V sobotu 29. února budou na Slovensku parlamentní volby a zdá se, že s nimi skončí jedna epocha, generačně i politicky. Přiblížit dnes výchozí situaci českému čtenáři není úplně jednoduché, především kvůli dvěma fenoménům – Kotlebovi a Matovičovi. Ale i kvůli podání českých televizí, v nichž stále dominuje bizarní most nad Dunajem držený pilířem a lany z jednoho břehu a slovenskou politiku tu komentují skoro výlučně Magda Vášáryová nebo Martin Bútora. Podvědomě už jen čekáte, že někde na pozadí zahraje Elán, případně Meky Žbirka. Ani pěkný obrázek prezidentky Čaputové, krásné panny rodícího se liberálního Slovenska, k pochopení reality příliš nepomůže. Slovensko je parlamentní demokracie, rozhodující jsou proto parlamentní volby a hlavně lídr koaliční většiny. Kromě toho máme tradici poněkud skrytého kancléřského systému, za prezidenty si volíme muže a ženy, co nepolarizují, nevyrušují a často ani nikoho zvlášť nezajímají.

Nejprve hrubý kontext. Za čtyři roky se toho stalo příliš mnoho, než aby Smer mohl zůstat u vlády. Notabene když Fico se svou stranou, s výjimkou roku a půl, vládne už od léta 2006. Zlomový moment byla samozřejmě vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky, k níž došlo přesně před dvěma roky. Vraždu nelze spojovat se Smerem, zato zločinecké vztahy, které byly odkryty v pozadí, ano.

Je v tom jistý paradox: několik hlavních postav celého skandálu je tak či onak spjato s bývalou pravicí. Podnikatel Marián Kočner, žalovaný z objednání vraždy, sehrál důležitou roli po vraždě Roberta Remiáše v roce 1996 poskytnutím pomoci klíčovému svědkovi Oskaru Fegyveresovi v časech hlubokého mečiarismu, bývalý generální prokurátor Dobroslav Trnka byl původně kandidátem Dzurindova tábora, bývalý novinář Peter Tóth, v jistém smyslu nejbližší člověk Mariána Kočnera, byl původně hoch z prostředí tajné církve, posléze prominentní komentátor deníku SME a šéf kontrarozvědky za Dzurindovy vlády.

Pro Kočnera sledoval některé novináře včetně Kuciaka, aby je mohl veřejně kompromitovat, vražda ale byla tabu i pro něho, tak začal spolupracovat s policií. Právě důkazy získané s pomocí Tótha otevřely Pandořinu skříňku a v ní množství podob zla a kdesi na dně naději.

Není tu vlastně ani třeba démonizovat skutečnost. Kočner neřídil žádnou organizaci, byl to jedinec, který se snažil vydírat různé lidi a kompromitovat je, vždycky ve vlastní prospěch. Pro ilustraci poslouží postava Aleny Zsuzsové, obviněné z objednání vraždy; Kočnerovi dělala volavku a snažila se kompromitovat různé politiky – s falešnou fotografií na internetu, předstíranou lascivností a bezpečně na dálku, totiž přes mobil. Nebýt té vraždy, je to jen trapné. Po vraždě je všechno jinak, o to větší je i ponížení pro předsedu kdysi tvrdě, dnes vyměkle nacionalistické Slovenské národní strany Andreje Danka, který si s tou nešťastnou ženou s maďarským příjmením domlouval rande, k němuž patrně ani nedošlo.

Kočnerův telefon prozradil i horší věci, především organizaci různých úplatků a kupování soudních rozsudků, vydíračky v podnikatelském světě a podobně. A konečně jako studená sprcha působí i to, že policie začala až po Kuciakově vraždě vyšetřovat a zkoumat na základě jeho článků na 73 případů trestné činnosti.

To všechno v danou chvíli nestačilo na pád vlády a předčasné volby, „jen“ na rekonstrukci vlády, čti odchod Roberta Fica a kdysi mocného ministra vnitra Roberta Kaliňáka z funkcí. A několik dalších smeráků muselo před volbami pryč z kandidátky. Premiérem se stal Peter Pellegrini, sympaťák bez názorů, spoléhající se na marketing. Změny ale pokračovaly, padl i nový ministr vnitra, skončil šéf policie, skončilo vedení nejdůležitějšího policejního odboru (NAKA – Národná kriminálna agentura, obdoba českého ÚOOZ – pozn. red.), odhalení otřásla prokuraturou, některými soudci, státní tajemnicí na ministerstvu spravedlnosti. Při soudním projednávání Kuciakovy vraždy vypovídal i uhlazený šéf Penty a v obecném povědomí vítěz polistopadové ekonomické transformace Jaroslav Haščák, který na lavici svědků seděl hned vedle Norberta Bödöra, trenéra bojových sportů a oligarchy s imagí výpalníka. Kousek od nich v téže soudní místnosti sedí utrápení rodiče Jána Kuciaka, jinak bývalí voliči Smeru.

Protest s knírkem

Tolik kontext, teď politika. Po čtyřech letech dosluhující vlády početné průzkumy veřejného mínění hlásí, že nejsilnější formací v opozici je Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS) Mariána Kotleby. Média o ní píší jako o fašistech, což tak úplně nesedí, přinejmenším soud ji odmítl rozpustit, protože k tomu fašismu nenašel přesvědčivé důkazy, a podobně to vidí i většina jejích voličů.

Kotleba má kolem sebe několik bývalých skinheadů, několik trestně stíhaných násilníků, ale nic z toho nepůsobí na veřejnost nebezpečně. Kotleba je především protest.

Autentický o to víc, čím víc se liší od zbytku politické třídy. Všichni zbývající předsedové opozičních stran například jsou bývalí podnikatelé, anebo dokonce podnikají dosud, všichni se vyznají v marketingu, ale všem cosi uniká. Tam, kde ostatní křičí, hádají se a urážejí navzájem, Kotleba mlčí. Nemá žádné zvláštní charisma, neumí řečnit, nemá obličej na obálky časopisů, jeho osobní preference jsou níž než u většiny politiků. Přesto je jeho partaj ve většině průzkumů nejsilnější opoziční stranou. Neuvěříte mu, že by dokázal řešit problémy, jak by taky středoškolský učitel uměl čelit nadnárodním firmám? Občas provokuje s fašizoidními symboly, takže ani ruské velvyslanectví ho nezve na recepce, a to, že někdo je v izolaci, Slováky vždycky znepokojí. Ale na protest to stačí.

Proto se naprosto míjejí účinkem všechny ty besedy o fašismu, řešení problému Kotleba je v Bratislavě, nikoli na Slovensku, Slováci nezhnědli, jen zkrátka nedůvěřují ani vládě, ani liberální opozici. Je to obdoba amerického Drain the Swamp!. Konečně fenomén Kotleba tak úplně nepochopíme, dokud si nepřipustíme zajímavou skutečnost, že významná část voličů ĽSNS volila v prezidentských volbách Zuzanu Čaputovou, jako protest vůči kandidátovi Smeru. I dnes téměř 30 procent voličů Kotlebovy partaje sympatizuje s prezidentkou Čaputovou.

Druhou fackou opozici je fakt, že v této fázi kampaně se nejviditelnější tváří a kandidátem na premiéra mohl stát 46letý Igor Matovič. Podnikatel s bernolákovskou slovenštinou (trnavská, tvrdá výslovnost, de-te-ne-le), který zbohatl na vydávání regionálních novin plných reklamy. Jeho nejúspěšnější firmou se ale stala strana Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti, která dlouho čítala jen čtyři členy (z blízké rodiny a nejvěrnějších zaměstnanců; aktuálně jich má 45) a všechny její příjmy byly ze státních příspěvků.

Matovič má dva talenty: cit na marketing a na personalistiku. Už potřetí se mu podařilo zaujmout před volbami tím, jakou sestavil kandidátku. I teď na ní má vícero různorodých osobností, které osloví čtenáře novin i uživatele Facebooku, návštěvníky krčem i kostelů. Politicky je Matovič větroplach, než ideje má radši posměšky, každý o něm ví, že klevetí s vámi i proti vám. Ledacos už v politice postavil na hlavu – sám odjakživa kandiduje z posledního, 150. místa kandidátky. Matovič dokáže být antipolitikem i po deseti letech v politice. Mohl by takový člověk teoreticky stanout i v čele vlády? Chce to kus představivosti i předpoklad, že země ze sebe vždycky vydá to nejlepší až tehdy, kdy prochází těžkou zkouškou.

Unavení liberálové

Jak je možné, že právě Kotleba a Matovič se dnes derou do popředí? Právě v odpovědi na tuto otázku se skrývá skutečná zpráva o stavu slovenské politiky. Není to jen zásluha těchto dvou postav, komiksového „padoucha“, který tím u části voličů budí sympatie, a dvorního šaška, který útočí na všechny od rána do večera a jeho světonázorem je: Já mám vždycky pravdu. Hodně to vypovídá i o Kiskovi, Trubanovi, Hlinovi nebo Sulíkovi – to všechno jsou předsedové zbývajících opozičních stran, všichni s podporou od pěti do deseti procent. Výzkumy napovídají, že opozice se i tak zřejmě k moci dostane, proto se o těchto pánech v budoucnosti dozvíte více.

Má jistou vypovídací hodnotu, že pro poslední fázi kampaně si všichni tito opoziční lídři vybrali jako hlavní terč právě Kotlebu (a ne vládu), vůči jeho straně volí agresivní slovník („Pojďme do nich!“), narušují jeho předvolební mítinky, prostě se chovají jako politické křídlo Antify. Volič, který nečte jejich stranický tisk (Denník N, SME), jen kroutí hlavou.

Tyto volby ale mění i další věci. Například se může stát, že poprvé od roku 1918 bude v parlamentě po svobodných volbách chybět maďarská strana. Maďaři jdou do voleb na dvou etnických kandidátkách, jednu vede Béla Bugár, doyen slovenské politické třídy, její služebně nejstarší člen, který sedí v každém parlamentě od roku 1990. Všechny ostatní maďarské strany a straničky se sjednotily na konkurenční kandidátce. Největším nepřítelem Maďarů tak jsou Maďaři, obě kandidátky vykazují v průzkumech 3–4 procenta. Pokud se do 29. února nic nezmění, například pokud Viktor Orbán nepošle přes maďarská média jasný vzkaz, čeká naše Maďary druhý Trianon. Skončí marginalizováni za hranicemi parlamentu, realizovat se budou moci už jen v komunální politice.

Vstup do parlamentu nemá jistý ani národovecká SNS, která po boku Bugárovy maďarské strany vládla spolu s Robertem Ficem, což by bylo potvrzením Ficova zákona, že každý, kdo si s ním zavládne, posléze skončí mimo parlament.

A propos, Robert Fico (zřejmě poslední politik, který ještě udržoval nějaké přátelské vazby v Praze; jeho následovníci o ně buď nestojí, nebo nemají s kým se přátelit – těžko říct). Tento kariérně nejúspěšnější politik posledních 30 let je stále předsedou nejsilnější politické strany, podle všeho ještě jednou volby vyhraje, jeho osud se ale už nebezpečně začíná podobat osudu Vladimíra Mečiara – v podstatě nemá, s kým by vytvořil koalici. Během probíhající kampaně se drží dost na okraji, jeho tvář není ani na billboardech, přestože zůstává jediným ve Smeru, kdo dokáže nastolit téma do diskuse.

Ani Fico už však nedokáže zareagovat na Kotlebu, jeho vlastní témata jsou obehraná, když promluví o sociálním státě, zní to jako z minulého století, působí vyčerpaně. Opozici se může vyhnout pouze za jediného předpokladu – že vznikne povolební pat. Ale i pak by bylo jen stěží představitelné, že se vrátí do vlády, každý politik z dnešní opozice totiž ví, že by ho kabinet za účasti Fica během pár týdnů pochoval.

Prezidentka Čaputová avizuje pro takový případ možnost úřednické vlády, něco takového Slovensko ještě nezažilo a Fico udělá všechno pro to, aby se na této tradici v případě patu nic nezměnilo.

V takové situaci jsme zkrátka na Slovensku ještě nebyli. Nejsilnější emocí v zemi je dnes nejistota. A to existuje ještě jeden politický fenomén, o němž se ve stranických médiích téměř nepíše – političtí bezdomovci, voliči, kteří už dlouhé měsíce před volbami nechápavě kroutí hlavou a nevědí, koho volit. Na kandidátkách by si i někoho najít dokázali, ale jiná jména z kandidátky je iritují, a tak váhají. Někteří předtím volili Fica, jiní opozici. Ti i oni dnes mají Fica dost a myslí, že je čas na změnu, avšak kladou nejtěžší otázku, jakou dnes lze ve slovenštině položit: Koho?

Autor je komentátorem internetového deníku Postoj.sk, v televizi moderuje diskusní relaci Do kríža.