komentář Petra Holuba

Do zdi z vůle lidu

komentář Petra Holuba
Do zdi z vůle lidu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Brexit je katastrofa, ukázalo hlasování britského parlamentu o příslušné smlouvě s Evropskou unií. Dost zlé je už to, že se dál zpochybňuje právní rámec pro obchod Velké Británie se zbytkem Evropy. Za ještě otřesnější zkušenost lze považovat, že se spořádané poměry snadno rozvrátí demokratickými mechanismy a že tento trend ohrožuje západní společnost jako takovou.

„Nejde o to, nechat lid vládnout, ale naopak zajistit, aby byl lid jako kolektiv z jakéhokoli podílu na vládě vyloučen.“ Z dnešního pohledu to vypadá, že citát pochází od některého z cynických autokratů třetího světa. Ve skutečnosti jde o základní pilíř demokratického systému, jak ho pro Ameriku definoval jeden z otců zakladatelů Alexander Hamilton. Také díky tomu jsou Spojené státy americké nejdéle fungující moderní demokracií.

Představa, že v demokratických státech vládne lid, který se skládá ze samých svéprávných a rozvážných jedinců, patří k ideologii současné demokracie. Proto se pokud možno rozšiřuje volební právo, aby měl na vládě podíl každý, proto se prosazuje model přímé demokracie. Stále oblíbenější je představa, že demokratický systém je předpokladem, aby mohl svou vůli projevit národ, ať už se jedná o Čechy, Němce, nebo Brity. Tento model však nefungoval nikdy v historii a úterní hlasování o brexitu ukazuje základní důvod, proč to nejde.

Demokracie opravdu nikdy nebyla vládou lidu, pokud se lidem myslí souhrn všech dospělých jedinců na daném území, jak správně rozpoznal už první ministr financí USA Hamilton. V tradičních demokraciích antického Řecka nebo středověkého Švýcarska vládly privilegované vrstvy bohatých obchodníků nebo pozemkových vlastníků, dokonce nejradikálnější ústava z Athén připouštěla pouze to, že o zákonech a veřejných financích mohli hlasovat starousedlíci schopní vojenské služby. Také američtí otcové zakladatelé trvali na tom, že namísto běžných lidí budou o vládě rozhodovat jejich zástupci. Samozřejmě pouze v tom případě, když promyšlený volební systém umožní voličům vybrat kandidáty dost vzdělané a moudré na to, aby rozeznali skutečné zájmy země. Proti tomu je představa o demokracii založená na ideologii rovných lidských práv, jak s ní přišla francouzská revoluce, pozoruhodně iracionální a obvykle to s ní končí špatně. Dává totiž prostor demagogům, kteří mohou strhnout davy výkladem, že prostřednictvím neohraničeného lidového kolektivu promlouvá jakási vyšší moudrost.

Referendum diletantů

Dokonce vzývaný švýcarský model vládnutí pomocí referend je potvrzením Hamiltonovy teze, která stojí v základu všech úspěšných demokracií. Švýcaři nemohou hlasovat o všem, co je napadne. Na federální úrovni se smějí navrhovat změny ústavy, případně odmítnout parlamentem schválený zákon. Dostat nějaký návrh do lidového hlasování vyžaduje nejen získat 100 000 podpisů, návrh je třeba předložit 18 měsíců před hlasováním. Během té doby vláda prozkoumá, jestli je otázka správně postavená, a parlament dostane možnost připravit alternativní návrh. Při hlasování o ústavě a mezinárodních smlouvách nemusí k vítězství stačit ani většina voličů. Nezbytná je také většina z šestadvaceti kantonů, a proto mohou výsledek referenda teoreticky zablokovat regiony, kde žije necelá pětina švýcarských voličů. Jednou větou, která se ovšem obvykle překládá do líbivějších frází, také švýcarský lid je z přímého rozhodování o vládě vyloučen.

Ve Švýcarsku by se nemohlo přihodit to, co probíhá právě ve Velké Británii. Například by nebylo možné, aby referendum vyhlásil premiér nebo jakýkoli jiný politik, který se k tomu populisticky zavázal ve volební kampani. Britské referendum proběhlo už rok po volbách a během té doby se v parlamentu debatovalo hlavně o zákonech, které lidové hlasování umožnily. Kdo nesledoval veřejnou debatu, byl prostě konfrontován s jedinou emotivní otázkou: „Má Velká Británie zůstat členem Evropské unie, nebo Evropskou unii opustit?“ Navrhovatel referenda nemusel přednést věcné důvody, proč o brexitu vůbec hlasovat, žádný vládní úřad nemusel rozpracovat scénáře, které nastanou, když se bude hlasovat pro, anebo proti. Automaticky byla vyloučena možnost, aby vláda navrhla alternativní řešení. Proběhla pouze kampaň jako před volbami. Ze švýcarského pohledu diletantismus.

Negativní zápis do historie

Není těžké pochopit, proč v britském parlamentu propadla dohoda o brexitu, kterou premiérka Theresa Mayová dva a půl roku domlouvala, a proč propadla dokonce historickým poměrem hlasů. Jenom se ukázalo, že nejde o tak jednoduchou otázku, jak byla položena v referendu. Z pohledu některých vládních poslanců a provládní strany severoirských unionistů zašla premiérka příliš daleko při hledání kompromisu s Bruselem, podle Skotské národní strany a některých labouristů je brexit jako takový nesmysl, další labouristé považovali dohodu s EU z různých důvodů za nevýhodnou. Namísto většiny získala premiérka jen třetinu hlasů a většina neexistuje pro žádné východisko, ať si někdo přeje divoký brexit, nebo nové referendum. Ještě nejpravděpodobnější je odklad brexitu do té doby, než se dohoda s Evropskou unií nějak upraví.

Zkušenost z Londýna je tedy příkladem, jak to může dopadnout i v dalších zemích včetně České republiky, které se nechávají svést voláním po skutečné vládě lidu. Jak svědčí brexit a například historicky dlouhá vládní krize, kterou v Česku loni způsobil „lidový“ prezident – když rozhoduje lid, je jenom otázkou času, kdy se se příslušná země dostane do hluboké politické krize, kterou už žádné lidové hlasování nemůže vyřešit.

17. ledna 2019