Mariánských sloupů z pobělohorské doby je v Česku řada, z těch známějších morový sloup na Dolním náměstí v Olomouci. Ten na Staroměstském náměstí měl ale tu smůlu, že si ho v roce 1918 vybrala skupina kolem žižkovského anarchisty Franty Sauera, nesmyslně z něj učinila symbol habsburské monarchie a strhla ho. Od té doby se vymýšlejí „ušlechtilé“ důvody, proč to nebyl odsouzeníhodný vandalismus, a jak by ideu české státnosti poškodilo, kdyby se na tom místě sloup znovu objevil.

Sauer měl ke svému činu pohnutky antiklerikální, které víc než s Habsburky a pobělohorskou dobou souvisely s utrpením za první světové války. „Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst a když zoufalství dostupovalo vrcholu, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita… aby proti tomu strašnému vraždění zaprotestoval,“ psal.

Tak zaprotestoval stržením sloupu, který postavili pražští měšťané jako dík za dávný mír, za ukončení švédského obléhání Prahy, když z města konečně odtáhla Königsmarckova vojska a zanechala za sebou vypleněnou dobytou část města a vykradené umělecké sbírky. Na obranu Prahy se tehdy postavili lidé všech vyznání, studentské legie vedl do boje jejich učitel a český vlastenec Jiří Plachý, Staré Město například bránil cech židovských řezníků, za což jim Ferdinand III. udělil privilegium používat dvouocasého lva ve svém cechovním znamení. Ženy se nepřetržitě modlily v kostelích k Panně Marii a jejich poděkování vyjádřil raně barokní sochař Jan Jiří Bendl právě vytvořením mariánského sloupu, pozlacené sochy Immaculaty, pod níž andělé poráželi draky – válku. Ještě před pár lety vzdala statečným Pražanům písní 1648 hold i švédská skupina Sabaton, jejíž zpěvák Joakim Brodén je po matce českého původu. Mariánský sloup, symbol českého vítězství, ne porážky.

Hněv davu pod Sauerovým vedením se neobrátil jen proti sloupu, který – mylně – pokládali za symbol rakouské monarchie; lůza zkrátka chtěla ničit a s nějakým sloupem se nemínila spokojit. Vydala se tedy ke Karlovu mostu, kde chtěla do vody naházet sochy svatých, ty barokní sochy a sousoší, jež dodnes obdivují turisté z celého světa, zastavili ji na poslední chvíli předáci Národního výboru. V něčem to byl čin pro svou dobu skutečně příhodný, to ano. Antikatolický osten první republiky provokoval české katolíky a slovenská politická reprezentace zprava přímo adoptovala boj proti bezbožnosti za součást slovenského emancipačního boje, který vyvrcholil v neslavné době neslavným státem, jenž sloužil Hitlerovi a posílal vlastní občany do koncentráků, ale jehož základy tkvěly mimo jiné v trucovitém chování českých antiklerikálů, kteří katolíky vyčleňovali z národa. O sto let později nehraje náboženství v českém veřejném prostoru prakticky žádnou roli a sloup na tom nic nezmění.

Franta Sauer si dnes nezaslouží nenávist. Jeho životní pouť – od narození v chudé dělnické rodině na Žižkově, kde mnohdy neměli co jíst, přes vlastní neúspěchy se zařazením do společnosti (ve škole propadal, měl špatný prospěch i kázeňské problémy, přitom byl inteligentní a činorodý) až po balancování na hraně zákona, s nímž se pro kriminální prohřešky za Rakouska i republiky opakovaně dostával do křížku, to všechno v kombinaci s nezkrotnou povahou, popudlivostí a levicovým aktivismem, navíc v atmosféře po zhroucení starého společenského řádu, který vnímal jako utlačovatelský – dává na srozuměnou, jak se tehdy na tom Staroměstském náměstí ocitl.

A jeho pokorná smrt u jeptišek Pod Petřínem, těsně po zpovědi v klášteře františkánů u Panny Marie Sněžné, zase dobrou naději na spasení. Ale národní identitu bychom měli raději posilovat příkladem vlasteneckých studentů pod vedením Jiřího Plachého, jejichž symbolem je mariánský sloup, ne výtržníky, kteří ho při své obrazoborecké výpravě strhli, aniž znali jeho skutečný význam.