KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Znepokojivé trendy života na dluh

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Znepokojivé trendy života na dluh

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Smyslem krize prý je přicházet na věci, na které nepřišli účetní při kontrole dokladů. V případě covidové krize se ukázalo, že náš apetit k žití na dluh je víceméně neomezený. Bude ale neomezená i naše schopnost si půjčovat? Čerstvě vydaná zpráva Institutu pro mezinárodní finance, organizace sdružující několik set světových bank, poukazuje na znepokojivé trendy.

Už před covidem bylo běžnou praxí, že si vyspělé státy „vyfutrovávaly“ své rozpočty dalšími a dalšími emisemi dluhopisů, protože z vybraných daní prostě nešlo pokrýt všechny požadované výdaje. Tato praxe se obvykle doprovázela mantrami o tom, jak efektivní může být investovat do budoucnosti a jak se takové investice mnohonásobně vrátí. Tyto mantry byly poněkud v rozporu s tím, že nejvíce po dluhovém financování sahaly státy jako Španělsko, Francie a Itálie, jejichž růst byl před covidem v nejlepším případě průměrný. Čísla po covidu jsou ale ještě daleko větší; skoro každý stát se v rámci snahy utlumit dopad protiepidemických opatření dále zadlužil. A přitom jsou hodnoty úroků extrémně nízko, což by se standardně vykládalo tak, že investoři se nebojí žádných budoucích problémů.

To je zajímavá situace, podobně nelogická, jako když před velkou krizí roku 2008 ceny balíků hypoték po nějakou chvíli vůbec neodrážely skutečnost, že přibývá lidí, kteří nejsou schopni svoje domy splácet. Jak to, že závazky zemí, jako je Itálie, jsou tak levné, když ekonomická kondice těchto zemí není zrovna skvělá? Desetiletý italský dluhopis vynáší jen 0,55 %, což jsou velmi malé peníze. Italský dluh roste tempem 3500 eur za sekundu a nikdo z toho není nervózní? Jak to, že si Řecko aktuálně půjčuje levněji než USA? Kdo z těch dvou před deseti lety málem zkrachoval?

Jenže při bližším pohledu na trh zjistíme, že soukromí investoři italské, řecké či španělské dluhopisy téměř nekupují. Vesměs je takto levně nakupuje Evropská centrální banka, aby slabším státům pomohla z krize ven. Příslušný program se jmenuje PEPP a podle současných pravidel by měl skončit v březnu 2022.

Ale dokážou se bez něj vůbec jižní státy obejít, když už si na něj jednou zvykly? Co by se stalo, kdyby program nákupu státních dluhopisů ECB v březnu 2022 skutečně skončil? Na reálném trhu by patrně soukromí investoři chtěli od Itálie nebo Španělska vyšší úroky než ECB, jejíž nákupní aktivita během posledních let de facto vymazala z cen dluhopisů jejich rizikovost. Už jenom tato úvaha naznačuje, že PEPP nebo podobné programy budou muset být prodlouženy, možná pod jiným názvem, ale na stejném principu.
Takové rozpojení mezi cenami a rizikem ovšem nelze udržet natrvalo.

Teoreticky by mohlo skončit pozitivně – tím, že se státy jako Itálie ekonomicky vzpamatují natolik, že si zase budou moci levně půjčovat na normálním trhu a nebudou potřebovat berličku v podobě uměle laciných nákupů ze strany ECB. Prakticky tomu asi nikdo úplně nevěří. To znamená, že jednoho dne skončí nějakým jiným způsobem. Jakým? To zatím nevíme, a už vůbec nevíme, kdy to bude.

Ale hysterické poměry na trhu s realitami jako by naznačovaly, že minimálně určitá množina lidí se teď bojí mít v ruce větší peníze a dává přednost cihlám. Možná jsou zbytečně ustrašení. Možná nikoliv.

 

24. srpna 2021