Při summitu o rozpočtovém rámci EU na příštích sedm let se nic nevyřešilo. „Rozdíly byly příliš velké,“ postěžoval si předseda Evropské rady Charles Michel, autor kompromisu, podle kterého se částka jednoho bilionu eur výdajů pro léta 2021–2027, odpovídající jednomu procentu HDP členských zemí, zvýší o 75 miliard. Z pohledu Dánů, Nizozemců, Rakušanů a Švédů tím rozpočtové výdaje vyrostou příliš, pro jejich chudší sousedy včetně Česka to bylo málo. Jednání bude pokračovat někdy počátkem března.

Jako přítel chudých států z jihu a východu Evropské unie se minulý víkend projevil prezident Emmanuel Macron. Jménem Francie kritizoval během summitu lídry ostatních bohatých států, že nechtějí odvádět víc, protože jedině po splnění této podmínky bude možné přerozdělovat stejně jako dosud. „Máme krajíc chleba, který je větší a větší, ale se stejným množstvím másla,“ poukázal na to, že je třeba v dotacích přidat.

Macronův přístup lze popsat také metaforou o lovci, který na opici nastraží lahev s ořechem uvnitř. Opice strčí pracku do lahve, s ořechem ji ovšem už zpátky nevytáhne. Lovec, který past nastražil, má potom snadnou práci. Evropská unie tedy přidá na rozvojové pomoci periferním zemím, ovšem bude za to od nich vyžadovat protislužbu, především vyšší příspěvky do společného rozpočtu.

Nechci slevu zadarmo

Kdyby Britové věděli, jaké potíže způsobí brexitem evropskému rozpočtu, určitě by si ho rozmysleli. Je to vidět na několika snadno dostupných číslech, o kterých se jen málo mluví. Evropská unie v posledních letech utrácela ze zdrojů členských států 130 miliard eur ročně, ovšem odchodem Velké Británie se z příjmů ztratí deset miliard. V případě státního rozpočtu by to znamenalo, že se z roku na rok propadl do schodku 7–8 procent. Proto musí zbylé státy výpadek dorovnat. Pokud nebudou chtít šéfové členských států škrtat v dotacích, pak si pouze vyrovnaná bilance vyžádá zvýšení odvodů na 1,1 procenta HDP. Tím potíže jen začínají. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová chce strnulý a neefektivní rozpočet reformovat a především investovat do nových společných projektů, konkrétně do obrany před změnami klimatu a migrací. Ovšem stávající rozpočty pamatují na klima a migraci jen položkami, které dohromady dosahují dvou miliard eur ročně. Proto je třeba škrtat v dotacích na zemědělství a regionální rozvoj, které ročně přijdou na 100 miliard. Předseda Michel navrhl rozpočet, který by ubral zemědělcům a chudým regionům. Na plány von der Leyenové tak budou peníze, členské státy ovšem budou do evropského rozpočtu odvádět víc a zpátky dostanou méně než dosud. To se ze všeho nejvíc týká nových členských států EU. Je možné nechat stranou premiéra Andreje Babiše, jehož firmy jsou závislé na zemědělských dotacích, nové členské státy mnohem víc pocítí škrty v podpoře regionů. V případě Česka dosahuje regionální podpora každoročně ke třem miliardám eur, a tvoří tedy dvě třetiny všech přijatých eurodotací.

Bruselská byrokracie chodí zvlášť okolo zemí V4 po špičkách. Velmi dobře ví, co znamená termín hrubý národní příjem (GNI). Tato částka se získá, když se z hrubého domácího produktu (HDP) odečtou peníze, které z dané země vytáhnou cizí podniky a zaměstnanci, případně se přičtou ty, které z ciziny do své vlasti přinesou. Taková bilance dopadá nepříznivě ve všech státech východu. Ve prospěch starých členských států EU předloni přišly o částku od 1,5 do 7 procent, v případě Česka to bylo pět a půl procenta.

Nepoměr se vykládá pomocí ideologie z časů, kdy se hroutily evropské kolonie. Tehdy vznikl požadavek, že metropole mají bývalým koloniím vrátit rozvojovou pomocí peníze, které získaly v desetiletích své nadvlády využíváním tamních zdrojů. Nově přišel guru evropské levice, francouzský ekonom Thomas Piketty s názorem, že si bohatší země EU udělaly kolonie z těch chudších, když jejich podnikatelé využívají ke svým ziskům jejich levnou pracovní sílu. Proto je povinností Západu tuto nespravedlnost napravit evropskými dotacemi. Ve většině zemí na jihu i východě se to daří, potíž je však už dnes s visegrádskými státy. Jejich GNI je o 4–7 procenta nižší než HDP, evropské dotace však dosahují pouze 2–4 procent. Úspěšné je v nátlaku na Brusel Maďarsko, kterému dotace výpadek HDP vyrovnají, ostatní tři jsou na tom hůř a konkrétně Čechům se vrací jen o něco víc než třetina.

Pikettyho argument proto využívá také Česko. Svědčí o tom úvahy Babišových Lidových novin, podle nichž „zisky západoevropských společností ve střední a východní Evropě daleko převyšují veřejné zdroje, jež jsou přesouvány na východ“. Proto by měl Západ dodržet své dotační sliby, „aby si Východ mohl vybudovat infrastrukturu, již zoufale potřebuje“. Nemá velký smysl, když dnes na zisk cizích investorů žehrají představitelé těch států, které ještě před pár lety soutěžily o jejich přízeň, důležitější je fakt, že strategie škemrání o dotace může východní země poškodit.

Karty ke hře o evropský rozpočet jsou rozdány. Čechům hrozí, že přesunem evropských výdajů na klima a migraci přijdou až o 400 milionů eur ročně na regionálních dotacích a o 150 milionů pro zemědělce. Přitom budeme kvůli výpadku příjmů z Londýna platit 200 milionů navíc. Zdánlivě logicky jsme se zařadili do tábora zemí, které chtějí peníze zemědělcům a chudým regionům ponechat. Také je možné utrácet za klima a migraci, peníze je však třeba sehnat jinde. Proto jsou příznivci regionálních dotací připraveni odvody do rozpočtu zvýšit. Z pohledu visegrádské čtyřky by mohlo stačit jejich zvýšení na 1,114 procenta HDP, podle některých názorů však bude třeba 1,3 procenta.

Taková strategie může snížit ztráty za cenu, že se zvýší náklady. Existuje však alternativa opustit roli obětí kolonizace ze Západu a při snížení dotací žádat také snížení odvodů. To dává smysl zvlášť v zemích, které nedokážou dotace rozumně využít.

V časech inovativních toastů

Příliv evropských dotací se zpočátku považoval za obdobu Marshallova plánu, který po světové válce postavil na nohy západní Evropu. „Možná si ještě vůbec neuvědomujeme, jak obrovský objem finančních prostředků to je,“ radoval se v roce 2006 ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič (ODS), který napsal první plán, jak rozdělit během let 2007–2013 slíbených 26 miliard eur, tedy zhruba 700 miliard korun. „Máme k dispozici skutečné peníze, které jsou pro tuto republiku jedinečné, a je naší nejvyšší povinností je umět smysluplně využít,“ uvedl. Skončilo to zklamáním, protože kvalitou infrastruktury Češi Evropu nedohnali a nedalo se ani prokázat, že tímto směrem učinili přesvědčivý krok. „Hlavní prioritou jsou takzvané transevropské dálnice, což pro naše podmínky je vlastně směr Katovice–Brno–Vídeň. Na druhé straně se nezapomíná ani na rychlostní silnici R35 a ty silnice dálničního typu, které spojují naše velká česká města,“ uváděl jako klíčový požadavek Gandalovič. Po patnácti letech už nikdo nepočítá s tím, že dálnice do Vídně nebo R35 z Hradce Králové do Olomouce budou za dalších deset let.

Investice do budoucnosti, jak je v sedmiletce před rokem 2013 připravila garnitura ODS a TOP 09, se rozutekly do tisíců malých projektů, které si z velké části rozebraly zájmové skupiny a podnikatelé s dobrými kontakty na státní správu. Symbolem se stala Farma Čapí hnízdo. Ještě se to zhoršilo, když dotace pro období 2014–2020 začal rozdělovat tandem ANO–ČSSD. Důvodem není fakt, že se příliv z Bruselu snížil o tři miliardy za sedm let. V časech Gandaloviče a jeho souputníků se některé ambice přece jen podařilo naplnit. S příspěvkem víc než miliardy eur z dotací se postavily čtyři významné dálniční úseky, především jižní část pražského okruhu o délce 20 kilometrů. Vedle něho Brusel financoval méně složité, zato delší úseky z Karlových Var do Chebu a z Tábora do Veselí nad Lužnicí, nemluvě o proslulé „hanácké křižovatce“, která otevřela cestu po dálnici do Zlína. Podpora dálnic se v roce 2012 zastavila, protože Evropská komise protestovala proti manipulacím při veřejných zakázkách. Klíčovou stavbou se proto staly 3. a 4. železniční koridor s novými kolejemi za 1,3 miliardy a našly se i peníze na pražské metro. Proti tomu je v období levicových vlád hlavní dopravní investicí pouhá oprava dálnice D1, na kterou stát podle plánu vyčerpá téměř 400 milionů eur. Za zmínku stojí ještě prvních 27 kilometrů dálnice D35 v Polabí za 300 milionů a čtyři dosud nedokončené úseky 3. a 4. koridoru za 400 milionů.

Po roce 2013 zkrátka stát na ambice předchozího období rezignoval úplně a nebylo to jen v dopravě. Pravicové vlády se mohly vykázat stovkami velkých i malých vodárenských staveb, přitom jen na dvacet největších investic do vodovodů a kanalizací se využilo 400 milionů eur. Dvacet největších vodárenských projektů za levicových ministrů stálo 120 milionů. Namísto investic do čištění velkých energetických zdrojů a stavby výzkumných center pomáhají dotace průmyslníkům a zemědělcům nakupovat výrobní linky a občanům měnit kotle, případně hradí platy desítek tisíc státních zaměstnanců. Levice maximálně dokončuje plány pravicových vlád, které přitom nebyly příliš odvážné, za pozitivní výjimku může sloužit jenom obnova rozvodné sítě ČEPS za stovky milionů eur. Nutno dodat, že také tento projekt spustil v posledním roce své vlády premiér Petr Nečas (ODS).

Příkazem dne se stalo utratit dotace za každou cenu, a symbolem přiblížení země Západu se tak v letech 2014–2020 stal nákup linky na „inovativní toasty“ z Německa pro premiérovu firmu, případně podpora příměstských letních táborů pro děti atd. Delegace České republiky v čele s Babišem nebojovala o víkendu v Bruselu za „infrastrukturu, již země zoufale potřebuje“, ale slibovala zvyšovat své příspěvky do Unie, aby bylo na další linky v pekárnách a tábory za městem.