Průmyslové stálice ve výběru Tomáše Čechtického

Značky, které vydržely

Průmyslové stálice ve výběru Tomáše Čechtického
Značky, které vydržely

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

O stém výročí vzniku samostatného Československa budeme psát tento týden ještě několikrát. Články jsme pojali jako kaleidoskop deseti desítek, a to kaleidoskop programově subjektivní. Oslovení autoři, redaktoři i naši externisté, neměli za úkol vytvářet nějaké „objektivní“ žebříčky, nýbrž právě naopak: hovořit o těch knihách, filmech, divadelních hrách, stavbách atd., které mají rádi, k nimž z nějakých důvodů citově přilnuli. Začínáme přehledem deseti značek, které vydržely celé století od vzniku republiky. 

Ze Škodovky do světa

Otec Emila Škody byl lékař a strýc také, léčil (a zřejmě nejen léčil) například císařovnu Sissi. Emil se odrodil. Od hraběte Valdštejna koupil v Plzni strojírnu a v letech 1869–1900 z ní vybudoval největší průmyslový podnik monarchie, Škodovy závody. Za první světové války chrlily zbraně a munici, mj. třeba rychlopalná děla pro rakousko-uherskou námořní flotilu. V roce 1925 Škodovka pohltila automobilku Laurin & Klement a zajímal ji i luxus. Vůz Hispano-Suiza s čápem na chladiči byl k dostání v ceně rolls-royce a proslul heslem Čápi z Plzně. O rok později vypustilo první oblak dýmu „mikádo“, nejslavnější rychlíková lokomotiva. Nejstarší trolejbus Škoda 1Tr z roku 1936 jezdil v Praze. Během druhé světové války se koncern nazýval Reichswerke Hermann Göring, v letech 1951–1965 Závody V. I. Lenina. Během dalšího půlstoletí Škodovka vyráběla nejen dopravní techniku (nástupnická společnost Škoda Transportation), ale také parní turbíny (dnes Doosan Škoda Power), kotle a jaderné reaktory, tabákové stroje, varny nebo technologie pro soustružny, kovárny, pivovary, lihovary atd. Soupravy metra NěVa společnosti Škoda Transportation brázdí v současnosti podzemí Petrohradu plné mramoru, křišťálu a rudých hvězd, tramvaje ForCity Classic cinkají v maďarském Miskolci a turecké Konyi a lokomotiva Emil Zátopek svištící rychlostí 200 km/hod. se právě testuje. Emil Škoda by se divil.

Když vznikla Československá republika, Škodovy závody už byly v plné síle. Snímek z roku 1910. - Foto: Profimedia.cz

Od bicyklu k superbu

První byl technik, druhý obchodník. Laurin & Klement, oba Václavové. Od roku 1895 montovali v Mladé Boleslavi bicykly a deset let nato už automobily, dvoumístné vozíky voiturette. Za války konstruovali také motory, po sloučení se Škodovými závody v Plzni v roce 1925 však značka L & K postupně zanikla. Ve třicátých letech se závod transformoval na Akciovou společnost pro automobilový průmysl (ASAP). Fúze Pragy, Tatry a Škody však nevyšla, solitéry nesplynuly. Podnik vyvezlo z červených čísel až lehké a levné auto popular. F. A. Elstner s ním procestoval Ameriku, ředitelství i konstrukční kancelář se z Plzně do Mladé Boleslavi zase vrátily. Z hal vyjížděly osobní i nákladní automobily, ale také autobusy a trolejbusy. Po zestátnění v roce 1945 se ASAP proměnila v Automobilové závody, n. p. (AZNP). Ty už s pobočnými závody ve Vrchlabí a Kvasinách vyvíjely jen osobní vozy. V roce 1946 tudora a devět let po něm spartaka, který se vydával na poukaz. Obyčejný československý občan se mohl pyšnit až octavií po roce 1959. „Samet“ přijel ve favoritu. Po spojení s koncernem Volkswagen roku 1991 vznikla Škoda Auto, a. s., a modely fabia, yeti, superb… Zařaďme zpátečku: symbolem 60. let byla Škoda 1000 MB zvaná „tisíc malých bolestí“, v roce 2015 se Škoda stala nejspolehlivější značkou Velké Británie. Časy se mění.

Karlovarská Anglická Hořká

Karlovarský lékárník Josef Becher a doktor Frobrig z Anglie se v roce 1805 bavi(PŘÍLOHA K 28. 10) li mícháním bylinných likérů. „Docela spokojen,“ připsal doktor k jedné směsi. Josef ji po dvouletém ladění začal prodávat jako žaludeční kapky Carlsbader English Bitter (dnes Becherovka Original). Syn Johann nahradil lékovky plochými zelenými lahvemi, vnuk Gustav zaregistroval obchodní název. Firma měla zvuk, c. a k. dodavatel Rudolf Becher expedoval po roce 1904 jen ke dvoru 50 litrů likéru měsíčně. V roce 1945 musela rodina z vlasti pro údajnou kolaboraci odejít a výměnou za možnost zachránit majetek vydala tajnou recepturu úřadům. Znárodněná likérka přežila a v roce 2001 prošla privatizací. Dnes vlastní společnost Jan Becher – Karlovarská Becherovka francouzský koncern Pernod Ricard. Likér se připravuje tradičně z více než dvaceti druhů bylin a koření. Recept znají jen dva lidé, výrobní manažer a výrobní ředitel. Tajemstvím jsou doživotně smluvně vázáni a například nesmějí společně cestovat. Suroviny zásadně neobjednávají najednou a traduje se, že odebírají i takové, které do likéru nepatří. Ví se pouze, že některé byliny a koření pocházejí ze zahraničí, jiné rostou kolem Karlových Varů. Známé jsou čtyři: řebříček obecný, yzop lékařský, hřebíček a skořice. Pro laiky tak složení směsi obestírá mlha.

Na křídlech hudby

Antonín Petrof se vyučil u táty v Hradci Králové truhlářem, ve Vídni stavitelem pian a v roce 1865 povýšil otcovu dílnu na klavírnictví PETROF. Zavedl výrobu pianin, začal nástroje vyvážet a císař mu roku 1899 udělil titul c. a k. dvorního dodavatele. Za války vedl podnik syn Vladimír a po ní už exportoval křídla i do Austrálie, Číny a Japonska. (Piano, klavír a křídlo jsou synonyma, pianino je malá v(PŘÍLOHA K 28. 10) arianta ke stěně.) Vnuci Dimitrij, Eduard a Eugen otevřeli v roce 1928 s firmou Steinway pobočku v Londýně a čtyři roky poté získali licenci na výrobu elektroakustických klavírů Neo-Bechstein. Po Únoru komunistická strana připravila rodinu o všechno. Jméno ovšem užívala dál a křídlo PETROF Mondial přivezlo z výstavy Expo 58 v Bruselu zlatou medaili. Pravnuk Jan Petrof se vrátil roku 1991 do továrny jako obchodní ředitel a dokončil privatizaci. V roce 2001 vzniklo „eseróčko“ PETROF, ale krize ho zas málem položila. Prapravnučka Zuzana Ceralová Petrofová zavřela čtyři z pěti závodů, propouštěla a dokonce začala vyrábět i nábytek. Dnes je společnost opět v kondici. Dodává piana ve čtyřech úpravách (černý lesk, bílý lesk, ořech a leštěný mahagon). Za oceánem otevřela dceřinou firmu PETROF USA. Nástroje drží pečeť mistrovské kvality European Excellence. A Zuzana Ceralová Petrofová převzala v roce 2015 titul manažerka roku.

V roce 1918 už byla značka Petrof proslulá. - Foto: Profimedia.cz

První zlatý ležák

Šedesát procent piv na planetě má označení pils či pilsner, tedy plzeňské. Původní „plzeň“ neboli Pilsner Urquell vaří Plzeňský Prazdroj, a. s. Má dalšího majitele: po SAB, SABMiller a AB InBev je to od roku 2017 japonský koncern Asahi. Ovládá výrobu předních značek ve stovce zemí, nově v pěti evropských. Jeho zástupce Ryoichi Kitagawa řekl: „S hrdostí prohlašuji, že mezi ně patří i první zlatý ležák na světě – Pilsner Urquell.“ Poprvé byl na čepu v listopadu 1842. Bavorský sládek Josef Groll uvařil v Měšťanském pivovaru z žateckého chmele, místní měkké vody a světlého sladu pivo bavorského typu. Someliéři pějí ódy: „Jeho chuť je harmonicky hořká, chlebová, s náznaky ovoce. Snoubí se s vysokou pitelností v málo vídané symfonii.“ Krejčí Jakub Pinkas zanechal řemesla a jal se prodávat nový ležák v Praze. Pivovar se rozkročil do Vídně, Paříže, přes oceán. V roce 1870 mu v Plzni vyrostl konkurent, První akciový pivovar. Měšťanský si dal roku 1898 zapsat ochrannou známku Pilsner Urquell (Plzeňský Prazdroj), etikety Prvního akciového nesly označení Gambrinus. Po znárodnění se oba sjednotily pod hlavičkou Plzeňské pivovary, n. p., po revoluci jako Plzeňské pivovary, a. s. Z ní vzešla akciovka Plzeňský Prazdroj a ta roku 2002 pohltila Radegast a Velké Popovice. Tato skupina, nyní pod Asahi, čepuje polovinu piva v Čechách.

Byznys českého ševce

Kdykoli stál Tomáš Baťa před bankrotem, osvítil ho spásný nápad. Po založení firmy v roce 1894 přišel vinou banky o směnky za dvacet tisíc zlatých. Začal šít plátěnky a šest let nato postavil první tovární budovu. Majstrštykem bylo využití poválečné krize. Snížil ceny bot o polovinu, platy o čtyřicet procent a propad mezd nahradil zlevněním potravin ve firemních konzumech. Baťovky za polovinu? Lidé stáli nekonečné fronty. Vybudoval závod s benefity, o nichž se nikomu nezdálo. Zaměstnanci bydleli v Baťových domech a navštěvovali Baťovu školu práce. Měli volné soboty. Perspektivní mladí muži žili v internátech, povinně spořili a po večerech studovali němčinu a angličtinu. Tomáš začínal s deseti dělníky, a když v roce 1932 při havárii svého letadla zahynul, měl jich dvacet tisíc. Tragédie ovlivnila život sedmnáctiletého syna Tomáše a nevlastního bratra a nástupce ve firmě Jana Antonína Bati. JAB proslul v roce 1937 leteckou obchodní cestou kolem světa. Dva roky poté odešel do exilu a po obvinění ze spolupráce s nacisty (soudně očištěn až v roce 2007) žil v Brazílii. Zakládal zde obuvní společnosti i města, např. Batatuba. Majetek obdržel Tomáš Baťa junior a od roku 1948 řídil z Toronta firmu Bata Shoe Organization. Dnes má BSO sto tisíc prodejen v padesáti zemích a obslouží milion zákazníků denně.

Tomáš Baťa se prezentoval jako „švec, který obul svět“. Byla to pravda. - Repro: archiv

Pomník pro tatrovku

Kopřivnice se v roce 1850 nazývala Nesselsdorf a živnostník Ignác Šustala tam vyráběl drožky. Pak ho položil infarkt, do hry vstoupili bankéři z Vídně a firmu povýšili na „automobilku“ Nesselsdorfer Wagenbau (NW). Drožka bez koní však potřebovala motor. Dodal ho Karl Benz. Ano, jeden z otců firmy Mercedes-Benz. Kočár Mylord se tak roku 1897 proměnil v jeden z prvních osobních automobilů na světě – Präsident. Po roce 1918 se objevila první auta se značkou TATRA. Šéfkonstruktér Hans Ledwinka jim vtiskl unikátní koncepci podvozku. NW změnila jméno. Vznikla Kopřivnická vozovka, a. s., později Ringhoffer – TATRA, a. s. Roku 1942 se zrodil nákladní vůz T 111. Slavná „stojedenáctka“ sloužila wehrmachtu a pak i úderníkům. Na Sibiři má pomník. A TATRA, po únoru n. p., vyvíjela další modely. V T 87, předchůdci tatraplánu, procestovali Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v letech 1947–1950 Afriku a Jižní Ameriku. Posledním autem s proudnicovou karoserií byla T 603. „Šestsettrojka“, služební vůz komunistických funkcionářů. Firmu vlastní od roku 2013 TATRA TRUCKS, a. s. Nabízí mj. těžký nákladní automobil T 815-7. Variabilní podvozek může nést obrněný transportér nebo autojeřáb, kabinu lze pancéřovat, vybavit průlezem, pozorovatelnou nebo střeleckou věží. Současné tatrovky odrážejí požadavky dobrodružné doby.

Sladce hořký svět

„S Pánem Bohem … 7/10 95, 8 hod, 10°/200 hl…“ V zápisu sládka Českého akciového pivovaru (ČAP) v Českých Budějovicích Antonína Holečka stojí, že uvařil 7. října 1895 v osm hodin 200 hl desítky. Potud první várka. Už rok poté získal ČAP dvě medaile na výstavách v Praze. Od počátku používal označení Budweiser (Budějovické). Brzy po založení začal pivo vyvážet do řady evropských zemí, Asie, Afriky a do Spojených států. V roce 1930 vznikla v areálu 300 m hluboká artéská studna. Měkká voda a neměnný kmen kvasinek jsou příčiny sladce hořké chuti ležáku, v témže roce zaregistrovaného jako Budvar. Před válkou změnil ČAP název na Budvar – Český akciový pivovar České Budějovice. Znárodnění velelo plnit devizovou kasu, ale orientace na Východ tomu bránila. Výsledkem byl tlak na vývoz a „podpultovost“ ležáku. Současnou hlavičku Budějovický Budvar, n. p., (BB) závod získal v roce 1967. Po „sametu“ zavedl cylindrokónické tanky pro kvašení, modernizoval plnicí linky a vozový park. Roku 2017 činil výstav 1547 milionů hektolitrů. Od roku 1911 se vleče jeho spor s americkým pivovarem Anheuser-Busch InBev (ABI) o ochrannou známku Budweiser. V americké části trhu ji užívá ABI a jihočeská piva se jmenují Czechvar, v evropské má nadvládu BB a piva ABI nesou značku Bud. Ze 173 soudních a správních sporů vyhrál BB 120 případů.

Historie Budvaru sahá do roku 1895. - Foto: Profimedia.cz

Židle č. 14

Michael Thonet pocházel z Porýní, ale usadil se na Moravě a založil tam několik továren na ohýbaný nábytek (TON). První v Koryčanech (1857) a druhou v Bystřici pod Hostýnem (1861). Provoz v současné TON, a. s., tam běží dodnes. Michaelova firma nesla název Gebrüder Thonet (Bratři Thonetové), protože mu pomáhalo pět synů: Michael junior, Franz, Josef, Jakob a August. Jeho vynález spočíval v tom, že ohnul bukové tyče do speciálních forem a vystavil je páře o teplotě 100 °C. Délka paření souvisela s průměrem tyčí: co centimetr, to hodina. Věčným a vděčným výrobkem Thonetovy rodiny je židle č. 14. Michael senior ji vytvořil v Koryčanech roku 1859. Je levná, lehká, pevná a jednoduchá: zkušený zaměstnanec skloubí šest ohnutých bukových kulatin dvěma šrouby a deseti vruty do devadesáti vteřin. Dodnes se jí prodalo kolem 80 milionů kusů. Firma drží řadu ocenění. Jen v roce 2017 získala židle Leaf (List) se sedákem a opěrkou z lisované překližky čtyři vítězství: Red Dot Design Award, German Design Award, iF Design Award a v soutěži Nábytek roku. Na židlích TON lze spočinout ve stovkách interiérů. Jsou to například Bella Panini Bar v Sydney, Corleone Trattoria v Bejrútu, Marble Lane Restaurant v New Yorku, bistro Fiskeriet na letišti v Bergenu, restaurace Taizu v Tel Avivu, Café Cubiste v Paříži či hotel Alcron v Praze.

Tanec obřích číší

Tvrdý český křišťál vhodný k broušení a rytí vyvinuli čeští huťmistři už před čtyřmi stovkami let. A karlovarský rytec Ludwig Moser dokázal jeho vlastností dokonale využít. První dílnu založil roku 1857. O šestnáct let později se stal dvorním dodavatelem rakousko-uherského císaře, později také perského šáha a anglického krále. To už používal křišťál bezolovnatý. Roku 1900 překvapil technikou, při níž se ryté secesní květiny plynule vinou z vnější strany vázy na vnitřní. Po Ludwigově smrti v roce 1916 vedl firmu syn Leo s pěti bratry. Představili oroplastiku, reliéfní zlatý pás, a nové typy skla barveného oxidy vzácných kovů. Z tohoto období pocházejí nápojové soupravy Copenhagen, Paula, Royal či Splendid. Právě kolekci Splendid s korunkou předal prezident Edvard Beneš anglické princezně Alžbětě II. v roce 1947 jako svatební dar. Na výstavě Expo 58 v Bruselu bavily hosty obří číše Měsíční tvář, Štíhlá dáma, Dlouhý pán, Tlustá Berta, Dlouhá tvář a Tlouštík. Umí tančit na dýnku (dně) a zpívat. Současná Moser, a. s., exportuje zejména do USA, Ruska, Japonska a Velké Británie. Je výrobcem Křišťálového glóbu, hlavní ceny MFF v Karlových Varech. Letos Moser otevřel v Tokiu galerii a na setkání manželek velvyslanců v Londýně předal vévodkyni z Cornwallu, choti prince Charlese, křišťálový soubor.

Tomáš Čechtický

24. října 2018