Životní pouť Putinova nejviditelnějšího kritika

Nepohodlný Navalnyj

Životní pouť Putinova nejviditelnějšího kritika
Nepohodlný Navalnyj

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

To, co se očekávalo od samého počátku, se naplnilo: lékaři slavné berlínské nemocnice Charité minulý týden potvrdili, že během podrobné analýzy zdravotního stavu Alexeje Navalného našli v jeho organismu stopy toxinu, patřícího do skupiny inhibitorů cholinesterázy. Ruské vysílání BBC vyslovilo názor, že jed patří do stejné skupiny látek jako smutně proslulý novičok, nasazený proti Sergeji Skripalovi a jeho dceři Julii. Právě proto se odborníci z nemocnice Charité pro zkušenosti obrátili na bulharské kolegy, kteří po podobném útoku před časem léčili tamního podnikatele Jemeljana Gebreva.

Na prohlášení z Berlína okamžitě reagovali lékaři z omské nemocnice; ti dál trvají na tom, že Navalnému zachránili život a že žádné stopy nějakých jedovaných látek v jeho organismu neobjevili. Popravdě řečeno jim nic jiného ani nezbývá, ale jejich postoje jen zprostředkovaně dokládají, že v tomto případě nejde o problém zdravotnický, ale politický.

V Rusku samozřejmě sílí hlasy, které se ptají, jak je taková věc vůbec možná. Přímo Vladimira Putina viní z celého incidentu jen část ruské veřejnosti, ale jeho kritici připomínají, že je to právě ruský prezident, kdo v zemi vytvořil atmosféru, v níž je možné chladnokrevně zabít i takové lidi jako novinářka Anna Politkovská, lidskoprávní aktivistka Natálie Estěmirovová, bývalý ruský vicepremiér Boris Němcov a mnozí další. Nejhorší na tom všem přitom je, že tento tragický seznam se bude nevyhnutelně prodlužovat, a člověka hned napadne, že když se v současném Rusku něco takového stane, nikdo za tím nehledá nějaké přirozené příčiny, ale kruté násilí. Je to smutné, ale je to tak.

Podívejme se ale, jaká byla dosavadní životní pouť Alexeje Navalného.

Narodil se roku 1976 v rodině armádního důstojníka a ekonomky. Rodina byla docela podnikavá (což rozhodně poznamenalo i Alexejovy životní osudy) a v roce 1993 koupila do té doby neúspěšný košíkářský podnik, který dokázala ze ztráty dostat do zisku.

Alexej maturoval jako sedmnáctiletý a přihlásil se ke studiu na Ruské univerzitě přátelství národů, založené už hluboko v sovětské epoše a původně určené především zahraničním studentům z rozvojových zemí. Tady v roce 1998 dostudoval práva, ale tím jeho vzdělání nekončí – jeho dalším stupněm se stává Finanční akademie při vládě Ruské federace. Ke kvalifikaci právníka tak získal i odbornost v oblasti cenných papírů a obchodování na burze. A ještě do třetice: na doporučení slavného ruského šachisty a poté opozičního politika Garriho Kasparova projde ještě půlročním kurzem na proslulé Yaleské univerzitě v USA. (Ostatně ono americké vzdělání se mu trošku vymstilo, protože například komunistický předák Zjuganov – a nejen on – tvrdí, že takhle si Západ připravuje přinejmenším vlivové agenty, schopné ruské obyvatelstvo orientovat na americkou soustavu hodnot.)

Hned po studiích založil několik malých firem, které ovšem zakrátko vždy prodal a dál se profesionálně orientoval spíše na poradenskou činnost. Už od vysokoškolských let se ale živě zajímal o politiku. V roce 2000 vstoupil do strany Georgije Javlinského Jabloko, která se tehdy měla čile k světu. Jistá hašteřivost a sklon ke kritice stranického vedení, který vyvrcholil výzvami k odstoupení samotného Javlinského, vedly k tomu, že Navalnyj byl v roce 2007 ze strany vyloučen – mimochodem i pro údajnou „nacionalistickou činnost“.

Něco pravdy na tom zřejmě bylo: několikrát se zúčastnil vyloženě nacionalistických tzv. Ruských pochodů a nakonec založil vlastní politickou stranu Narod (Lid), která se spojila i se skinheady – podle politických odpůrců proto, aby mezi lidmi šířila ideje nacionalismu. Což je docela dobře možné, protože Navalnyj se tehdy touto svou jistě problematickou politickou orientací nikterak netajil.

Poradce gubernátora

Skutečná politická kariéra však v jeho případě odstartovala v roce 2009, kdy se stal externím poradcem gubernátora Kirovské oblasti Nikity Bělycha. Zhruba v téže době zesiluje svou blogerskou činnost, která je v jeho dosavadní politické kariéře nesmírně důležitá: na svém blogu soustavně a důsledně vysvětluje společnosti, jaké výhody by jí přinesl rozvoj země podle západních standardů. Stává se organizátorem a spoluorganizátorem četných pochodů a protestních akcí, z nichž nejslavnější je zřejmě ta na Bolotném náměstí na jaře 2012 těsně před třetí Putinovou prezidentskou inaugurací. Tady si zřejmě státní moc do důsledku uvědomila, v čem je pro ni tento sebevědomý a razantní mladý muž nebezpečný.

Významným předělem jeho politické dráhy se stávají primátorské volby v Moskvě roku 2013, kdy v souboji se současným primátorem ruského hlavního města získává přes čtvrtinu hlasů, což opravdu nikdo nečekal. O čtyři roky později už Navalnyj oznámil, že se hodlá ucházet i o prezidentskou kandidaturu. Tady už ho ale úřady do předvolební kampaně nepustily – s odvoláním na neuzavřené soudní stíhání. Ústřední volební komise to tenkrát zdůvodnila tak, že Navalnyj byl odsouzen k pětiletému trestu ztráty svobody (ten byl změněn na podmínku) a k peněžité pokutě ve výši 500 tisíc rublů, proto se prozatím zbavuje pasivního volebního práva.

Ostatně soudy: Těch Navalnyj absolvoval plno, ale všechny budily dojem, že důležitá není jejich faktická podstata, ale především snaha velmi agilnímu opozičníkovi bránit v jeho politické činnosti – počínaje kauzou Kirovles z roku 2011 přes případ Yves Rocher, kdy měl společně s bratrem Olegem zpronevěřit 26 milionů rublů (k čemuž jen připomeňme, že zmíněná slavná firma žádný podobný nárok nevznesla) až po dnešní administrativní tresty za organizaci četných protestních akcí. Putinův režim se Navalného zkrátka snaží prezentovat jako kriminálníka, což je ovšem jeho obvyklý postup v boji s politickou opozicí.

Zmínit bychom samozřejmě měli i Navalného Fond pro boj s korupcí, který si předsevzal potírat tento tradiční ruský nešvar a v roce 2017 přišel třeba s filmovým dokumentem To pro vás není žádný Dima (On vam ně Dimon) – o nekalých praktikách, k nimž se v údajných obchodech s nemovitostmi uchyluje sám ruský premiér Dmitrij Medveděv.

Nu a nejnovějším politikovým hříchem je právě osudová cesta na Sibiř, která ho mohla stát život: Navalnyj tu před blížícím se jednotným volebním dnem (13. září) přijel pro regionální volby propagovat a doporučovat tzv. chytré hlasování, tedy soustředění opozičních hlasů ve prospěch nejsilnějšího protikandidáta, který se ve volbách má utkat se zástupcem „strany moci“ Jednotné Rusko (již ostatně sám Navalnyj označil za „partaj zlodějů a podvodníků“). Z hlediska režimu toho zkrátka má na svědomí hodně – a to jsme ani zdaleka nevyjmenovali všechny jeho „hříchy“…

Slabost režimu

Nelítostný travičský útok na dnes nejznámějšího ruského opozičního politika samozřejmě způsobil obrovské pobouření po celém světě. Francouzský Le Monde například soudí, že tato otrava stejně jako předešlé vraždy a atentáty, mířící na odpůrce současné ruské státní moci, hodně vypovídají o její podstatě: „Viníky podobných zločinů se daří odhalit jen zřídka – a i když jsou tu a tam zjištěni přímí vykonavatelé, pak objednavatelé zůstávají ve stínu. Ať se podobná rozhodnutí činí na jakékoli úrovni, takovéto metody umlčování politických oponentů hodně vypovídají o slabosti celého režimu, který tuto soustavu represí a beztrestnosti sám buduje, nebo přinejmenším trpí její existenci.“

Německý Der Spiegel zase poznamenává, že Západ se znovu musí ptát, zda osobní podíl na tomto útoku má i prezident Putin, nebo zda je to dílo lidí, kteří se gosudarovi chtěli zavděčit. V závěru se konstatuje: „Pod tlakem se ovšem ocitá i německá vláda. Jedna věc je usilovat o co nejužší spolupráci s Ruskem, jenže něco docela jiného je kooperovat s jeho prezidentem, tedy člověkem, který v naprostém rozporu s mezinárodním právem anektoval Krym, aktivně destabilizoval východ Ukrajiny a s největší pravděpodobností stojí i za nedávným hackerským útokem na Bundestag.“

Reakce Moskvy na konstatování jejích vin je stereotypní, o čemž ostatně svědčí i prohlášení ruského ministerstva zahraničí z minulého týdne. To mimo jiné považuje za „nesmírně urážlivé“ západní podezírání omských lékařů, že se „snažili utajit“ skutečné příčiny smrtelného nebezpečí, které Navalnému hrozilo, přestože to byli „právě oni, kdož pacientovi poskytli vysoce kvalifikovanou pomoc“. Zmíněný dokument pak mimo jiné zdůrazňuje „podezřelý chvat, s nímž se ve Washingtonu i Bruselu chopili hypotézy úmyslného útoku jedem na A. A. Navalného“, a upozorňuje na to, že celý případ je pro ruské vedení „nevýhodný“. To je sice pravda a hodně to připomíná Putinův povzdech před Angelou Merkelovou krátce po zavraždění Anny Politkovské v roce 2006: „Kdyby žila, byla by pro mě mnohem méně nebezpečná než po této smrti.“

Ruský neomezený vládce je si jistě i v tomto případě vědom politických škod, které podobné kauzy Rusku přinášejí, ale buď jim nechce, anebo nedokáže zabránit.

Libor Dvořák, Český rozhlas

5. září 2020