Příběh manželky zemřelého exprezidenta USA

Barbara Bushová: „obyčejná“ první dáma

Příběh manželky zemřelého exprezidenta USA
Barbara Bushová: „obyčejná“ první dáma

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Barbara Bushová byla první dámou jen čtyři roky, přesto se do amerických dějin zapsala výjimečným způsobem – byla totiž nejen manželkou, ale i matkou prezidenta, což se kromě ní poštěstilo pouze Abigail Johnsonové v 18. století. Neuvěřitelných třiasedmdesát let trvající manželství s Georgem H. W. Bushem ukončila až její smrt v dubnu 2018. Bývalý prezident ji přežil o osm smutných měsíců. Jejich svazek byl tak staromódní jako jejich smrt – oba zemřeli v kruhu rozvětvené rodiny, kterou tvoří pět žijících dětí, sedmnáct vnoučat a sedm pravnoučat. Těžko se hledá lepší vizitka pro leckdy vysmívané a údajně „nežitelné“ konzervativní hodnoty, které snad nepřinášejí tolik okamžitých požitků jako jejich moderní náhražky, zato nabízejí trvalé a smysluplné životní ukotvení.

Narodila se v roce 1925 v New Yorku do rodiny Marvina a Pauline Pierceových, kteří patřili k vyšší střední třídě. Vyrůstala se třemi sourozenci, sportovala a byla společenská; rodiče ji vedli ke čtení – otec byl vydavatel mimo jiné populárních ženských magazínů. Rodina trávila večery pohromadě, každý se ale zabýval svou knihou. Studovala na dívčí internátní škole v Jižní Karolíně. S budoucím prezidentem se vzali 6. ledna 1945 v presbyteriánském kostele v New Yorku.

Nevěstě bylo devatenáct, ženich byl o rok starší a poznali se při tanci na vánočním večírku o tři roky dříve. „Byl to první muž, který mě políbil,“ přiznávala. Poppy, jak se tehdy Georgeovi přezdívalo, napsal krátce po jejich seznámení matce dopis, že potkal ženu svého života – sdílejí tolik společných hodnot, včetně odmítání předmanželského sexu! Jako nejmladší bojový pilot v dějinách USA po ní za druhé světové války pojmenoval dva letouny – Barbara III a po jeho sestřelení Barbara IV.

První rok po svatbě pendlovali mezi Michiganem, Marylandem a Virginií, protože ho překládali z jedné námořní základny na druhou. Dohromady se v průběhu manželství stěhovali více než dvacetkrát a často byli jeden bez druhého. V takových chvílích George neustával v psaní dopisů, jak si uvykl v začátcích jejich vztahu, když byli rozděleni nejprve internátní školou a pak armádou. „Dala jsi mi radost, kterou poznalo jen málo mužů,“ vyznával se v jednom z nich.

Mezi lety 1946 a 1959 se jim narodilo šest dětí, čtyři chlapci a dvě dívky: George, Pauline Robinson „Robin“, John Ellis „Jeb“, Neil, Marvin a Dorothy. Ve třech letech byla malé Robin diagnostikována leukemie v pokročilém stadiu. Rodinná lékařka dala rodičům dvě rady: aby o dívčině nemoci s nikým nemluvili a aby jí ulehčili zbývající život, co nejvíc to půjde, protože do tří týdnů zemře.

Bushovi o leukemii nikdy předtím neslyšeli, nemoc byla zkraje 50. let prakticky vždy smrtelná. Byli ale odhodláni o dcerčin život bojovat. Využili rodinných konexí a okamžitě s Robin odletěli z Texasu do New Yorku, kde v Sloan Kettering Institute prováděli experimentální léčbu. Půl roku trvající snaha o záchranu Robin skončila neúspěchem, holčička zemřela dva měsíce před svými čtvrtými narozeninami. Ke konci trpěla krvácením a byla celá pokrytá modřinami.

„Hladila jsem ji po vlasech a držela ji za ruku,“ řekla Barbara Bushová v roce 2012 v rozhovoru pro NBC. „Dívala jsem se na to malé tělíčko a viděla jsem úplně zřetelně, jak z ní odchází duše.“ Po dceřině smrti jí v pouhých osmadvaceti začaly bělat vlasy. Nikdy si je nebarvila, a tak když se její muž stal v roce 1989 prezidentem, vypadala vedle své předchůdkyně Nancy Reaganové jako obyčejná bělovlasá babička, což ještě víc vyniklo v kontrastu se svěžím vzhledem jejího manžela.

Tomu stála věrně po boku po celou jeho úspěšnou životní dráhu – od začátků v armádě a studií na Yale přes léta v ropném byznysu, kariéry univerzitního profesora, poslance za Texas, diplomata v Číně i při OSN, šéfa CIA až po éru Reaganova viceprezidenta a konečně prezidenta. Po celou dobu nejen vytvářela rodinné zázemí, ale také mu díky své povaze a vychování pomáhala v postupu v diplomacii.

Životní oporou byla i nejstaršímu synovi Georgeovi, s nímž to původně vypadalo značně bledě. Zdálo se, že nepodědil nic z otcových schopností. Z neperspektivního opilce se ale i zásluhou Barbařina působení stal oblíbený guvernér Texasu a později dvojnásobný prezident, s jehož hodnocením to bude mít historie těžké. Ze syna Neila, který v dětství zápasil s těžkou dyslexií, a dokonce navštěvoval speciální školu, vypiplala úspěšného byznysmena, který se naučil nejen číst, ale hlavně si věřit.

Nic z toho nepředstavovalo dostatečnou zásluhu pro univerzitní feministky, které kvůli jejímu vystoupení na Wellesley College v roce 1990 dokonce uspořádaly mediálně ostře sledovaný protest. Řeč Barbary Bushové prý byla oslavou ženy, „která získala uznání jen díky úspěchu manžela“, psaly v petici, nápadné opovrhováním rolí matky a manželky a nepochopením práva životní volby pro každou ženu, které prosazovaly první generace feministek. Řeč známá jako „Find the Joy“ vyvolala ovace u „mlčící většiny“ čítající asi pět tisíc posluchačů. Společenská, rázná Barbara si z protestujících nic nedělala. Po návratu do Bílého domu prý jen mávla rukou a řekla: „Je to za námi.“

Prezidentskou kandidaturou dalšího syna, někdejšího floridského guvernéra Jeba, ve volbách v roce 2016 nebyla nadšená. Soukromě vyjádřila přesvědčení, že „Bushů už bylo dost“. Když se ale přesto rozhodl kandidovat, podpořila ho a několikrát vystoupila i v rámci jeho kampaně. To je v souladu s tím, jak ji Američané vnímali – jako dobrou matku a manželku, která dovede upozadit sebe. Byla populárnější než Nancy Reaganová a Hillary Clintonová, protože se pečlivě vyhýbala kontroverzím, dobře plnila svou reprezentativní roli a věnovala se bohulibým projektům – boji s negramotností, bezdomovectvím a odtabuizování tématu AIDS a samozřejmě dětem s leukemií i s dyslexií.

7. prosince 2018