Michael Žantovský napsal minulý týden na svůj blog v Echu24 článek „Veleben i zatracován. 20 let od Havlova rudolfinského projevu“. Protože se jím cítím být osloven (není totiž o Havlovi, ale o mně), reaguji na něj.

Pan Žantovský ze mne přitom v celém článku cituje vlastně jen jednou. Protože oproti standardním zvyklostem neuvedl, odkud (chápu ho, nechce mi dělat zbytečnou reklamu), doplňuji: je to z článku „Nové pořádky nastupují“, který jsem dal k dispozici ve svém internetovém zápisníku Události. Článek je poměrně krátký a týká se politických změn, které u nás proběhly v posledních týdnech. Čtyři věty, které pana Žantovského nadzvedly, znějí: „Havlovským iniciativám a médiím ve spolupráci s ČSSD se podařilo vrátit stát Andreji Babišovi. Předpokládám, že těchto „užitečných pomocníků“ (Vladimír Iljič Lenin to říkal trochu jinak) teď už nebude zapotřebí. Někteří se dají na „spolupráci“, jiní možná vytvoří nějakou parodii na disent a zároveň budou přesvědčovat budoucí generace, jak to všechno myslili dobře. Na to přesvědčování budou mít dost a dost času, Nových pořádků se hned tak nezbavíme.“ Ocitoval tu první.

Především, věcně vzato: vůbec tam nemluvím o Václavu Havlovi, ale o Havlovských iniciativách a médiích, tedy o iniciativách a médiích, které se dnes k Václavu Havlovi hlásí. Otázku, zda se k němu hlásí právem či neprávem, tam neřeším. Slovo „idioti“, které mi pan Žantovský vytýká, tam není použito a to, že se pan Žantovský proti mně snaží zbuntovat nikoli jen havlovská média, ale česká média jako celek („ponechávám na médiích a ČSSD, chtějí-li se ohradit samy“), nebudu nazývat nechutnou sprosťárnou, protože by to bylo nadbytečné.

Titulek článku pana Žantovského je příznačný: „Veleben i zatracován“. Havlovi dnešní stoupenci znají jen tyto dvě polohy. V zajíkavě nadšeném chvalozpěvu na Havla pan Žantovský zároveň reprodukuje mé názory na něj a na některé jiné otázky. Rád bych to uvedl na pravou míru. Na rozdíl od pana Žantovského budu citovat to, co jsem napsal, nanejvýš to trochu okomentuji.

Zatracování Václava Havla

Své stanovisko k Havlovi ve vztahu k dnešku jsem zformuloval mnohokrát a obdobně, cituji jeden příklad: „Zásadní věc pro mne je, že se Václav Havel podílel na vývoji polistopadového demokratického režimu v dobrém i ve zlém. Je třeba o něm mluvit věcně a kriticky místo pořádání nabubřelých a hysterických oslav. Jako žádný polistopadový politik ani Václav Havel není lékem na naše dnešní problémy. Není řešením problému, je jeho součástí. Vyléčit se musíme sami.“ (Události 2016). Kritizoval jsem u Havla vždycky řadu věcí, hlavně nedůvěru k demokracii tradičního parlamentního typu. Zároveň jsem uznával klady Havlova působení, například: „Havel měl jakousi ucelenou představu o tom, že malá země jako ČR musí dbát o zajištění svých bezpečnostních zájmů, i když v jejich formulaci a prosazování nebyl vždycky důsledný: věděl, že k tomu patří za prvé urovnat vztahy s bezprostředními sousedy (visegrádská spolupráce) včetně urovnání křivd z minulosti (vyhnání sudetských Němců); a za druhé, mít silné a spolehlivé spojence a chovat se k nim v důležitých okamžicích loajálně: proto podpořil spojeneckou invazi do Iráku a nejnověji i zřízení americké radarové základny v ČR. Nedrží strašidelnou představu „suverenity“ v podání zamindrákovaných sprosťáků: máme právo dělat si, co nás napadne. V těchto věcech projevil politický realismus.“ (Více zde).

Jistě, měl jsem a mám k Havlovi vztah dost kritický. Ale to se v demokracii smí, demokracie je diskuse. Řada jiných lidí, jako např. pan Žantovský, ho chválila. Mluvit o „dvaceti letech soustavného okřikování Václava Havla, jeho ideálů a jeho přesvědčení“, jak to dělá pan Žantovský, je hysterická nadsázka. Mohou tak mluvit pouze lidé, kteří znají jen velebení a zatracování, a proto jim svoboda nejde pod fousy.

Občanská společnost

Pan Žantovský píše ve svém článku o občanské společnosti jako o něčem, co je „ve světě Bohumila Doležala další z nebezpečných kýčů, které po sobě Václav Havel zanechal“. Upřímně řečeno, nevadí mi, že pan Žantovský mé články nečte, každý nemusí číst všechno. Jen by o nich pak neměl psát. Pro pořádek jen citují, co jsem o občanské společnosti napsal, a to opakovaně, toto: „I já jsem horlivým přívržencem „občanské společnosti“: je ovšem třeba vidět, že její páteří jsou silné politické strany s početným členstvem. Je přitom nepochybné, že strany samy o sobě nestačí, že musí být živeny rozvětveným podhoubím občanských iniciativ, sdružení a spolků, jako tomu u nás bylo ostatně už někdy od poloviny 19. století. Bez toho politické strany degenerují. Vznešená frazeologie „občanské společnosti“ však u nás většinou maskuje dlouhodobou neschopnost určitých lidí politicky se organizovat, vytvářet uskupení, která mohou aspoň nějakou dobu přežít a vykonávat smysluplnou činnost.“

(Svobodné fórum a Události 21. února 2015).

Nesouhlasím tedy jen s tím, když se z „občanské společnosti“ vylučují politické strany a když se naopak používá jako obezlička, jak se vlámat do nejvyššího patra politiky zadními vrátky, s tím, že se obejdou standardní demokratické mechanismy, jimiž se získává veřejná podpora. Nepovažuji to přitom za kýč, ale za nekorektní, nedemokratický a navíc trvale neúčinný postup.

A závěr z toho všeho

Takže uzavírám: nikdy a nikde jsem netvrdil že Václav Havel je viníkem dnešní politické katastrofy. Jak by mohl, je už šest let mrtvý. Jen k ní nějak, jistě nechtě, přispěl. A nebyl v tom sám. Zato se na ní přímo a výrazně podepsaly „havlovské iniciativy a média“ (k tomuto celku počítám v neposlední řadě taky pana Žantovského).

Po listopadu 1989 jsem se poměrně krátkou dobu angažoval v praktické politice: nejprve jsem ve Federálním shromáždění zastupoval malou politickou stranu, která vznikla z disidentské skupiny Demokratická iniciativa. Pak jsem byl rok šéfporadcem českého premiéra Václava Klause. Od roku 1993 jsem deset let až do odchodu do důchodu pracoval jako odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK. Zároveň jsem pravidelně psal do českých médií, zejména do LN a MfD (přestal jsem tam z vlastního rozhodnutí publikovat v roce 2013 v okamžiku, když Andrej Babiš oba listy koupil a vyměnil šéfredaktory). Jsem za obojí, za možnost učit na univerzitě i za možnost publikovat, Bohu nesmírně vděčný: v době „normalizace“ jsem se nedovážil o něčem podobném ani snít.

Například pan Žantovský za tu dobu vystřídal funkce tiskového mluvčího OF, tiskového mluvčího a poradce prezidenta Václava Havla, velvyslance ČR v USA, Izraeli a Velké Británii a senátora PČR. Vůbec nepochybuji o tom, že hlavně během své diplomatické činnosti vykonal spoustu významných a užitečných věcí. Konsternuje mne jen jedna věc:

Náš polistopadový politický vývoj je možné v mnoha ohledech právem kritizovat. Zároveň to bylo přes všechny chyby nejsvobodnější a nejlidštější politické uspořádání, jaké naše země pamatuje, navíc opřené o relativně spolehlivé vazby s vyspělými zeměmi, k nimž máme po všech stránkách blízko. Politické uspořádání, jež nebylo ani náhodou dokonalé, ale bylo otevřeno ke změnám – to znamená i ke změnám k lepšímu. Toto uspořádání se nám kvůli naší indolencí a nenáležitým ambicím podařilo v posledních letech „revoluční cestou“ prakticky zbourat. Přiznám se, že mám k tomu režimu – ke „starým“, jak říká pan Babiš, tj. polistopadovým pořádkům – osobní a trochu sentimentální vztah: pokoušel jsem se po celý svůj život, v dobách nesrovnatelně horších, ze svých skrovných sil nějak přispívat k tomu, aby se poměry u nás civilizovaly, a řekl bych, že se mi to, ovšemže spolu s mnoha jinými, nakonec aspoň v základních věcech povedlo. Jistě jsem při tom chyboval a podepsal se tedy nějak i na tom, co se po listopadu 1989 nepodařilo. Pro jedno i pro druhé se cítím být za starý, tj. polistopadový režim odpovědný v dobrém i ve zlém a chtěl bych ho bránit. Jen se v tom zrovna teď cítím dost osamělý. A zaráží mne zejména, že lidé, kteří se na něm podíleli daleko výrazněji než já, a to jak v tom, co mu dávali, tak v tom, co od něj brali, se dnes tváří, jako by do naší dnešní situace spadli odněkud z Marsu, necítí svou zodpovědnost v dobrém i ve zlém a v procesu destrukce české demokracie buď předstírají, že se jich to netýká, nebo vědomě či nevědomě pomáhají těm, co ji bourají. Jedno s druhým často splývá.

Připadá mi to hanebné a přál bych si, aby se vzpamatovali.