Nové vymáhání válečných reparací po Německu by destabilizovalo úplně vše. Myslí si to historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny. V Polsku se v poslední době otázka vymáhání válečných reparací znovu otevřela. Dokonce i český premiér Andrej Babiš musel v interpelacích ve sněmovně vysvětlovat, proč nebude Česká republika chtít po Německu také reparační nárok vymáhat. „Protože by mohlo dojít k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě,“ uvedl mimo jiné Babiš. S tímto názorem souhlasí i Tůma, který se o historii válečných reparací rozhovořil pro server Echo24.  

Jaký byl historický vývoj reparaci?

Samozřejmě se předpokládalo, že Německo bude po válce platit reparace. Jednotlivé státy byly vyzvané, aby si na mírovou konferenci připravily své nároky. Tehdejší Československo je vyčíslilo asi na 17,5 miliardy dolarů, podle ceny z roku 1938, což je dnes suma asi naprosto nepřepočitatelná. To projednávání reparací se však skoro nikam nedostalo, protože žádná mírová konference s Německem nakonec nebyla. Zásada, se kterou se počítalo, byla, že přednostně budou uspokojeny nároky těch zemí, které válkou nebo okupací utrpěly nejvíce. Pro Československo byly tedy vyhlídky spíše nejasné.

Už během války, spojenci zabavovali německý majetek. Jednalo se o majetek státu, privátních korporací či osob. Počítalo se, že zabavený majetek bude odečten z reparačního nároku jednotlivých zemí. Rovněž Československo po válce zabralo německý majetek. Uvažovalo se tedy o tom, že se i z československého nároku bude odečítat zabraný majetek německého státu, který v Československu zůstal, nebo majetek zabavený sudetským Němcům. Nakonec to však československá vláda přehodnotila.

Reparace tedy nebyly jen finančního charakteru?

Přemýšlelo se o různých metodách, jakými by reparační nárok mohl být splacen, zda by to měly být jenom peníze, strojní zařízení nebo například suroviny, o které mělo velký zájem v poválečné době právě Československo. Dalšími možnostmi bylo poskytování služeb. Další možnou variantou byly lodě, které se v Německu zabavily. Československo mělo například velký zájem o říční lodě.

Jakým způsobem tedy Německo splácelo reparace Československu?

Různými způsoby, především poskytováním služeb. Německo poskytlo plnění Československu asi jedné desetiny procenta požadované sumy, takže téměř nic. Druhá položka byly restituce majetku, které Československo vyčíslilo přibližně na 1,4 miliardy dolarů, z čehož získalo asi půl procenta.

Za studené války byl problém především v diplomatických vztazích, ne?

Československo nemělo diplomatické vztahy se Západním Německem až do podepsání smlouvy v prosinci 1973. Byly tedy znovu navázány roku 1974. Tehdy kancléř Willy Brandt v Praze řekl, že otázky reparací se budou řešit až po sjednocení Německa. Když bylo Německo sjednoceno, tak se nějaké nesmělé hlasy z československé, a později i z české strany, sice ozvaly, ale vždy se to odbylo slovy, že se zrovna řeší jiná a důležitější agenda. V podstatě tu otázku uzavřela až Česko-německá deklarace z roku 1997.

Když se dnes mluví o vymáhání reparací, jde tedy o nesmysl?

Z právního hlediska má Babiš pravdu, byť nejsem právník, že Česko-německá deklarace z roku 1997 konstatuje, že ani jedna strana se nebude vracet k otázkám minulosti. Asi se to dá interpretovat tak, že se tím Česká republika nároků zřekla. Německá vláda možná nakonec těm Řekům a Polákům něco sice dá, ale jistě ne všechno. Ony i například africké země si vyčíslují škody za otrokářství nebo kolonie. Souhlasím tedy s Babišem, že ty nároky by destabilizovaly úplně vše. Myslím, že to moc naději nemá. Pokud by to dali jednomu, přihlásí se další.

Zároveň si myslím, že v zájmu svých občanů možná mohla československá vláda v minulosti udělat více. Především ve věci vyjednání lepšího odškodnění za ty individuálně utrpěná příkoří jednotlivců.