Na svatého Václava si Václav Klaus mladší naplánoval ustavující sněm svého nového hnutí Trikolóra, které založil poté, co byl vyloučen z ODS. Spolu s ním ulicemi Brna pochodovaly mažoretky, snadno karikovatelný symbol. Trikolóra je přesně ten typ projektu, na němž se okamžitě projeví sympatie většiny novinářské obce. Bohužel nejen v názorových článcích, ale i ve zpravodajství.

Když mainstream někoho nemá rád, bias proniká do každé věty, do titulku, do výběru fotografie. Chcete-li vidět kontrast, využijte podzimních slev a vyjeďte si do Maďarska. Obcházejte trafiky a pozorujte ten rozdíl: najednou ty nejméně lichotivé momentky má ta druhá strana; přesně spočítáte, kolik zubů ještě zbývá Guyi Verhofstadtovi, zatímco Trump či Johnson vypadají na své poměry normálně. Jsou to subtilní a těžce napadnutelné věci, na rozdíl od otevřeného primitivismu konspiračních webů, ale jen trochu citlivější člověk je nemůže nezaregistrovat.

V případě Trikolóry se prvoplánovým fackovacím panákem stalo heslo o braní si své země zpět, překvapivě nikoli proto, že rodina Klausů měla na chod státu větší vliv než jakákoli jiná po listopadu 1989, nýbrž proto, že podobné heslo využilo i brněnské krajně pravicové hnutí Slušní lidé. Ještě před brněnskými lebkouny ho upotřebil Barack Obama v kampani na prezidenta USA a po něm desítky dalších kampaní po celém světě, není tedy nikterak originální, ale extremistické? Téhož dne navíc ohlásil bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, že i jemu někdo ukradl Slovensko (střední Evropa je holt plná zlodějů) a hodlá si ho vzít zpátky se svou novou stranou Za lidi.

Co do obsahu je kritika Klausova projektu logicky bezzubá, protože dosud nic nepředvedl. Vyčítat straně, že má líbivý program, je jako vyčítat firmě, že chce své produkty prodávat. Záleží na tom, zda je program pouze líbivý, jako v případě hnutí ANO, nebo vykazuje i nějakou ideologickou kostru, což Trikolóra přece jen vykazuje. Pokouší se reflektovat posun politického sporu, kdy stále větší roli hrají kulturní témata: demografie, migrace, rodina, pohlaví a gender. To na nich se dnes lámou voličské sympatie, varianty koalic, mediální diskurz. Trikolóra klade důraz právě na tato témata a zastává v nich jasná stanoviska, naopak upozaďuje ekonomickou a zahraničněpolitickou orientaci. A tady progresivním silám nezbývá než uznat, že většina národa bude s programem „po letmém přečtení“ ztotožněná. Je to takové přiznání mimoděk, že valná část progresivních změn se děje proti vůli majority, byť ta se nevzmůže na odpor, nemaje ani zdaleka srovnatelné zdroje (například organizace Jsme fér na podporu homosexuálního manželství je štědře financovaná také z peněz Evropské unie, k němu opoziční Aliance za rodinu žije z darů drobných přispěvatelů), maximálně u tajných voleb, jejichž výsledky pak ty samé intelektuály uvádějí do stavu konsternovaného šoku.

Největší pochybnosti ohledně Trikolóry vzbuzují tři věci. Za prvé – nevyjasněná geopolitická orientace. Není moc těžké uhádnout, že mezi příznivci nepřevažují fanoušci EU a bohužel ani NATO, nemalý podíl sympatizantů tvoří dokonce lidé, jimž by finlandizace České republiky ve prospěch Ruska nepřišla jako špatný nápad, vše v rámci „nejlepších tradic“ slovanské vzájemnosti. Za druhé – Klaus mladší ve svém předchozím působišti prokazoval výraznou neschopnost kooperace, to se na jeho vyloučení podílelo větší měrou než jakékoli kontroverzní výroky. Dopouštěl se faulů i vůči ideovým souputníkům. Na vůdcovském principu sice funguje vícero úspěšných stran, ale chce to buď rozsáhlé schopnosti diplomacie, nebo aspoň velké peníze pro ty bezcharakternější. A třetím důvodem pochybností je shovívavý postoj k Andreji Babišovi. Nelze být proti regulacím a roztahovačnému státu a nebojovat proti současné vládě, která české podnikatele dusí víc než imaginární bruselský úředník. ANO je pak bezhodnotový subjekt se schopnostmi chameleona – vyplní jakoukoli poptávku, která se ve společnosti vyskytuje. Postupně vybrakovalo ekonomickou pravici a klasickou levici a je toho schopno i v případě konzervativních populistů.

Nechoď, Vašku, s Andrejem na led.

Další texty Lucie Sulovské naleznete ZDE