Evropské volby byly svého druhu generálkou polské opozice před důležitějšími, parlamentními na podzim. A ačkoliv se pět stran sjednotilo do středolevého bloku, vládnoucí Právo a spravedlnost porazit nedokázaly. Konzervativci vyhráli víc, než čekali, se ziskem 45 procent se stali nejúspěšnější stranou v krátké historii polských eurovoleb (tentokrát i s rekordní účastí), v Evropském parlamentu, kde zasedají ve frakci Evropských konzervativců a reformistů spolu s ODS, budou s 27 poslanci patřit mezi vůbec největší strany. Především mají ale dobrou šanci na další čtyřletou vládu doma.

Opozici do karet hrálo víc věcí, i proto pro ni byl konečný výsledek zklamáním. Vznik široké ad hoc Evropské koalice, zahrnující kromě Občanské platformy ještě liberální stranu Moderní, spíše konzervativní agrárníky a dva zástupce levice, postkomunistickou SLD a zelené, se mohl jevit jako riskantní, na druhou stranu umožnil hlavní opoziční síle zbavit se poněkud toxické značky Platforma, a stát se tak jedinou relevantní protiváhou vládních konzervativců.

Ti byli poslední měsíce stíháni aférami, které se nevyhnuly dokonce ani předsedovi strany Jarosławu Kaczyńskému, jenž byl až dosud pro své nezajímavé soukromí (svobodný, bezdětný, žije s kocourem) a puritánský životní styl (bydlí v ošuntělé vilce po rodičích, dlouho neměl bankovní účet, mobil ani auto) považován za vzácný úkaz podivína prostého běžných politických slabostí, jako je touha si trochu nahrabat na horší časy nebo nějaký ten milenecký poměr.

Na začátku roku se ale díky nahrávkám zveřejněným vládě nepřátelským listem Gazeta Wyborcza ukázalo, že Kaczyński je také zdatný obchodník, který vyjednával s rakouským byznysmenem o výstavbě dvou mrakodrapů ve Varšavě, ovšem pouze v případě, že PiS vyhraje místní volby konané vloni na podzim. Ve Varšavě ale nakonec vyhrála opozice – a Kaczyński podnikateli vysvětloval, že má smůlu.

Další ranou byl dokument o zneužívání mládeže v katolické církvi, který za pár dní vidělo neuvěřitelných dvacet milionů lidí. Sexuální skandály kléru jsou v Polsku celkem běžným předmětem veřejného diskurzu, jen se donedávna jednalo převážně o konsenzuální vztahy mezi dospělými lidmi, v lepším případě opačného pohlaví, což zase až tak nepobuřuje. Poslední rok či dva se ale čím dál víc mluví o zločinech páchaných na dětech a dospívajících.

Obvykle je to církev, která na příliš okaté spojenectví s politikou doplatí, v Polsku se však rýsoval opačný scénář. Právo a spravedlnost pro svůj úzký vztah s církví mělo nést svůj podíl viny za její hříchy. Politici vládní strany zareagovali docela chytře – vyhlásili křížovou výpravu pedofilii napříč profesními stavy. Mohli se pochlubit už zavedeným veřejným registrem (násilných) pedofilů; opatřením, které má sice mnoho úskalí, ale mezi lidmi kdekoliv je populární.

Vládní strana udělala několik přešlapů v domácí politice, summit proti Íránu, který měl být polským triumfem v mezinárodní aréně, skončil pro Poláky rozháranými vztahy se spojenci a z Bruselu Polsko za ty čtyři roky ostřelovali ještě víc než Orbánovo – v každém ohledu problematičtější, ale méně významné a v nejsilnější lidovecké frakci až donedávna pohodlně usazené – Maďarsko.

K tomu připočtěme, že premiér Mateusz Morawiecki je sice syn legendy Solidarity a bývalý šéf velké zahraniční banky, ale charismatem ani politickou zdatností a výřečností zrovna nehýří. Před volbami si trochu polepšil, když jeho někdejší spolupracovník ve své knize odhalil, že dvě ze čtyř dětí Morawieckých jsou adoptované. Nechutný způsob, jakým tuto informaci zpracoval polský bulvár, přinesl Morawieckému sympatie mnoha rodinně založených Poláků.

Z pravé strany navíc začalo Právo a spravedlnost ohrožovat nově založené krajně pravicové uskupení Konfederace, sdružující konzervativní libertariány kolem známého klauna polské politiky Janusze Korwina--Mikkeho, odpadlíky z protestního hnutí Pawła Kukize a čistokrevné antisemity a fašisty. PiS napadali jako málo radikální ve vztahu k LGBT, rovněž kvůli proamerické orientaci strany nebo pro její údajný filosemitismus. Jeden z představitelů Konfederace nasadil poslankyni PiS v přímém přenosu na hlavu jarmulku. Výrazně bodovali mezi nejmladšími voliči.

Téma sexuálních menšin bylo v kampani dost akcentováno. Vše odstartovalo už zmíněné nové vedení Varšavy, které se rozhodlo opustit moudrou taktiku předchozí primátorky Hanny Gronkiewiczové-Waltzové „řešit město, chodníky“ a naplno zabrousilo do progresivistických vod. Prvním prosazeným opatřením tak byl balíček práv obyvatel LGBT.

V zemi, která dosud nemá ani registrované partnerství, vyrukovali někteří představitelé opozice rovnou s požadavky manželství a adopcí. A do toho eurovolby. Evropská koalice byla ideologicky natolik rozkročená, že se měla podobných témat varovat jako čert kříže, jenže liberálové v ní si prostě nemohli pomoci. Progresivistickou poptávku přitom v pohodě obsloužila strana Jaro Roberta Biedroně, která zdědila dřívější elektorát antiklerikálů z Palikotova hnutí.

Konzervativci pozvání do ringu přijali a na obhajobě tradičních rodinných hodnot proti LGBT a genderové ideologii ve školách vystavěli část kampaně. Měli výhodu jednoty, a tím pádem i určité přesvědčivosti, zatímco v Evropské koalici to vřelo mezi konzervativci a pomalu převažujícími progresivisty. Hlavně agrárníci se báli o své voliče z venkova.

Vládní představitelé se výrazně prezentovali úspěchy svého programu 500+, díky němuž rodina obdrží částku v přepočtu asi tři tisíce korun na každé druhé a další dítě. Zde se naplno ukázala absurdita postmoderní levice. Recipienti programu byli více či méně natvrdo označováni za plebs, sám program pak za podporu patologie, za politické úplatky zaostalým a nevzdělaným. Ze skutečně pravicových pozic (zrušte to a raději snižte lidem daně) ho kritizovala jen extremistická Konfederace, zleva zaznívalo pohrdání běžnými lidmi.

Rozdíl mezi starou a novou levicí vystihla už po volbách jedna z opozičních aktivistek: „Vy sice jakoby bojujete za práva žen, ale obyčejnou ženskou zajímá, jestli bude moct koupit dětem nové kecky a ananas ke svačině. To jsou ženská práva.“ Nebyla sama, nějaké poučení z krizového vývoje si opozice snad osvojila, alespoň to teď zaznívá ze všech stran.

To, že progresivistická agenda má ve společnosti malý výtlak, zhruba do deseti procent. To, že se nevyplatí lidem šlapat po hodnotách a urážet je, že přes veškerou oprávněnost kritiky církve vypjatý antiklerikalismus není nosné téma do voleb a že se sociálně levicový a hodnotově konzervativní program holt trefuje do vkusu průměrného Poláka.