Dojem ze středečního zázračného vzkříšení ruského novináře Arkadije Babčenka pomalu odeznívá. Radost z toho, že mladý novinář nepřišel o život, zůstává. K tomu se však z různých stran začínají přidávat pochybnosti, především o etické stránce celé operace ukrajinských tajných služeb.

Pomiňme mytickou pravdu o tom, že se smrtí se švindlovat nemá. A také to, že Babčenkovi blízcí příbuzní a přátelé zažili možná nejhorší chvíle v životě a mohou se cítit oklamáni. To bylo Babčenkovo osobní rozhodnutí a nese si za ně zodpovědnost. Ostatně nějakou dobu to v tomto ohledu jistě nebude mít lehké.

Jiná věc je, že se ukrajinské státní bezpečnostní úřady rozhodly lhát veřejnosti. S poměrně věcnou a přesnou kritikou v tomto smyslu přišli Reportéři bez hranic. Je podle nich krajně nebezpečné, když si stát veřejně pohrává s fakty – a především když k tomu využívá novináře. „Manipulace s informacemi nemůže zaručit svobodu tisku. A událost navíc vrhá špatné světlo i na jiné případy politických vražd,“ říká k tomu šéf organizace Christophe Deloire.

V obecné rovině má pravdu a svým způsobem to platí i pro konkrétní ukrajinsko-ruský kontext. Hra se lží totiž doposud zůstávala především doménou Ruska, které v ní po letech praxe dosahuje bezkonkurenční zručnosti. Pokud se Ukrajina rozhodne s Ruskem bojovat jeho vlastními zbraněmi – tj. dezinformací, falešnými zprávami a mediálními manipulacemi –, zkrátka tím, co se dnes shrnuje pod termín „postpravda“, hrozí, že ji Rusko jako zkušenější karbaník zkrátka přehraje.

Je tu ale i pádný protiargument, který zazněl z úst samotného Babčenka a který má samozřejmě obrovskou váhu. Ten jeden den lhaní možná zachránil životy desítek lidí. Proti tomu se nedá namítnout téměř nic. A svým způsobem proti tomu neobstojí ani moralizování mezinárodních organizací, které na dálku nemusí cítit naléhavost situace, v níž se Ukrajina nachází.