Na Malé Straně se nachází sídlo antibabišovského odboje, zpátečnické reakce, zrůdného euroskepticismu a protivítačství. Slovy Obi-Wana Kenobiho „nikde nenajdete zatracenější doupě špíny a zločinu“. Přes jeho zjevnou škodlivost se ho zatím nepodařilo zlikvidovat a právě oslavuje pět let od založení.

Samozřejmě, příznivci tohoto doupěte ho považují za jeden z posledních ostrůvku nezávislého uvažování a svobody. Jeho příběh začíná vzpourou proti Oligarchovi, který se rozhodl koupit kdysi slovutné noviny, aby „aby o něm psaly pravdu“. A tak ti, kterým na pravdě opravdu záleželo, museli odejít.

Začátky byly těžké. Nejdříve se zvažovalo o zřízení redakce v jeskyni, kde byla dobrá ozvěna, nový projekt proto dostal název Echo, byla tam však zima, tak se nakonec usídlil na Malé Straně. Poté již jen zbývalo nový novinářský projekt rozběhnout, a tak byl 16. března 2014 spuštěn web Echo24.cz. Po půl roce následoval Týdeník Echo a poté i platforma pro náročné čtenáře (čti intelektuály) EchoPrime. Kupodivu ze začátku se největším, byť nedobrovolným, spojencem ukázal sám Oligarcha. Echo na něj evidentně působilo jak bodlák v kalhotách, významně mluvil o „bielych koních“ a „finančních kontrolách“. Čistě náhodou v květnu 2014, to již byl Oligarcha ministrem financí, se berňák přišel do redakce opravdu podívat, se zlou se potázal, žádné nesrovnalosti nenašel. Čtenost však utěšeně rostla. Od té doby bohužel již Oligarcha nezmiňuje Echo jménem, ale podle zákulisních informací ho stále škrábe.

Po malých designových změnách, například se zjistilo, že na články bez fotek se nekliká, proto byly dodány, a po nějaké době improvizace, se chod redakce ustálil v zaběhaných kolejích. Na redakčních poradách se řeší pouze ty nejdůležitější události tuzemského i světového dění. Mezi zásadní problémy patří takové otázky, jestli Ráno vstanu a opařím se čajem je ještě svobodným snímkem z období Pražského jara, či již normalizační crazy komedií, z jakého kmene byl Tangua, či malířské umění velmistra Faltýnka.

Hvězdní komentátoři chodí na porady zásadně pozdě, po čemž následují pravidelné proslovy šéfredaktora o tom, že „tohle není žádný kibuc“ a „všichni jste autisti“. Pokud náhodou přijdou všichni včas, zpozdí se samozřejmě šéfredaktor.

Další oblíbenou tradicí jsou pondělní uzávěrky, kdy si editor týdeníku trhá nervozitou vlasy a pošilhává po rychle ubíhajících hodinkách. Mezitím autor již podvacáté přepisuje jednu větu, neboť stále nesplňuje jeho velmi vysoké standardy dokonalosti. Za pár dní poté naštvaný autor přiběhne za editorem, neboť právě zjistil, že jeho dokonalá věta byla vyškrtnuta. Editor mu vysvětlí, že článek byl příliš dlouhý a věta stejně byla nadbytečná.

Co se týče stránky Echo24.cz, pracuje na ní mnoho mladých nadějných novinářských talentů, jejichž hlavním talentem je umění naštvat editora webu. Jeho řvoucí hlas se pak rozléhá celou redakcí. Přesné sdělení je zde nepublikovatelné.

Nyní vážně. Echo již pět let přináší ty nejdůležitější a nejlepší zprávy, analýzy a komentáře. Když byl zahájen provoz webu, vyšel na něm editorial, jakési shrnutí našich hodnot: „Role médií pro fungování státu s demokratickým zřízením je nenahraditelná. Zajišťuje svobodu projevu, kritické posuzování jednání politiků, státních institucí a plní důležitou kontrolní funkci. V České republice dochází v posledních letech k oligarchizaci médií, která se na jednotlivých titulech podepisuje různou měrou ovlivnění obsahu. Zahraniční vlastníci českých médií se začali dostávat do ekonomických ztrát a rozhodli se své tituly prodávat. Ty se tak přesouvají do rukou mocenských a politických struktur platících za nákup vydavatelství nesmyslné částky. To vše má jen jediný smysl: získat vliv na veřejné mínění. Novým majitelům mají ochránit jejich ekonomické nebo politické zájmy. Echo24.cz žádné takové pozadí nemá. Chce být protiváhou oligarchizovaným českým médiím. Čtenáři Echo24.cz nebudou muset přemýšlet nad tím, jakým zájmům slouží. Echo24.cz chce sloužit pouze svým čtenářům.“

Za tím si stále stojíme. I díky vám čtenářům. Děkujeme za přízeň. Jsme rádi, že jste s námi.