V Itálii už zase mají politickou krizi. Nikoho to nepřekvapí, na Apeninském poloostrově jsou krize častěji než jinde. Tentokrát ovšem mohou Češi sledovat Italy s pobaveným nadhledem. Jsou nervózní jen z toho důvodu, že dva měsíce od voleb neodhlasoval parlament novou vládu? My nemáme vládu s důvěrou už sedmý měsíc po volbách. Také v Římě tedy mohou osvědčit pevné nervy.

Italský příběh se přesto hodně podobá tomu českému. Ve volbách počátkem března tam rovněž získaly většinu hlasů tzv. populistické strany, které se především vymezují proti dosavadním elitám, politickému systému, Evropské unii, uprchlíkům a podobně. Dvě pětiny míst ve sněmovně obsadila středopravá koalice, kterou vede šéf populistické Ligy severu Matteo Salvini, slabším partnerem je veterán Silvio Berlusconi a jeho hnutí Vzhůru, Itálie. Jen o málo hůře dopadlo populistické Hnutí pěti hvězd, které ve volbách vedl nový politik Luigi di Maio. Se zbylou pětinou se museli spokojit dosud vládnoucí sociální demokraté nedávného premiéra Mattea Renziho, který záhy po porážce z čela strany odstoupil.

V Česku není z čistě matematického hlediska složité sestavit vládu, jenže ani v Itálii to nějak nejde. Populisté vyhráli jako odpůrci systému, teď však musí v rámci systému fungovat. Nejdříve se zkoušeli dohodnout oba populističtí lídři, Salvini však logicky odmítl di Maiův návrh, že se zbaví dosavadního spojence Berlusconiho a půjde do vlády Pěti hvězd jako menší partner. Následoval pokus jmenovce slovenského premiéra Roberta Fica, který jménem di Maiova hnutí vyjednával se socialisty. Dohodu však rozbil bývalý premiér Renzi, podle kterého by byla sebevražda nastoupit do vlády s hnutím, které označovalo sociální demokraty za korupční stranu a přetáhlo jim většinu voličů. Di Maio vyzval k předčasným volbám, to však jednoznačně odmítl prezident Sergio Mattarella. Místo toho svolal na dnešek další schůzku stranických lídrů a komentátoři nejčastěji spekulují o tom, že navrhne menšinovou vládu středopravé koalice s časově omezeným mandátem.

Budou kreativní?

V Itálii vznikl nepřehledný propletenec zájmů, právě Češi mu však po zkušenostech uplynulých osmadvaceti týdnů mohou rozumět. S určitou licencí by se dalo říci, že obě země slouží jako politické laboratoře, ve kterých se má ukázat, k čemu ve víceméně zavedených demokraciích dojde, když většinu ve sněmovně získají populisté. Pak je také možné říci, že Česko, které s experimentem začalo s více než čtyřměsíčním předstihem, ukazuje v předstihu další vývoj, ke kterému dojde také v Itálii. Může také jako první najít nějaké řešení, které se třeba mnohým nebude líbit, nabídne však stabilní vládní alternativu. Pražskou variantu pak mohou římští politici zkopírovat. Případně se ukáže, že Italové jsou přece jen zkušenější a krizi zvládnou v mnohem kratším termínu.

Přesto není možné přehlédnout, že v něčem se Itálie od Česka přece jen liší. V Římě dosud úřaduje všeobecně uznávaný premiér Paolo Gentiloni, který dostal důvěru předchozího parlamentu a který se věcně a seriózně snaží s volebními vítězi spolupracovat na utvoření nové vládní reprezentace. Z pohledu byznysmenů nebo zahraničních partnerů vlastně není žádný spěch Gentiloniho nahrazovat, přesto se v zájmu stability systému snaží všichni politici co nejdříve ustavit vládu odpovídající výsledkům parlamentních voleb. V Praze vznikla bezmála před pěti měsíci vláda bez důvěry, od které si nic neslibuje byznys ani zahraničí, přesto nikdo nepospíchá, aby slabý kabinet Andreje Babiše nahradil. Třeba se Itálie propadne do stejně hlubokého marasmu, zatím však nikdo ani v nejdivočejších spekulacích nepřipouští, že vznikne vláda, která se ani nebude vážně ucházet o podporu sněmovny.

Italský a český případ se liší také postojem sociálních demokratů. V Itálii jejich poražený šéf dokázal přinejmenším dočasně rozbít námluvy svých kolegů s populisty, Renziho český protějšek Bohuslav Sobotka vyklidil pole a proměnil se v řadového člena, který může jednání o vládě s populisty ovlivnit pouze jediným hlasem v referendu.

Itálie ukazuje totéž co Česko, totiž jak je pro novodobé populisty obtížné a skoro nemožné složit obyčejnou stabilní vládu. Italové zatím dodržují psaná i nepsaná pravidla demokratické politiky, Češi jsou v tomto směru – řečeno se Zemanem – kreativnější, jinými slovy si s demokratickou ústavou nedělají takovou hlavu. Kdy a jak znovu začnou demokratické instituce normálně fungovat, zatím ovšem nevědí jedni ani druzí.