„Je patrné, že sněmovna nepodporuje tuto dohodu. Ale dnešní večerní hlasování nám neřeklo, co vlastně sněmovna podporuje. Ani to, jak – či vůbec zda – hodlá respektovat rozhodnutí britského lidu, jež padlo v referendu, o jehož konání parlament rozhodl.“

Hořká slova, která adresovala Theresa Mayová poslancům Dolní sněmovny po historické porážce hlasování o podmínkách brexitu, mají v sobě hodně pravdy. Britští poslanci si nevědí rady s úkolem, který před nimi stojí.

Poměr hlasů 432 : 202, kterým debata o navrhovaném „dealu“ skončila, je v dějinách Británie nejhorší vůbec. Premiéři v minulosti rezignovali i po daleko menších prohrách. Vláda Theresy Mayové ale dobyla během posledních měsíců ještě jeden primát. Dolní sněmovna ji 4. prosince 2018 uznala vůbec poprvé v historii vinnou prohřeškem „pohrdání parlamentem“. Stalo se tak poté, co vláda odmítla parlamentu vydat důvěrný dokument, totiž plný text právní rady nejvyššího prokurátora Geoffreye Coxe, který upozorňuje na možnost, že „irská pojistka“, sjednaná v navrhované dohodě, by mohla přetrvávat neomezeně dlouho. Žádný konkrétní trest za to Mayové nehrozí – jestli někomu, tak Coxovi samotnému –, ale je to ostuda.

Přesto se nezdá, že by se v konzervativní straně klubalo nějaké hnutí, které by chtělo premiérku nahradit někým jiným. Situace, v níž se nachází, je nezáviděníhodná: skoro každý ví, co nechce, ale skupinky, které vědí, co chtějí, mají k většině daleko. Předsedat takovému chaosu na kolečkách je úkol, který i nejctižádostivější politici z řad toryů rádi přenechají někomu jinému. Mayové nyní brexit patří v dobrém i ve zlém; bude jej muset nějak uřídit.

Kamenem úrazu je hlavně „irská pojistka“, časově neomezený režim, do kterého by vztahy mezi Severním Irskem, zbytkem Británie a Irskou republikou spadly v případě, že by se nepodařilo dojednat trvalou dohodu. Bývalý tajemník pro brexit Dominic Raab, donedávna sám člen britské vlády, obvinil vysoké kruhy EU, že si mezi sebou notují, že „Severní Irsko bude cenou, kterou Británie zaplatí za brexit“. Ukázal přitom prstem na lidi kolem Martina Selmayra, generálního tajemníka Komise, jenž byl loni zvolen do funkce poměrně kontroverzním způsobem zvaným Selmayrgate.

Jenže Selmayr se brání, že nic takového v Bruselu na mysli nemají. Kdo z nich dvou lže, resp. šíří nepodloženou šeptandu? Nakonec je to jedno; dohoda včetně „irské pojistky“ nebyla nadiktována jednou stranou té druhé, do Dolní sněmovny ji přinesla ministerská předsedkyně jako výsledek svého osmnáctiměsíčního vyjednávání a požádala poslance, aby ji schválili. Podezřívat Mayovou, že by se účastnila spiknutí proti územní integritě Spojeného království, by bylo poněkud přitažené za vlasy. Ale to nic nemění na tom, že „irská pojistka“ je nestravitelná pro značnou část konzervativních poslanců, o členské základně nemluvě.

Donald Tusk se po hlasování připojil na Twitter, aby svým sledujícím sdělil, že „je-li dohoda nemožná a nikdo se dohodnout nechce, kdo konečně najde odvahu říci, jaké je jediné kladné řešení“? Sám ovšem tu odvahu nenašel, i když jeho tweet sklidil 70 tisíc srdíček. Dělat politiku pro obecenstvo sociálních sítí je až příliš snadné.

V politické dynamice Velké Británie je zrušení brexitu nemožná věc. Při většinovém jednokolovém volebním systému představují zklamaní leavers divokou kartu, která může ve stovkách okrsků vynést k moci zcela nečekané kandidáty. Pokud chce Tusk po britských konzervativcích, aby couvli z brexitu, chce po nich zároveň, aby vystavili svoji stranu, nejstarší na světě, nebezpečí kolapsu podobného tomu, jaký nedávno zažila třeba francouzská socialistická strana (o italských politických poměrech nemluvě). Jak by taková destabilizace partajního systému v další velké členské zemi prospěla zájmům EU, těžko říci. Z hlediska toryů je košile bližší nežli kabát a nebudou chtít obětovat ani svoji vládu, ani svoji stranu; stoičtější mezi nimi řeknou, že Británie už přežila horší věci, než je No-Deal Brexit.

Jestliže „irská pojistka“ je největší překážkou na cestě k dohodě, dávalo by smysl vrátit se k jednacímu stolu a zkusit se domluvit na něčem, co by pro Dolní sněmovnu bylo přijatelnější. Zatím to však na nová vyjednávání nevypadá. EU nemá zájem dohodu znovu otevírat, protože ve všech budoucích vyjednáváních by si s sebou nesla precedent toho, že z jednou dokončeného návrhu dohody je ochotna za určitých okolností couvnout ve svůj neprospěch. A britská strana vlastně také přesně neví, kudy vede červená linie v parlamentu – to by se ukázalo až při dalším hlasování.

Automatický mechanismus článku 50, při kterém země přestane být členem EU dva roky po ohlášení svého úmyslu odejít, má jeden zajímavý psychologický rys. Nastane-li No-Deal Brexit, nebude na něm viset podpis konkrétních lidí; vznikne takříkajíc sám od sebe. I kdyby veřejnost hledala viníka, bude se jí hledat těžko, protože každý ze zúčastněných může říci, že se snažil a že mu v lepším řešení situace zabránili ti ostatní. Politická zodpovědnost za tento výsledek se rozptýlí po celém Westminsteru.

To ale neplatí pro jakékoliv hlasování, které by vedlo k přijetí konkrétní akce, akceptací stávající dohody počínaje a zrušením brexitu konče. Tam by se nikdo z osobní zodpovědnosti před voliči nevykroutil, a ta je v jednokolových většinových systémech opravdu velmi osobní.

Proto nyní odhaduji, že No-Deal Brexit bude. I v osobním životě častěji nastávají právě ty varianty, pro jejichž splnění stačí nedělat nic.