„Mohou odjet jen ženy a děti, nikdo jiný, rychle, rychle nastupujte, musím se dnes otočit ještě několikrát,“ křičí řidič autobusu na nádraží ve Stěpanakertu. Ve městě je panika, v dáli to duní. Dopoledne sem dopadla další raketa. Před autobusem se vine dlouhá fronta žen ověšených dětmi a igelitkami. Všechny chtějí odsud pryč. Už čtyři dny je metropole Náhorního Karabachu ostřelována ázerbájdžánskými raketami, které dopadají do centra města. Doteď žili lidé ve sklepích, kryptách kostelů a krytech. Včera se ale všechno změnilo. Na město dopadly kazetové bomby, rakety Grad či Smerch a byl vyhlášen letecký poplach. Pochopili to už i ti nejotrlejší: před těmito zbraněmi hromadného ničení je nezachrání sebelepší sklep. A přežít musejí aspoň děti.

„Týden jsem žila s dětmi ve sklepě, báli jsme se, ty rány jsou strašné. Některé ženy už odjely, ale já jsem nechtěla, mám manžela na frontě, bojuje, nemáme ale žádné spojení. Chtěla jsem tu na něj čekat. Jenže dnes ráno nám řekli, že musíme pryč, protože budou útoky letadel. Nevím, kam půjdeme, v Jerevanu nikoho nemám,“ říká Goran v mikině Adidas. V ruce igelitku, víc jí nepovolí vzít. Na zavazadla není místo. Za ruku drží dcerku. V černých očích mají obě strach.

Každou chvíli to temně zaduní. Oči lidí nervózně tikají, děti svírají ruce svých matek. V restauraci u nádraží se rozdává prchajícím jídlo zdarma. V předtuše toho, že už stejně dlouho nebude fungovat. Tři malé děti sedí za stolem, společně s babičkou a matkou. Jen vyděšeně zírají. Když jejich matce položíme otázku, kam jdou a co budou dělat, jen mlčí a pak se rozpláče. Většina místních žen má na frontě manžely, syny nebo vnuky.

Každý muž se rodí jako voják

Situace se horší každým dnem. Stěpanakert je sice ostřelován, ale města a vesnice při hranici s Ázerbájdžánem jsou už téměř zničeny a vylidněny. Jsme zde jako jedni z prvních novinářů, a přesto už je problém se tam dostat. Je nemožné sehnat auto a muže, který by tam s námi jel. Podaří se nám to díky příteli, který má vazby na Českou republiku. Karen Ohanjanyan se znal i s Václavem Havlem. Několik jeho telefonátů a přijíždí Maher. Vysoký muž, z jehož každého gesta čiší klid a rozvaha. Bojoval už v předchozí válce, je na ni zvyklý. Chystá se také na frontu a ví, že ho tam bude brzy potřeba, i když už je to veterán. Tady se válka stala součástí života místních lidí už od roku 1989. Každý muž se zde rodí jako voják. Území Karabachu je sice obýváno hlavně Armény už dva tisíce let, ale právo na něj si nárokuje Ázerbájdžán, který jej spravoval během éry Sovětského svazu.

Roku 1994 zde byl uzavřen mír, ale 27. září se válka znovu rozhořela. Na stranu Ázerbájdžánu se přidalo i Turecko. Dřív byl Karabach součástí osmanské říše a Turecko jej stále považuje za oblast svého vlivu. „Tahle současná válka je úplně jiná, je nasazována moderní technika a zbraně Turecka, dříve to byly zákopové, guerillové boje,“ vysvětluje Maher. Doma má tři děti. Na frontu už se sám hlásil dvakrát, ale pokaždé ho odmítli s tím, že ho ještě potřebují ve městě. On je ale připraven a je netrpělivý. Chce bojovat, ví, že v zákopech umírají mladí muži. Velké množství padlých Arménů, jejichž seznamy karabašské úřady zveřejnily, se narodilo kolem roku 2000.

Je to válka těžkých palných zbraní, raket a dronů. Lékaři v nemocnicích potvrzují, že zranění vojáků jsou strašná, často jsou roztrhaní na kusy zásahy z dronů. Ázerbájdžánci nakoupili bojové drony od Izraele, který disponuje nejmodernějšími technologiemi. Lidské tělo takový zásah seškvaří nebo rozerve.

Vydáváme se do Hadrutu, města při bojové linii. Je zde už jen pár desítek civilistů. Ze silnice je otevřenými dveřmi vidět do jedné z budov. Plné vojáků. Na zdi je ale nápis Umělecká škola. Dávno se stalo realitou většiny konfliktů, že armáda zabírá i civilní prostory jako školy nebo nemocnice. Je to rozšířený zvyk - v případě zásahu se dá vydat memorandum, že byla zasažena civilní budova, a pomůže to poškodit obraz nepřítele. Války se nevedou jen na bojištích, ale i pomocí médií a sociálních sítí.

Karina Macanyan z Hadrutu má ale o Facebooku nebo Twitteru jen mlhavé povědomí. Žije v polorozpadlém domě obehnaném výběhy pro slepice a prasata. Ve střeše stavení zeje díra. Tudy dopadla raketa včera. „Neodejdu odsud nikdy, nikdy!“ rozčiluje se. „Hadrut je můj domov, tady jsem pochovala svého syna, neodejdu, i kdyby sem přišli všichni Turci. Nebojím se Turků. Čeho bych se měla bát? Smrti? Já už nemám co ztratit,“ říká žena v teplácích a starém svetru. Dceru poslala do bezpečí k příbuzným do Jerevanu. Její syn padl před dvěma dny na frontě.

Pojďte, zůstaňte

Ve chvíli, kdy to vysloví, ozve se kousek od nás rachot dopadajích raket. Je to ohlušující a děsivé. „K zemi, kryjte se,“ rozkazuje Maher. Skrčíme se za kamennou zídku. I když víme, že proti raketě Smerch by nám pomohla asi jako papírový sešit. „Dopadlo to tak 500 metrů od nás, někam tam, kde jsme byli před chvílí,“ křikne na nás Maher. Trvá to tak tři minuty. Jsou nekonečné. Rozklepe se nám hlas, ruce i nohy, srdce buší. „Je to loterie. Nevíte, kam to dopadne, neslyšíte, že to letí,“ říká zkušený veterán Maher. Kousek od nás vyběhl z domu starší muž. Lomí rukama k nebi a křičí: „Nenávidím vás, Turci, ale my se nevzdáme!“

Za chvíli ostřelování pokračuje už dál od nás. Na bojové linii musí být masakr. Městem se rozezvučí zvuk sirén. Co teď? Bude další ostřelování. Deset minut se nic neděje, tak jedeme dál. Zastavujeme u domku, kterému chybí polovina. Okousané zdi, rozpadlý plot, díra ve střeše. Zdejší lidé jsou většinou chudí a živí se zemědělstvím. V oblasti se vyrábí slavné červené víno Kataro. Po schodech schází starý šedivý muž. Ještě dřív, než otevře zrezivělou bránu, slyšíme, jak pláče. „Včera mi zabili ženu, co vám mám říct. Odpoledne se ozvala rána a já koukám, že leží na zahradě mrtvá,“ vzlyká stařík. Je mu 84 let. Vede nás nahoru, okna jsou vymlácená, sklo křupe pod nohama. V rohu ložnice velká fotografie mladého muže obložená květinami. „Jeden syn zemřel v první válce a druhý bojuje na frontě teď. Nic o něm nevím, ani neví, že mu zemřela máma,“ pláče stařík. Vtom se ozvou další rány, dopadají další rakety. Přibíhá Maher: „Rychle, rychle, musíme odjet.“ Stařec prosí: „Pojďte, zůstaňte, já vám ještě všechno povím a ukážu. Dva dny jsem nic nesnědl, pojďte, dáme si čaj,“ prosí.

Ostřelování je čím dál blíž. „Pokud nás budou ostřelovat z dronu, musíte okamžitě z auta, lehnout na zem aspoň pět metrů od vozu, co nejdál to půjde,“ přikazuje Mahar. Kola se protočí, gumy zasviští a my se ohlížíme za staříkem, který stojí zoufale před plotem. Víme, že tam zemře. Sám.

Za chvíli přichází zpráva, že ve vedlejším městě Martuni byli právě při ostřelování vážně zraněni dva francouzští novináři z deníku Le Monde. Cesta do Martuni se kroutí vysokými a strmými horami. Výhledy do údolí jsou dechberoucí. Maher řídí ostře. Spěchá. Víme, že situace ve městě je drsná. Vjíždíme do města, kde se na silnici válejí zbytky vytlučených výkladů obchodů, trosky budov. Ve městě je divné ticho. Dokud nezazní dunění. Přijíždíme na místo, kde v obytném komplexu zeje další díra ve střeše. „Tady dopadla raketa, vidíte, to jsou jen civilní domy, nic jiného.“ Ticho najednou prořízne rána. Velmi blízko. „Rychle, poběžte,“ řve na nás Maher a sám už běží do panelové budovy. Do krytu. Tedy - pod schody. Máme štěstí, stihli jsme to všichni. Naše loterie pokračuje. Místní školka je také poničená, skla oken vysypaná, na dvorku, kde by si měly hrát děti, zeje díra po raketě. Přichází stařík, chvíli si s námi povídá. Pak se někam ztratí a přinese nám růže. V úsměvu se mu blýskají zlaté zuby… Prý se odsud nehne a raději tu zemře, stejně jako všichni staří muži, kteří už nemohou bojovat.

Odpoledne se vracíme do Stěpanakertu. Město je tiché, na ulicích ani živáčka. Pár obchodů, které ještě včera byly otevřené, má stažené rolety. Ve vzduchu je divné napětí. Pozorujeme nový fotbalový stadion osvícený odpoledním sluncem. Vtom prásk. Šílená rána nás ohluší. To bylo kousek. Rychle do krytu! Běžíme do hotelu. Spolu s davem dalších lidí vbíháme do posilovny v přízemí. Níž už to nejde. Muž zatahuje závěsy - aspoň nějaká ochrana před létajícím sklem. Srdce nám splašeně buší, rychle dýcháme. Raketa, která sem dopadla, musela uletět nejméně 40 km. Nevíte, že letí. Není slyšet. Čekáme hodinu v posilovně. Dunivé rány jsou kousek dál. Raketa dopadla na centrum záchranářů. Další zničila budovu ministerstva. Jsou tam mrtví i ranění. Přichází Karen, klepe se a pláče. „Co to je? Proč ostřelují naše město? Vždyť je tu tolik lidí.“

Jedeme do nemocnice. Přijíždí jedna ambulance za druhou. Vykládají raněné. Na chodbě opřeni o zeď stojí znavení doktoři, dvě sestry se objímají a pláčou. „Jeden muž právě zemřel,“říká lékař a vede nás na sál. Mladý muž nemá nohu, sestra mu ještě ovazuje krvácející ránu na trupu. Jeho život ale právě vyhasl. Všech pět lůžek v místnosti je plných. Vedle také. Na vedlejší posteli leží muž, který má místo nohou krvácející pahýly. Sestra je obvazuje. „Každý den nám sem přiváží potrhané lidi. Jsou to zranění, na něž nejsme zvyklí. Zatím nám tu nikdo nepomáhá, potřebujeme léky i lékaře,“ říká ředitel nemocnice. Dovnitř míří další zranění na nosítkách.

Devět raket za dopoledne

Za odpoledne už dopadlo na město devět raket. „Určitě to už zítra skončí a naši vojáci zvítězí,“ uklidňují se navzájem všichni, kdo zde zbyli. Stmívá se. Jdeme k bytovkám kousek od centra. Na balkonech se suší prádlo. „Jdu na noc do krytu,“ říká Sveta Avetyk, krátkovlasá žena s baterkou a chlebem v ruce. Je jí 45 let a na frontě má dva syny. Zůstává kvůli nim. Sejdeme pět schodů do sklepa. Na regálech jsou uloženy sklenice se zavařeninami, v rohu nářadí. Není to tedy žádný kryt, jen obyčejný sklep na brambory. Na spaní si sem lidé přinesli několik postelí a skládacích lehátek. Na posteli sedí babička s postiženým vnukem, starší muž si rozkládá lehátko. „Podívejte, mám tu i samovar a tranzistor,“ chlubí se Alexandr. „Už jsme tady pět dní, ven vycházíme jen pro chleba,“ říká stařenka.

Jenže druhý den ráno klid není. Z bojiště přicházejí zprávy o postupu ázerbájdžánských sil. V dálce to zase duní. Snídaně v hotelu už je poloviční ve srovnání se včerejškem, přesto se ale ještě podává. Venku je tíživá atmosféra, všude se pohybují muži v maskáčích. Bavíme se s jednou z plukovnic, když vtom prásk. Vypukne panika. V nastalém zmatku se jedna druhé ztratíme. Markéta lehá na zem ke zdi a Lenka běží do budovy. Rozdělit se nesmíme. Markéta se zvedá a běží za Lenkou a Karenem, naproti jí vybíhá voják, aby jí pomohl. Srdce buší jako splašené, běžíme po schodech dolů. Je tu plno. Dunivé rány doléhají až sem.

Karenovi tečou slzy. „Chtějí město vyčistit od jeho obyvatel. Ázerbájdžán chce Karabach, ale bez Arménů. Proto ostřelují města a civilní cíle,“ vysvětluje plukovnice. Po hodině se odvážíme na ulici. Jdeme do kopce ke krásnému velkému kostelu. Cestou potkáváme dvě ženy, které vyšly koupit chleba. „To je genocida našich lidí, my tuhle válku nechceme, ale musíme se bránit. Moji dva synové bojují. Bojím se strašně,“ klepe se brada ženě, z níž už teď zbývá jen stín. V lavicích kostela sedí staří lidé a modlí se. Dole v kryptě posedávají desítky žen a dětí. Většina mlčí. V očích strach. Na dece na studených dlaždicích sedí dvouletá Angelina. Hraje si s nabíječkou od mobilu. Nic jiného tu není. „Už jsme tu čtyři dny, nevím, co mám dělat. Manžel je frontě. Asi budu muset odjet, kvůli dceři,“ uvažuje mladá matka s ustaraným obličejem. Ozvou se další sirény. Je vyhlášen letecký poplach. Centrum města hoří. Odjet, nebo zůstat? To je tady v Karabachu už otázkou života a smrti.

Náhorní Karabach a eskalace napětí

Náhorní Karabach se rozkládá v jihovýchodní části Malého Kavkazu. Jako první tuto oblast osídlily arménské kmeny, a to ve 4.-2. století před Kristem. V roce 180 n. l se Karabach (Arcach) stal součástí arménského království. Mnoho klášterů v této oblasti pochází ze 4.-10. století. V průběhu dalších staletí přicházela další etnika a vládli zde střídavě Peršané, Mongolové, osmanská říše či Rusko.

Coby předmět mocenských soupeření byl v roce 1923 Náhorní Karabach přičleněn k Ázerbájdžánu, tehdy součásti SSSR. Spolu s rozpadem SSSR přišlo povstání karabašských Arménů, kteří požadovali připojení k Arménii. V roce 1989 zde žilo 192 000 obyvatel, přičemž 76 procent tvořili Arméni a 23 procent Ázerbájdžánci. Lidová shromáždění přerostla v ozbrojený konflikt a válka mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem mohla začít. Během války byla porušována lidská práva oběma stranami. Klid zbraní byl vyhlášen v roce 1994, ale mírová smlouva dosud podepsána nebyla. Válka si vyžádala asi 30 tisíc životů. Autonomní republiku na tomto nyní ázerbájdžánském území vyhlásili zdejší Arméni. Republiku Arcach de iure nikdo mezinárodně neuznává, ale de facto je na Ázerbájdžánu nezávislá. Arménie požaduje její uznání, Ázerbájdžán zase požaduje vyklizení okupovaného území. 27. září 2020 vypukly první přestřelky. Obě země se navzájem obviňují z rozpoutání konfliktu. Spojencem Ázerbájdžánu je Turecko v čele s prezidentem Erdoğanem. Arméni Turecko obviňují z dodávek zbraní Ázerbájdžánu. Turecko do oblasti poslalo asi 1000 syrských žoldáků ze Sýrie a Libye. Arméni zase bojují s pomocí ruských zbraní. Za poslední dny konflikt vyeskaloval tak, že hrozí destabilizace celého regionu. Ostřelovány jsou i civilní cíle na obou stranách. Na útěku jsou desetitisíce civilistů. Součástí konfliktu je i mohutná dezinformační kampaň a propaganda, vedená oběma stranami.