouhé desítky let patřilo ke společenskému bontonu nezatahovat na pracoviště citlivá témata, jako jsou například politika nebo náboženství. Pokud už byl člověk politicky aktivní, mohl si své názory nechat na schůzi stranické buňky či na mítink. Jestliže byl věřící, mohl se rozhodnout, že svoji víru bude praktikovat opravdu jen v kostele nebo v soukromí. Nebylo až tak nemožné chodit dvacet let do téže práce, a přesto znát svoje kolegy jen povrchně, bez těchto podrobností. Totéž platilo o sousedech nebo bývalých spolužácích. V malém velkém internetu dneška všechny tyto oddělené prostory splynuly v jeden. Bariéry padly a najednou se navzájem známe podstatně lépe než dřív.

Už v časech tužky a papíru chodívalo šéfům a na úřady dost anonymních udání; dnes, kdy stačí kliknout a dopsat na klávesnici pár slov, je proces řádově jednodušší. A ještě jedna věc se změnila, anonymita už není tak běžným standardem, jakým bývala. Buď se udavači dříve styděli, nebo báli. V současné době jsou na svoji činnost hrdí, a dokonce jim získává určité publikum.

Malost a velikost internetu se projevuje ještě něčím jiným – tím, že digitální šlechta, která ovládá největší IT firmy světa, je nápadně nepočetná a dosah její moci přitom veliký. Přijdete-li na základě zákazu například o všechny služby poskytované Googlem či Applem, ztratili jste opravdu hodně. Pokud jste například živnostník a smlouvu vám vypoví VISA nebo Mastercard, patrně zkrachujete. Dostane-li se vaše doména na seznam rozesílatelů spamu nebo malwaru, vaše e-maily nikomu nedorazí. Pokud se dostane na blacklisty v sítích jako Facebook či Twitter, budou uživatelé narážet na problémy, když budou chtít nasdílet váš článek nebo jen poslat odkaz na něj jinému uživateli pomocí soukromé zprávy.

Internetu se někdy říká globální vesnice. To je další výstižné přirovnání, včetně negativ. Život na feudální vesnici nebyl pro svobodomyslné lidi nikterak příjemný. Pán si s nimi mohl dělat téměř cokoliv, co se mu zachtělo, stejně tak jeho šafář; domoci se vůči němu nějaké spravedlnosti bylo skoro nemožné. Sousedi vám hleděli do oken a znali všechny detaily vašeho života, včetně těch nepříjemných. V situacích, kdy jste patřil k pronásledované či neoblíbené menšině (třeba evangelík za rekatolizace), jste musel počítat s tím, že na vás donášejí. Záchranou pro lidi, kteří toto nechtěli snášet doživotně, bývalo město, velké a anonymní. A venkovští páni se jim snažili to stěhování maximálně znepříjemnit.

Toto je, co budeme muset udělat, pokud se nechceme z celé situace zbláznit (a spiklenecké teorie jako QAnon naznačují, že k tomu už u některých lidí došlo). Proměnit globální vesnici v globální město, anonymní, produktivní a trochu chaotické. Jak na to, těžko říci; ale model globální vesnice s digitálními barony a poddanými zjevně naráží na své hranice.