Říkejme tomu ochlazení, krize, recese. Jisté je, že něco takového přijde, a dokonce už přichází. Nejde o náladu podnikatelů nebo spotřebitelů, už i v tuzemské ekonomice jsou vidět dílčí posuny směrem ke krizi. Jen politici, ekonomové a lidé vůbec o tom neradi mluví.

Studovat do detailu příchod krize či zpomalení stojí vždycky za to. Nejnovější varování nabídla listopadová makroekonomická prognóza ministerstva financí, při které poklesl odhad růstu HDP v příštím roce už na dvě procenta. Za tím se skrývá především informace, že se zastavil příliv nových soukromých investic do Česka. Ještě neklesly, ale jak letos, tak napřesrok stagnují či budou stagnovat. V poslední prognóze, která vyšla v červenci, ještě o něčem podobném není ani zdaleka řeč. Domácnosti utrácejí stále méně, inflace zrychluje, přesněji řečeno, odhady ministerstva financí jsou každé čtvrtletí horší a horší. Ještě to není propad, ale na druhou stranu nejsou k dispozici žádné známky, že se negativní trend zastaví.

Úřad Aleny Schillerové vydal také každoroční fiskální výhled a ten se nápadně liší od loňského a předloňského dokumentu. Dosud se v perspektivě tří let předpokládalo, že zdejší veřejné finance – tedy státní rozpočet, rozpočty krajů, obcí a zdravotních pojišťoven – budou mít kladné saldo na úrovni 1–2 procent HDP. Už loni očekávaný výsledek zachránily svými přebytky jen zdravotní pojišťovny a v příštích třech letech se očekává vyrovnaná bilance. Žádná krize není, přesto se vyhlídky veřejných rozpočtů nápadně zhoršily.

Mimo pozornost velké části veřejnosti zpomaluje už od května výběr daní a dnes není pochyb, že pokud jde o daně, státní rozpočet svých cílů schválených parlamentem letos nedosáhne. Největší potíže jsou s DPH, ale vážnější riziko se skrývá v tom, že se bilance zhoršuje u těch daňových titulů, kterými stát daní práci. Při ochlazení ekonomiky dochází právě u daně z příjmu fyzických osob a sociálního pojistného k nejprudším výpadkům. Představa o tom, že se objem mezd v příštím roce vůbec nezvýší, už nepatří výhradně do říše fantazie. Nakonec v průmyslových podnicích se propouští stále rychleji, jak informuje Český statistický úřad, a to stejným tempem jako na dně recese roku 2013.

Konec přerozdělování

To je historie Česka, ale obdobné zprávy přicházejí z celého světa, přinejmenším to zjistil mnichovský institut Ifo. Proto je na čase formulovat otázku, co s tím hodlají zdejší politici a ekonomové vlastně dělat, pokud tedy není jediným řešením strkání hlavy do písku, případně pohodlná pozice fatalistů, kteří jsou díky svým dřívějším příjmům stejně za vodou.

Současný vývoj dává paradoxně za pravdu pravicovým politikům, kteří čelili nejostřejší poválečně krizi v letech 2008 a 2009. Politik v krizi má hledat cestu k dalším perspektivám pro ekonomiku i společnost. Pokud se o to Miroslav Kalousek, Eduard Janota, Mirek Topolánek a Petr Nečas snažili třeba tím, že škrtali zbytečné výdaje a vymýšleli nové reformy v sociální, zdravotnické nebo daňové oblasti, tak sice ztratili dosavadní popularitu a v části populace dokonce vzbudili nenávist, přesto vedli Českou republiku v zásadě bezpečnou cestou. S jejich přísnou politikou nemohla Čechy zasáhnout úplná katastrofa po vzoru Řecka a dalších zemí, zároveň dali veřejné systémy do takového pořádku, že z toho žijí tuzemské vlády dodnes. Proti tomu jsou výkony politiků z Babišovy a Hamáčkovy vlády zanedbatelné. Snaží se pomoci ekonomice přerozdělováním, jako různé levicové režimy po celém světě. Proto jim muselo zatrnout při nedávném pádu bolivijského prezidenta Eva Moralese, který byl prototypem levicového přerozdělování a teď se stal jednou z prvních obětí krize, která do Jižní Ameriky přišla s předstihem. Bolivijcům došly peníze dříve, než mohli proti dopadům globálního ochlazení efektivně zasáhnout. Čím dříve se Česko probudí, tím lépe.