Znakem suverenity státu je svobodné vykonávání fiskální politiky a s tím související výsostné právo sestavovat vlastní rozpočet. Od počátku vzniku evropské měnové unie ekonomové varovali, že monetární politika bez politiky fiskální nemůže dlouhodobě fungovat. Krize eurozóny v uplynulém desetiletí to zcela jednoznačně prokázala. I proto Unie dlouhodobě usiluje o monopol nejen nad monetární, ale také nad rozpočtovou politikou členských států.

Jedním z pokusů o omezení fiskální pravomoci zemí je od roku 2010 tzv. Evropský semestr, který dává národním vládám povinnost předložit vlastní rozpočty Evropské komisi ke schválení. Letos poprvé Evropská komise rozpočet členského státu vrátila k přepracování. Italská vláda dostala na přepsání tohoto podivného domácího úkolu pouhé tři týdny s odůvodněním, že rozpočet „nerespektuje ani fiskální doporučení, které Itálie dostala od Rady, ani vlastní italské vlastní závazky.“ Komise může v případě „odmítnutí poslušnosti“ udělit pokutu ve výši 0,1 % hrubého domácího produktu (v případě Itálie tedy zhruba 3,4 miliard eur). Udělení pokuty je ovšem stejně nepravděpodobné jako naplnění výhrůžky italského národohospodáře a senátora Alberta Bagnaie, který ironicky slíbil její případné uhrazení – v deseticentech.

Závěr Komise se opírá o zprávu italského „parlamentního rozpočtového úřadu“ (obdoba naší Národní rozpočtové rady), který neschválil makroekonomickou prognózu na rok 2019. Podle rozpočtového úřadu je růstová prognóza italského ministerstva financí příliš optimistická: počítá s tempem růstu (reálného) hrubého domácího produktu 1,5 %, zatímco podle úřadu je reálnější růst pouze 0,9%.

Italský státní rozpočet je samozřejmě z ekonomického hlediska nešťastný, stejně jako italská hospodářská situace. Země dnes vykazuje po Řecku druhý nejvyšší státní dluh vzhledem k HDP (131 %), i proto platí druhé největší úroky v eurozóně (3,8 % HDP oproti českým 0,7 %). Řím se zároveň sice chlubí nejnižší mírou nezaměstnanosti od počátku krize, za úspěch ale vydává situaci, kdy je bez práce každý desátý práceschopný Ital. Hrubý domácí produkt stále ještě nedosáhl předkrizové úrovně: z hlediska ekonomické síly se Itálie propadla na úroveň roku 2003. Italská úroková sazba je druhá nejvyšší v eurozóně (opět po Řecku), úrokový diferenciál vůči Německu dnes tvoří 3,2 procentní body.

Conteho vláda svůj první rozpočet přizpůsobila volebním programům obou vládních stran – hnutí Pěti hvězd a Ligy Severu. Koalice se svým prvním rozpočtem symbolicky hlásí k Rooseveltově programu New Deal z doby Velké hospodářské krize: chce mimo jiné omezit věk odchodu do důchodu na 62 let, zavést základní nepodmíněný příjem či obnovit hospodářský růst zvýšením vládních investic. Tato výrazně procyklická opatření v době (relativně slabého růstu) zvýšila plánovaný rozpočtový schodek na dvojnásobek oproti původní prognóze (viz obrázek 1). Ratingová agentura Moody´s v reakci na rozhodnutí Komise snížila Itálii hodnocení na poslední investiční stupeň Baa3. 

Itálie přesto není jediným unijním hříšníkem. Patnáct členských států EU vykazuje státní dluh vyšší než maastrichtskými konvergenčními kritérií oficiálně povolených 60 % (v těsném závěsu za Itálií se drží Portugalsko se 124 %, Belgie se 103 % a Francie s 99 %). Horší deficit než Itálie vykazuje opět Francie (–2,7 %) či Španělsko (–3,1 %).

Právě k francouzskému rozpočtu má nový italský rozpočtový zákon nejblíže. Pro rok 2019 plánuje francouzské ministerstvo financí deficit ve výši 2,8 %, přitom francouzský strukturální schodek je i v době hospodářského růstu plánován jako deficitní (2–2,2 %).

Italský rozpočet jistě není rozumný, Itálie však volí mezi dvěma hospodářskými zly. Buď bude pokračovat v nebezpečném zadlužování, nebo urychlí nástup krize, kterou zatím italské vlády fiskálními injekcemi oddalovaly. Třetí cesta v prostředí měnové unie neexistuje. Inflační řešení, ke kterému se Itálie uchylovala po celou druhou polovinu 20. století (viz obrázek 3) dnes možné není. Itálie se již jednou z dluhové pasti dostat dokázala: v 80. letech vzrostl italský dluh z 38 % HDP bezmála na 100 % v letech devadesátých. Restriktivní fiskální politikou se jej však podařilo opět významně snížit. Tehdejší nástroje však dnes k dispozici nemá: podstatnou část hospodářsko-politické suverenity vstupem do eurozóny ztratila. 

Francouzská ekonomika je téměř o třetinu větší než italská (srov. Tabulka 1), její pád by tak byl pro eurozónu ještě ničivější. Francouzský a italský státní dluh v absolutních číslech jsou takřka totožné (a zároveň nejvyšší v celé Unii). Proč tedy měří Evropská komise Itálii a Francii dvojím metrem? Hlavním důvodem nemusí nutně být péče Komise o ekonomické zdraví Itálie, nýbrž pohnutka ryze politická. Zatímco francouzská vláda je (pod vlivem prezidenta Macrona) v dokonalém souladu s unijní ideologií, v čele Itálie dnes stojí politici silně kritičtí vůči Bruselu.

Rozhodnutí Komise tuto oprávněnou nevraživost jen zesílilo – vicepremiér Luigi Di Maio např. v reakci na dopis ironicky podotkl: „První italský rozpočet se Unii nelíbí. Není divu, je to první italský rozpočet napsaný v Římě, nikoli v Bruselu. “Evropský komisař pro hospodářské a měnové záležitosti (člen francouzské sociálnědemokratické strany) Pierre Moscovici naopak vicepremiéra Mattea Salviniho kritizoval, že „není oddán hodnotám liberální demokracie“ a „patří k přátelům Mariny LePenové“.

Neutěšený stav italských veřejných financí poskytuje Komisi záminku k dokončení Monnetova plánu na vytvoření fiskální a následně též politické unie. V duchu liberálně-demokratické ideologie Bruselu je pak jednodušší zahájit přestavbu Unie na kritice rozpočtu neposlušné Itálie, která si do svého čela zvolila pragmatické eurorealisty, než na kritice loajální Francie, která pod vedením prezidenta Macrona a jeho předchůdců o fiskální unii sama dlouho usiluje. Tradiční dvojí metr používá Evropská komise velmi racionálně. I proto je pro nás vstup do eurozóny stále stejně nevýhodný a nerozumný.