Podle prohlášení vlády ze středy 12. prosince nebude Česká republika prozatím stanovovat datum přijetí eura. Jedná se vlastně jen o vládní požehnání k jednotnému doporučení ministerstva financí a České národní banky. Jako o jednom z důvodů, proč euro nepřijímat, se hovoří zejména o nedostatečné konvergenci české ekonomiky k průměru eurozóny a neochotě ohrozit úspory občanů. To ale působí dojmem zástupných důvodů.

Pobaltské státy přijaly euro v době, kdy na tom jejich ekonomiky byly mnohem hůře než ta česká. A Bulharsko, které se na to chystá, je z hlediska HDP na osobu kdesi na samém chvostu EU. Navíc Česká republika splňuje maastrichtská kritéria stability úplně vzorně – na rozdíl od většiny aktuálních členů euroklubu.

Příčina bude podle mého názoru někde jinde: celý konstrukt eurozóny ztratil v posledních deseti letech na důvěře mezi českými voliči. Prvním kazem v prestiži eura bylo Řecko, ovšem brzy se přidaly další. Zejména dluhy Itálie a Francie jsou stále stejně velké jako dřív, ne-li větší, a není v silách českého střádala je sanovat ze svých úspor; přesto se obává, že k tomu bude jednou přizván. (Toho se ostatně obávají i němečtí voliči, pročež německá politická vrstva reaguje na Macronovy líbezné písně o další integraci EU velmi rezervovaně.) Aktuálně je proti přijetí eura zhruba 73 procent české veřejnosti, což je hodnota, kolem níž odmítavý postoj ke vstupu do EZ kolísá již sedm let, s výkyvy pár procent sem a tam. Pouze pětina dotázaných by byla pro.

Český postoj není ojedinělý. Ve Velké Británii, která si výjimku z členství v eurozóně vyjednala už dávno, byly číselné poměry před brexitem téměř totožné: kolem 70 procent proti a 20 procent pro. (Pozoruhodné je, že počet odmítačů eura přesahuje 70 procent i ve Skotsku, jež se v referendu jasně vyjádřilo pro setrvání v EU.) Nepočítáme-li Británii, která je stejně už „jednou nohou venku“, nejbohatší neeurovou zemí Unie je Švédsko. Tamní poměry? Sedmdesát procent proti, dvacet pro. Mezi Švédskem a Českou republikou leží další významná neeurová ekonomika, Polsko. Šedesát procent Poláků je proti náhradě zlotého eurem, dvacet procent pro, dvacet procent neví.

Všechny právě jmenované země kromě odcházející Británie jsou k přijetí eura zavázány smluvně, nemají však určen žádný termín, a zvolily tedy osvědčenou taktiku jménem „jednotkou dočasnosti je jeden furt“. Formálně se jí nedá nic vytknout a zdá se, že i Brusel se s tímto postupem smířil. Na rozdíl od migračních kvót, za něž jejich příznivci bojovali i za cenu ohromné eskalace politického napětí, nás do přijetí eura nikdo moc netlačí.

Podíváme-li se na trendy posledních let, nezdá se, že by se poměry v eurozóně nějak stabilizovaly, spíš naopak. Závazky bank v systému Target 2 se od sebe rozběhly jako splašené, zadlužení románských států je drtivé, nezaměstnanost v nich klesá nesmírně pomalu, zvláště u mladých lidí. Francie se pod vedením nového prezidenta pokusila o to, vydřít z obyvatelstva nějaké další daně – a tvrdě s tím narazila. Zdá se, že jedinou volbou, již nyní Macron má, je buď pokračovat v dalším zadlužování země i nad míru určenou maastrichtskými kritérii, nebo poškrtat nějaké položky v rozpočtu, což může na ulici přivést další zuřivý dav.

Poměry ve střední Evropě jsou zatím určovány převážně německou konjunkturou, ale ani ta nebude trvat věčně. Při cyklickém vývoji moderních ekonomik jednoho dne dojde i u našich západních sousedů k recesi. Třetí čtvrtletí roku 2018 bylo varovné, německá ekonomika se neočekávaně lehce smrskla.

To ale není nic proti možným problémům, které by rozpoutal „no-deal brexit“. Ekonomiky zemí EU za léta existence společného trhu značně prorostly navzájem, takže jakýkoliv velký problém ve vztazích EU s pobrexitovou Británií bude i velkým problémem Nizozemska či Německa. Jenže právě k „no-deal brexitu“ se schyluje. Nedávné hlasování britské konzervativní strany o důvěře předsedkyni ukázalo, že odpor k navržené smlouvě je mezi toryovskými poslanci velký, dokonce ještě větší, než se odhadovalo. Hardcore brexitářů je v konzervativním poslaneckém klubu zhruba šedesát, proti Mayové však hlasovalo 117 poslanců.

Na vyjednání nové smlouvy není ani čas, ani politická vůle. Německá kancléřka, která má v tomto směru rozhodující vliv, řekla jasně, že „nevidí žádnou možnost znovu otevřít vyjednávání“. Zoufalé putování britské ministerské předsedkyně po jednotlivých evropských státech mi poněkud připomíná snahu Davida Cameron vymoci z EU nějaké ústupky před brexitovým referendem; a kdybych měl hádat, řekl bych, že dopadne úplně stejně.

To ovšem nejsou poměry a očekávání, která by v neeurových státech mohla důvěru obyvatelstva ke společné evropské měně jakkoliv zvýšit. Ani u nás to nečekám.