Akutně hrozící přetížení zdravotního systému kvůli nemoci covid-19 si, obrazně řečeno, přisvojuje veškerý kyslík v mediálním prostoru. Nejen u nás, i když jsme nyní „weltmajstři“. Vláda se snaží zakrýt bezradnost a paniku, někteří veřejně známí doktoři křičí „chřipečka“, jiní zase „tak si to běžte vyzkoušet na naše oddělení“.

V tom všem poněkud zaniká medicínsky významná skutečnost, o které jsme přitom neustále jaksi mimochodem informováni, ale nad níž se málokdo, včetně lékařů, hlasitě pozastavuje. Těžký průběh covidu je běžně asociován s obezitou, vysokým tlakem a diabetem druhého typu, takzvanými „komorbiditami“. To je také důvod, proč spousta internetových komentátorů mává nad situací rukou: a co, stejně byl nemocný, tak umřel o něco dřív.

Covid pomine, ale léčení chronické nemoci jménem metabolický syndrom, ve všech jeho různorodých projevech (a že jich je), nám bude zdravotní systém zatěžovat dále. Nadále bude zhoršovat kvalitu života pacientů, protože dnešní medicína je leckdy schopna zachránit takového člověka před smrtí, ale nevrátí mu zdraví. Nadále se bude podepisovat na ekonomice, protože chronicky nemocní lidé nedokážou podávat plný výkon v práci – ostatně ani jinde – a jsou častěji nemocní. A přesto se s tím nic nedělá, ani trocha snahy o osvětu.

Tenhle problém nemá zdaleka jen Česká republika. Trpí jím v podstatě celý svět, který za posledních čtyřicet let dramaticky přibral. Ale nikoho jako by to nevzrušovalo. U jiných nemocí to tak není – preventivní snahy proti šíření HIV, kuřáctví, braní drog a nadměrnému pití alkoholu jsou něco, čemu naše společnost věnuje určitou pozornost. Ale největší zdravotní problém dneška, metabolický syndrom, stojí stranou této pozornosti. Nejenom preventivní, i léčebné.

Kolik lidí o sobě může říci, že je jejich praktický či odborný lékař poslal k obezitologovi? Málokdo – a přitom při každé procházce po městě lze konstatovat, že by tam patřil minimálně každý druhý.

Civilizace je v podstatě jedna velká snaha předcházet očekávatelným problémům, zejména těm s potenciálně smrtícími následky. V medicíně to platí dvojnásob. Naučili jsme se – jakžtakž – mýt si ruce, dezinfikovat rány, jít s angínou k lékaři, čistit si zuby a nemíchat odpadní vodu s vodou k pití. To všechno nám dohromady prodloužilo život průměrně o třicet let, ne-li více.

Ale v oblasti metabolického syndromu nám ujel vlak způsobem, který jednoho dne nějaké pozdější generace nebudou chápat. „Vždyť to přece museli vidět… Jak mohli být tak hloupí?“

Museli, ale neviděli. Mnozí tedy budou trpět a všichni to budeme platit. Stejně jako kdysi epidemii rakoviny plic, když padesát procent populace kouřilo. Ani roku 2020 si stále ještě nevidíme na špičku nosu. Nebo snad břicha?