Koalice Andreje Babiše, Jana Hamáčka a Vojtěcha Filipa se pomalu sune ke svému ustavení. Hlavním důvodem, proč vznikne a proč ani nebude vadit, že se do jejího čela postaví trestně stíhaný muž v kolosálním střetu zájmů, se nestane program, a tedy snaha obrátit zatuchlé poměry v této zemi k něčemu lepšímu. Bude to primitivní mocenská logika a vedle ní už jenom únava z dlouhého vyjednávání.

Existuje jediná síla, která může zastavit tento zdánlivě nezadržitelný pohyb, jenž má v základě neovladatelnou touhu po moci Andreje Babiše i všech, kdo s ním vstupují do spolku. Po sobotě, kdy ústřední výkonný výbor ČSSD dal zelenou dalšímu jednání s ANO a komunisty, to už jsou jenom řadoví sociální demokraté, kteří mohou ve vnitrostranickém referendu koalici odmítnout a dát najevo, že nejsou připraveni rezignovat na demokratická pravidla, podle nichž se navykli chovat v uplynulých třiceti letech.

Rozložení sil v politice má setrvačnost, proto by nikoho nemělo překvapit, že je dohoda s ČSSD s ANO a KSČM tak blízko realizaci. Viděl to už obyčejný volič, když pozoroval, jak se ustavují krajské koalice po volbách v roce 2016.

Stejně jako po loňských volbách do sněmovny i v krajích platilo, že vstoupit s vítězným Babišovým hnutím do koalice a posloužit mu jako menší partner se nikomu moc nechtělo. Na Plzeňsku, Pardubicku a Královéhradecku sice ANO vyhrálo volby, na krajské vládě se však raději domluvily demokratické strany z dalších míst.

Ve dvou krajích, Olomouckém a Moravskoslezském, to však stejně jako dnes nebylo možné, protože většinu získaly tři populistické strany ANO, KSČM a SPD (spolu se Zemanovci). Občanští, sociální i křesťanští demokraté se tedy přemohli a do koalic šli. Babišovci okamžitě ukázali, jak si spolupráci představují, když ostatním nadiktovali, že budou mít většinu v radě.

Při vícečlenných koalicích to není zvykem, jenže co demokratickým stranám zbývalo, když ANO mělo většinu také s populisty. V Jihomoravském, Středočeském a Karlovarském kraji došlo ke kompromisnímu řešení. Demokratické strany nemusely dávat babišovcům většinu radních, protože s komunisty a okamurovci ANO většinu nemělo.

Na krajských koalicích nebylo důležité pouze to, že demokratické strany přes určité drahoty s babišovci spolupracovat dokážou. Jasně se ukázalo, jak nesmlouvavá je strategie hnutí, které se podle pravidla „vítěz bere všechno“ snaží získat veškerou moc, pokud k tomu hlasy voličů otevřou dveře. Také v krajích, kde získalo necelou čtvrtinu voličských hlasů, si předem nárokovalo rozhodovací většinu v každém případě, kdy to uzná za důležité.

Jak dopadne každý, kdo s chtivými babišovci spolupracuje, popsal předseda Senátu Milan Štěch, který měl coby vysoký funkcionář ČSSD zkušenosti se Sobotkovou koalicí v letech 2014–2017. „Ten člověk mění názory účelově a vyloženě chtěl svého partnera dostat co nejvíce dolů,“ řekl v pátečním rozhovoru pro Právo. Nutno dodat, že jiní sociální demokraté se v roli ochotných přisluhovačů ANO špatně necítí.

Středočeský scénář

K dalšímu posunu politických siločar došlo loni v říjnu, shodou okolností v týdnu po sněmovních volbách. ANO vypovědělo dosavadní koalici se starosty a občanskými demokraty ve Středočeském kraji a místo ní se dohodlo se sociálními demokraty a komunisty na modelu, který se teď snaží realizovat na republikové úrovni. Také v říjnu vyjednával jménem středočeských sociálních demokratů Hamáček.

Už před půl rokem prokázal nejen to, že mu nevadí komunisté, ale také že dobře rozumí mocenské logice ANO. Připouští, že Babiš bude mít rozhodující slovo, a je připraven se k tažení za posty přidat. Není divu, že Středočeši patří v sociální demokracii k hlavním přímluvcům koalice s Babišem a Filipem. Logické je i to, že druhou vlivnou organizací podporující koalici po středočeském vzoru jsou Pražané. S ANO se na magistrátu domluvili už před dávnými dobami, v roce 2014, a získali podíl na moci, i když tehdy v pražských volbách také propadli hodně hluboko. Zkušenosti z krajské praxe rozhodují o osudu celé republiky, jak svědčí, že jednoznačnými odpůrci vládního paktu s ANO jsou sociální demokraté z Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Babišovi se nepodřídili a zažili jeho hnutí z té horší stránky.

Za příklad, jak se Babišův hlad po moci přenáší na jeho přívržence, může sloužit případ prvního místopředsedy ČSSD Jiří Zimoly. Před dvěma lety sice vyhrál potřetí volby v jižních Čechách, záhy ho však z místa hejtmana svrhl puč vedený babišovci. Dostal se tím do desperátního stavu, k němuž přispělo policejní vyšetřování, jak si pořídil luxusní dům na Lipně. Zimola překvapivě vůči ANO nezahořkl, ale začal používat stejně bezohlednou mocenskou strategii. Skvěle to ilustroval, když se snažil Štěchovi zakázat veřejnou kritiku spolupráce s Babišem. Předsednictvo strany přece odhlasovalo, že se bude jednat o koalici s ANO a KSČM, členové tedy mohou maximálně poslouchat Zimolu, kromě toho už jenom držet hubu a krok.

Pokud vznikne vláda s podporou ANO, ČSSD a KSČM, jen se prosadí politický trend, který nabýval na síle v posledních letech a měsících a jehož dalším krokem je přesun středočeského modelu na republikovou úroveň. Obyčejné sociální demokraty ještě bude nutné přesvědčit, proto si Hamáček při vyjednávání klade různé podmínky, které by měly zaručit, že se Babišovi nepodřídí úplně a že také na jeho názor bude muset oligarcha brát zřetel. Jednou z nich je i pravidlo, podle kterého musí Babiš podat demisi, když z vlády odejdou všichni sociálnědemokratičtí ministři. Těžko říci, jestli sám šéf ČSSD věří, že tyto záruky budou mít nějaký smysl.

Skutečná tvář sociální demokracie

Sociální demokracie hraje o vlastní budoucnost. S nadsázkou by se dalo říci, že rozhoduje, jestli prodá svou duši. Může trvat na tom, že platí pravidla liberální demokracie, při níž nejde o maximalizaci moci, ale o dohodu co nejširšího spektra společenských skupin a o toleranci hlasu menšin. Pak nemůže vládnout s člověkem, jemuž jde právě jenom o moc. Anebo podlehne neukojitelné touze ovládat ostatní, která v ČSSD vykrystalizuje stejně zřetelně, jako se zhmotnila ve strategii hnutí ANO. Potom koalici s Babišem uzavře.

Řeči o nepsaných pravidlech demokracie ovšem nemají velký praktický význam, protože ve chvílích přelomových rozhodnutí politici jednají jen podle toho, co se v uplynulých letech naučili. Jako vodítko k porozumění, jaká je skutečná tvář sociální demokracie, však mohou tyto úvahy posloužit docela dobře.