První tornádo zaznamenané na území České republiky si jako terč vybralo knížecí palác na Vyšehradě. Dne 30. července 1119 po poledni přišel „prudký vítr, ano, sám Satanáš ve víru“ od jihu, vyvrátil „starou a velmi pevnou zeď“ a zničil prostřední část paláce, lámaje mohutné stropní trámy na kusy, přičemž postranním částem budovy se nic nestalo. Víme to díky kronikáři Kosmasovi, tou dobou již starému muži, který patrně viděl řádění živlu na vlastní oči. Škody napáchané Kosmasovým tornádem odpovídají intenzitě 3–4 na rozšířené Fujitově stupnici. Mohlo tedy být zhruba stejně silné jako to, které nyní zdevastovalo krajinu kolem Moravské Nové Vsi.

Kosmas měl svým způsobem štěstí, že jím zaznamenané tornádo se odehrálo přímo v Praze. Obecně nám historický přehled spíš schází, protože na rozdíl od mnoha jiných katastrof jde v případě tornáda o striktně lokální jev. Jedna budova se může změnit v trosky a další, stojící o pět set metrů dál, zůstat téměř nezasažena. Ve vedlejší vesnici nemusejí mít následky vůbec žádné. Tornádo za sebou zanechává úzkou stopu, obvykle dlouhou jen pár kilometrů. Pouze v mimořádných případech dokáže ujít krajinou podstatně delší cestu. I kdyby se tedy tornáda v knížecích Čechách vyskytovala častěji, je dost nepravděpodobné, že by u nich tehdy byl někdo gramotný, kdo by jejich průběh zaznamenal pro budoucnost a jehož dílo by se zachovalo do našich časů.

Naši předkové ovšem tornáda aspoň sporadicky potkat museli, protože Evropa patří k těm místům světa, kde se tornáda vyskytují nejčastěji. Dalšími takovými místy na zeměkouli jsou například Jižní Afrika nebo Bangladéš, hustě osídlená a velmi rovinatá země rozkládající se v deltě řeky Gangy. Právě Bangladéš je nositelem nepříliš pozitivního prvenství v podobě nejničivějšího zaznamenaného tornáda v historii, aspoň co se ztrát na životech týče. Dne 26. dubna 1989 zasáhlo města Dhaulátpur a Saturia masivní tornádo, které prošlo územím o rozloze 150 kilometrů čtverečních. Na postižené ploše nezůstalo stát prakticky nic kromě pahýlů stromů. Počet obětí se odhaduje na 1300, dalších osmdesát tisíc lidí přišlo během pár minut o domovy.

Zdaleka největší frekvencí výskytu tornád ale trpí Spojené státy americké, zejména oblast zvaná „tornádová ulička“ (Tornado Alley), táhnoucí se od obou Dakot až po Texas. Zde dochází k míšení studeného a suchého vzduchu ze Skalnatých hor s horkým a vlhkým vzduchem od Mexického zálivu a výsledkem jsou tornáda. Spojené státy zaujímají kvůli „tornádové uličce“ první místo ve výskytu tornád na světě, mají jich zhruba tisíc ročně. Druhá je Kanada, na jejíchž pláních panují podobné, i když méně extrémní podmínky.

Obyvatelé „tornádové uličky“ jsou na pekelné počasí zvyklí a dokázali se mu do určité míry přizpůsobit, například v architektuře svých obydlí. Na rozdíl od toho, co bychom možná očekávali, není jejich obvyklou odpovědí postavit si dům z co nejpevnějších materiálů (například z betonu); dokonce dávají přednost levnějšímu a méně trvanlivému dřevu, podobně jako zbytek Ameriky. Příčina je ale logická. Skutečně silnému tornádu stupně EF5, s jehož výskytem se zde musí počítat, totiž neodolají ani zděné nebo betonové budovy. A dojde-li k jejich zhroucení, záchrana osob pod troskami se protáhne, protože na odklizení cihel a betonu je potřeba těžší technika.

Velmi praktickým opatřením zachraňujícím životy bývá v USA „tornádový sklep“, nouzová podzemní stavba nedaleko rodinného domu, ale nikoli přímo pod ním. V podstatě jde o malý civilní bunkr, který nevystupuje nad rovinu okolního terénu, a neměl by proto být ani pro silné tornádo významným terčem. Někdy se tornádové sklepy budují úplně mimo dům, jindy pod garážemi, do kterých je možné dostat se i za bouře, aniž by obyvatelé domu museli vyjít do vichřice panující venku. Garáž ani v případě svého zhroucení nevytvoří takové množství trosek, aby příliš zkomplikovalo záchranu lidí skrývajících se pod ní.

Tornádové sklepy jsou jednou z několika málo možností, jak si zachránit život při příchodu silného tornáda. Další by mohl představovat – ostatně stejně jako v případě sopečných výbuchů, povodní nebo vln tsunami – rychlý útěk z postižené oblasti. K tomu by ovšem člověk potřeboval nejprve s dostatečným časovým odstupem vědět, že taková katastrofa přichází; před tornádem, které už je poblíž vašeho domu, jen tak neujedete. A tím vzniká další zajímavá otázka. Jak tornáda včas předpovědět?

Odpověď na tuto otázku zatím neznáme, aspoň ne s dostatečnou přesností. Dá se předpovědět, že v určitém regionu budou v určitý čas dobré podmínky pro vznik tornád, například přechází-li přes něj bouře zvaná supercela. To je ale velmi plošné varování, které by znamenalo evakuaci značného počtu lidí – někdy až milionů. Pro některé účely může i takové varování stačit, například nemocnice mohou nezačínat s plánovanými operacemi, dokud hrozba nepomine. Ale funkční řešení pro celou společnost to není. Větší množství falešných poplachů by mezi lidmi vedlo k rychlému otupění.

Úplně slepí vůči tornádům ovšem nejsme. Poměrně dobrým „podpisem“ tornáda na meteorologickém radaru je takzvané hákové echo, které v případě supercelárních bouří ukazuje buď již existující tornádo, nebo tornádo, které se teprve chystá spustit svůj chobot k zemi. Ale i v případě hákových ech je falešných poplachů mnoho. Bohužel bývá vývoj bouře značně dynamický a na vytvoření tornáda stačí pouhých pár minut. Dokonce ani za využití satelitů, meteorologických balonů a pozemních stanic se dnešní vědě nedaří předpovídat tornáda na víc než čtvrt hodiny dopředu.

To je sice málo, ale i patnáct minut může stačit na záchranu životů – pokud jsou varovaní lidé vzhůru, na příjmu a schopni dostatečně rychle reagovat. Nejohroženější města, jako je třeba Oklahoma City, používají k informování svých obyvatel o hrozbě tornád akustické sirény. Na venkově je situace obtížnější, ale tam, kam sahá mobilní signál, lze varovat lidi aspoň pomocí SMS. Bohužel i současné vědě některá tornáda „projdou pod radarem“ úplně a čtvrthodinová varovací doba se v jejich případě smrskne na nulu.

Určitou nadějí do budoucna jsou superpočítače. Americká služba National Weather Service používá při vytváření předpovědí počasí k výpočtům stroje o celkové výpočetní síle 8.4 petaflops, což je sice poměrně hodně (zhruba ekvivalent deseti tisíc stolních počítačů), ale proti jiným superpočítačům už to začíná být „včerejší standard“. Kombinací neustále rostoucí výpočetní síly superpočítačů a zvyšujícího se objemu nasbíraných dat bychom jednoho dne mohli „zahlédnout“ charakteristiky budoucích tornád i s větším časovým odstupem.

Do té doby ale bude v našem životě s tornády i nadále hrát rozhodující roli štěstí.