Politická krize v Itálii vyvrcholila pádem vlády. Rozhodnutí stvrdil svou demisí premiér Giuseppe Conte, vše ale začalo před dvěma týdny, když ministr vnitra a předseda Ligy Matteo Salvini vypověděl koalici s Hnutím pěti hvězd.

Salviniho úvaha byla na první pohled logická. V loňských volbách získalo Hnutí pěti hvězd 33 procent a Liga v rámci středopravicové koalice 17 procent, současné preference a výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou zrcadlově obrácené, podle některých průzkumů Liga atakuje až 40 procent. Podpora Ligy se tedy za pouhý rok minimálně zdvojnásobila, Salvini je nejpopulárnější a zdaleka nejviditelnější vládní politik.

Zástupci Hnutí pěti hvězd propad dost nelibě nesou, snaží se vůči Lize různě vymezovat, ale příliš se jim to nedaří, protože k tomu musejí zastávat méně populární názory. Přitom do voleb šli jako populistické uskupení, dokonce v původní politologické definici toho slova. Jejich voliči slyšeli na levicový populismus, proto když teď navrhují Lize natruc ekonomické úspory a kritizují Salviniho za migrační politiku, pouze koaličnímu partnerovi přihazují voliče.

Salvini déle hledal záminku k odchodu z koalice a vyvolání předčasných voleb, formální rozbuškou se stal spor o vysokorychlostní železnici z Turína do Lyonu. Jenže v Senátu s volbami na podzim neuspěl, Hnutí pěti hvězd se proti němu spojilo s levicovou Demokratickou stranou, v čele spiknutí stojí bývalý socialistický premiér Matteo Renzi. Salviniho návrh nepodpořil ani prezident Sergio Mattarella, zvolený před čtyřmi lety z řad Demokratické strany.

Po dvanácti dnech handrkování ve středu odstoupil nestranický premiér Conte a vláda se překlopila do v Itálii oblíbeného stavu „v demisi“. Na tahu je opět Mattarella, může buď rozpustit parlament a vypsat předčasné volby, nebo se pokusit zprostředkovat sestavení nové vlády. Liga navzdory současným preferencím stále disponuje menšinou křesel, v případě spojení populistů a levice by se ji tak mohlo podařit zcela vyšachovat a poslat do opozice.

Hnutí pěti hvězd se sice profilovalo nenávistí k establishmentu, zejména pak k Demokratické straně a Renzimu, teď má však použitelnou výmluvu, proč dát přednost vládě s nimi alespoň jako menšímu zlu. Itálii čeká složitý podzim, bude se skládat rozpočet na příští rok, což je v Itálii una grande miseria. Rychlé shrnutí: Itálie patří mezi nejzadluženější státy EU jak z hlediska absolutní velikosti dluhu, tak z hlediska procenta HDP. Zároveň jde o devátou největší ekonomiku světa a třetí největší ekonomiku eurozóny, potenciál páchání škod je větší než dejme tomu u Řecka.

I v době hospodářské prosperity má Itálie problémy s růstem a na krku Evropskou komisi, která ji chce stíhat za rozpočtový deficit za letošní rok, přičemž výhledy na ten další jsou ještě horší. Itálie zároveň není právě miláčkem Bruselu (se Salvinim dvojnásob), a projde jí tak daleko méně než podobně zoufalé Francii. Italové jsou dnes po odečtení inflace chudší než v roce 2000, dnešní mladá generace nepoznala žádné zlepšení. I z toho důvodu se mladí lidé houfně stěhují pryč, nebo přinejmenším nemají děti, a tak italská populace stárne, zároveň chybí peníze na důchody atd.

Z toho důvodu se nabízí otázka, jestli se Salvini v omámení rostoucími preferencemi rozhodl udělat riskantní tah, který mu moc nevyšel, nebo jestli je za tím větší plán nechat nepopulární rozpočet schválit křehkou vládní koalicí a volby se pokusit vyvolat na jaře, kdy se v Itálii tradičně konají. Zní to sice poněkud šíleně, ale není to tak netypické, že si politici počkají na správnou chvíli. Viktoru Orbánovi stálo za to čekat čtyři roky v opozici na řádné volby, aby socialistům zasadil knokaut a získal co nejsilnější mandát. A Matteo Salvini je politik od pánaboha, podobně jako jeho maďarský protějšek.

Neškodí si zopakovat, že tento bývalý secesionista převzal stranu, do níž sám vstoupil v sedmnácti letech (tehdy se ještě jmenovala Liga severu za nezávislost Padánie), v roce 2013 v troskách, její preference se pohybovaly okolo čtyř procent, padánismus už v Itálii nikoho nezajímal, stranická pokladna byla prázdná, protože se z ní mezitím obohatilo bývalé vedení. Salvini byl vybrán pro svou povahu šťastného dítěte.

Stranu dokázal pozvednout, vtisknout jí novou tvář, do karet mu hrála migrační krize a neschopnost italských elit udělat to jediné, co bylo v takovou chvíli rozumné. Namísto toho Afričané do Itálie proudili přes rozvrácenou Libyi v desetitisícových počtech od pádu Muammara Kaddáfího. V roce 2014 se jich vylodilo už 170 tisíc, většina ze zemí jako Senegal nebo Nigérie, a tedy bez nároku na azyl. Šli za chimérou, oklamaní příslibem evropského snu, za který zaplatili pašerákům horentní sumy, aby pak skončili na dlažbě v zemi, kde si ani mladí Italové nemohou dovolit vlastní bydlení, stávali se členy pouličních gangů, odpuzovali turisty či pásli svoje krajanky, které tomu uvěřily taky.

Salviniho řešení bylo jednoduché, do jisté míry převzaté od bývalého ministra vnitra Marca Minnitiho, který v posledních měsících středolevicové vlády prokázal, že její předchozí tvrzení o tom, jak se migrace nedá zastavit, bylo lživé, bylo projevem ideologie; nikdo s tím reálně nechtěl nic dělat, protože když se do toho Minniti pustil, najednou to šlo. Minnitiho a Salviniho politika navzdory tvrzení humanitárních organizací snížila počty migrantů vypravujících se na život ohrožující cestu přes moře a úměrně tomu i počet úmrtí a pravděpodobně klesl i počet těch, kteří se rozhodli opustit své domovy a vydat se do Libye, na což ale na rozdíl od mrtvých ve Středozemním moři neexistují statistiky.

Česká republika naštěstí není v eurozóně, a tak se jí rozpočtová nezodpovědnost Itálie a Francie týká méně než států EA-19. Potenciálním ohrožením je změna v migrační politice Itálie a vzkříšení povinných kvót. Je třeba mít na paměti, že od této myšlenky se neodstoupilo proto, že by její stoupence přes noc navštívil Duch svatý, nýbrž ztroskotala na odporu členských států, otevřeném či skrytém, a na tom, že vznikly vlády odhodlané chránit vnější hranice EU.