Čekání na to, kdy premiér Andrej Babiš konečně vybere kvalitního ministra, se pomalu stává nudným. Tím spíše, že další dva adepti do vlády za hnutí ANO jsou jen kopií, maximálně vylepšenou kopií svých propuštěných předchůdců.

Babiš jako šéf hnutí ANO i jako premiér vždy proklamoval, že do funkcí bude jmenovat vyzkoušené manažery a profesionály, kteří nejsou politiky, protože každý politik je více či méně neschopný. Jedním z průvodních jevů takového přístupu je fakt, že do výběru nemůže nechat mluvit ostatní členy hnutí ANO, protože také oni jsou politiky, případně připustit, že dlouholetá práce ve straně snad může být předpokladem pro ministerskou funkci. O nových ministrech proto rozhoduje pouze on sám, a protože není neomylný, za jeho omyly platí celá republika.

Rozhodování vicepremiéra či premiéra Babiše se drží určitých pravidel a postupem času se tato pravidla vyjasňují a zpřesňují. Zpočátku se zdálo, že opravdu vsadí na vyzkoušené experty typu Karly Šlechtové či ambiciózní intelektuály, kteří chtějí něco změnit, jakým byl do značné míry Robert Pelikán. Postupně se však ukázalo, že takové lidi nesnáší, protože občas mohou mít jiný názor. Začali převládat „manažeři“, kteří opravdu přicházeli z byznysu, ovšem také z úřadů a nakonec z jednotlivých lobbistických skupin, všichni však věděli, že „šéfa“ musí poslouchat. Stále častěji rozhodovala okolnost, že kandidáti v nedávné minulosti Babišovi při něčem pomohli.

Muž z počátků Agrofertu

Oba odcházející jsou příkladem takového mustru a rovněž dokladem, proč selhává. Dva noví z něho ani v nejmenším nevybočují. Ťok přišel jako prototyp manažera, který měl rozpohybovat stavbu dálnic. Už takové zadání ukazovalo, jak chápe Babiš vládnutí. Stát je funkční stroj, který se však někde zasekl. Stačí ho promazat a bude fungovat i nadále. V případě dálnic to není pravda, protože u nich je chybný samotný systém investic, který připomíná socialismus. Politici rozhodnou o tom, co se má stavět, pošlou peníze a ministr má uskutečnit jejich zadání. Nezáleží na tom, jak je taková investice ekonomicky efektivní, jestli přiblíží termín, kdy se dokončí páteřní síť, a dokonce ani na tom, jestli se plánovaná stavba postaví. Každý projekt je pouze záminkou, aby se posílalo víc a víc peněz. Hyperaktivní Ťok systém promazal, nic nepostavil a musí jít. Těžko předpovědět, jestli jeho nástupce Vladimír Kremlík dokáže změnit neefektivní model, anebo bude za „největšího hlupáka“, jak mu předpověděl Ťok.

Kremlík je záhadný muž, který se celý život pohyboval na úřadech, a jeho hlavní kvalifikaci, práci na ministerstvu v dobách Aleše Řebíčka, mu mnozí komentátoři dokonce vytýkají, nutno dodat, že nespravedlivě. Babiš ho prostě označuje za „profesionála“ a tím se vejde do rozšířené kategorie manažer. Zůstává otázka, proč si premiér vybral právě jeho a jestli mu už Kremlík někdy nepomohl. Bylo by to možné. Kandidát na ministra dopravy byl šéfem sekce strategických privatizací Fondu národního majetku v letech 1999 až 2002. Zmíněné strategické privatizace byly zřejmě nejspornějším projevem tehdejší vlády Miloše Zemana a nezbytným předpokladem k vytvoření impéria Agrofert. Babiš tehdy fakticky zadarmo získal chemičky Synthesia a Fatra a vláda mu rovněž pod cenou předala Unipetrol. Ten ovšem miliardář vrátil poté, co se seznámil s jeho provozem. Bude tedy na Kremlíkovi, aby svou účast na strategických privatizacích vysvětlil.

Dva z jedné barikády

Posloupnost ministrů v resortu průmyslu je ještě srozumitelnější. V případě Marty Novákové i jejího nástupce Karla Havlíčka jde o podnikatele a lobbisty. Ta první jako prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu a ten druhý jako předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků Babišovi neúnavným lobbováním pomohli zavést pokladny EET. Havlíček byl v tomto směru obětavější. Zatímco Nováková zastupovala dodavatele pokladních systémů a velké obchodní řetězce, kterým EET pomohla k novému byznysu či likvidaci konkurence, Havlíček se prezentoval jako hlavní mluvčí těch, koho později pokladny zlikvidovaly.

Marta Nováková brzy prokázala, že je špatnou volbou, mimo jiné i z toho důvodu, že funkci nezvládla politicky. Proto jí nepřišlo nic podivného na tom, když posluhovala čínskému velvyslanci. Karel Havlíček je na první pohled slibnější postavou. Prezentuje se jako úspěšný byznysmen, děkan na univerzitě, místopředseda vládní rady pro vědu. Nikdo jeho kompetence nezpochybňuje, přesto je zřejmé, že absolvent ČVUT dosud žádnou díru do světa neudělal. Jeho firma SINDAT je obchodní organizací, jejíž tržby nepřesahují sto milionů a v posledních letech klesají. Ani Vysoká škola finanční a správní, kde Havlíček učí, není právě Karlovou univerzitou. Proč by tedy právě on měl propojit Česko sítěmi nové generace, zlevnit data na internetu a najít cestu, jak postavit nový atomový reaktor, není vůbec zřejmé. V jistém ohledu je stejným outsiderem jako předlistopadová náměstkyně ostravského Prioru Nováková, a proto možná také jeho vehnaly nenaplněné tužby do Babišovy náruče. Pro Českou republiku by bylo lepší, kdyby nenapodobil také její selhání.