Již po dvacáté pronášel Viktor Orbán svůj každoroční projev o stavu státu. Jak s ním za tu dobu šel čas, se můžete podívat zde. Z toho vyplývá, že Orbán v tradiční promluvě vystupuje ne z titulu premiéra, ale předsedy strany Fidesz, a to bez ohledu na to, zda je zrovna vládní, či opoziční. Ale protože Maďarsko je už dlouho Viktor Orbán, tak i obě jeho funkce splývají v jednu. Pozornost letos vzbudil nový stranický plán na podporu porodnosti, o němž se mluvilo delší dobu, ale až Orbán v neděli odhalil podrobnosti.

Není žádným tajemstvím, že na převládající mediální diskurz působí vlády v Budapešti a Varšavě jako červený hadr, což se nevyhnutelně promítá nejen do názorových útvarů, komentářů či polemik (které jsou na subjektivitě založeny a jejichž legitimním cílem není nic menšího než přesvědčit adresáta), ale i do zpravodajství.

V souvislosti s Orbánovým vystoupením na Várkert Bazár proto mnoho, ne-li většinu času v českých médiích zabralo informování o paralelním protestu, přičemž ani maďarská opozice neskrývala zklamání, že se jej zúčastnilo maximálně několik stovek lidí. O plánované demonstraci se přitom hodně psalo, neboť se ji policie snažila zakázat s odkazem na bezpečnost. Budapešťský soud však správně vyhověl stěžovatelům z Maďarské unie občanských svobod a zákaz zrušil.

Samotný projev nijak překvapivý nebyl. Orbán je dobrý řečník, ale obsahově trochu připomíná zaseknutou gramofonovou desku. I tentokrát vsadil na osvědčená témata posledních let: podpora rodiny, vymezení se vůči migraci, současnému Bruselu a předchozí socialistické garnituře. Zdůraznil úspěchy své vlády, vymezil priority do budoucna a zažertoval si na účet opozice. V Maďarsku se nyní velmi řeší volby do Evropského parlamentu, které Orbán považuje za takřka nejdůležitější od pádu komunismu, proto je nutné vnímat i mobilizační účel projevu.

Orbán sdílí instinkty s intelektuály kolem sugestivní výzvy Evropský dům v plamenech, že v evropské politice přicházejí velké změny. Jen z toho má na rozdíl od Lévyho a spol. radost. Jakékoliv rozhodování na celoevropské úrovni by podle něj mělo počkat do eurovoleb a na novou Evropskou komisi. Současný europarlament, zvolený rok před migrační krizí, neodpovídá dnešnímu rozložení sil v Evropě. Zabolel jej pouze odchod Britů, spojenců proti federalizačním snahám v EU, v kampani před brexitem maďarská vláda dokonce platila inzeráty v britských novinách lobbující za setrvání.

Pokud jde o rodinnou politiku, Fidesz nezůstává u proklamací a snaží se zavádět různá opatření na podporu rodiny už od nástupu k moci v roce 2010. Nějakými výsledky se vláda přece jen pochlubit může. Porodnost mezi lety 2011 až 2017 stoupla z 1,23 dítěte na 1,5 dítěte na ženu, což je stále pod hranicí záchovné plodnosti, Maďaři tedy i nadále vymírají, ale už pomalejším tempem. Počet potratů za stejnou dobu klesl o třetinu z 40 449 na 28 500, počet rozvodů z 23 873 na 18 600 a množství uzavíraných manželství vzrostlo dokonce o 42 procent (většina výhod je vázaná na sezdané páry).

Orbánově vládě se často připisuje vina za migraci mladých z Maďarska, jako kdyby se stejný problém netýkal všech chudších zemí Evropy, mezi nimi hlavně Bulharska, Rumunska a Polska, aniž by záleželo na tom, kdo je právě u moci. V Polsku exodus neustal ani za osm let trvající vlády liberální Občanské platformy. Člověk může mít oprávněné výtky k některým autoritářským tendencím ve střední Evropě, ani v jedné zemi však nepanuje žádná tuhá diktatura a převažující motiv, proč mladí odcházejí pracovat na Západ, je nadále ekonomický.

Speciálně své domovině, Bulharsku, se takto věnoval známý politolog Ivan Krastev: „V posledních pětadvaceti letech z Bulharska odešlo žít a pracovat do ciziny okolo deseti procent obyvatel. Podle projekce OSN by počet obyvatel Bulharska měl do roku 2050 poklesnout o 27 procent. Znepokojení z etnického zániku lze zaznamenat v mnoha malých národech východní Evropy. (...) Bude za sto let žít někdo, kdo by četl bulharskou poezii?“ Bulharský premiér Bojko Borisov se však alespoň navenek tváří proevropsky, proto mu není potřeba ztenčování bulharské populace připomínat.

Opozice sice nový sedmibodový program, z něhož si zahraniční média vypíchla hlavně doživotní odpuštění daní ženám, které mají čtyři a více dětí, kritizuje za populismus, ale podle průzkumů jej spíše podporuje i většina opozičních voličů. Zabírá i spojování s protimigrační rétorikou. Většina lidí nějak tuší, že nechce být nahrazena, a slovy Krasteva „oblíbený argument, že stárnoucí Evropa potřebuje migranty, jen zesiluje jejich pocit existenciální melancholie“.

Maďarský plán bezúročných půjček a snižování zdanění je stále liberálnější než plošná dávka 500 zlotých na každé druhé a další dítě, kterou zavedl ideový bratříček Fideszu, vláda Práva a spravedlnosti v Polsku. PiS je v ekonomické oblasti nalevo, je to ochranářská a národně-konzervativní strana, která se vymezuje vůči neoliberalismu a díky svému sociálnímu zaměření marginalizovala levici, jež není schopná nabídnout nic navíc než nepřitažlivý progresivismus.

Ale příběh 500+ je zajímavý v něčem jiném: i tento program byl původně liberální opozicí označovaný za populismus a nezodpovědné plýtvání penězi, což dávalo poměrně dobrý smysl; Občanská platforma přece jen reprezentovala pravicovější pohled na přerozdělování, stejně jako strana Moderní ekonoma Ryszarda Petrua.

Dnes nejenže žádná relevantní strana nenavrhuje zrušení programu, ale došlo k naprosto absurdnímu obratu: Platforma a další strany tvrdí, že je diskriminační, a chtějí jej rozšířit tak, aby platil i na první dítě. Pozitivní dopady jako snížení dětské chudoby museli uznat i protivníci konzervativců. Pokud však jde o demografii, tam zatím k žádnému převratnému růstu populace nedošlo. Počet porodů sice krátce stoupl, ale v roce 2018 zase poklesl.

Polskému premiérovi Mateuszi Morawieckému a jeho maďarskému protějšku Viktoru Orbánovi nelze upřít, že jdou i osobním příkladem a na poměry evropské politické scény, která hraje bezdětnými všech barev, mají opravdu velké rodiny – úspěšný bankéř Morawiecki má s manželkou Ilonou čtyři děti, Orbán s chotí Anikó dokonce pět. Zůstává otázkou, do jaké míry se může státu podařit změnit mentální nastavení většiny populace, která na rodiny s více než dvěma dětmi pohlíží jako na nezodpovědné sociální případy či náboženské fanatiky. Tam je zakopaný pes, to se bude těžko odbourávat.