Hlavním hrdinou příběhu amerického spisovatele Josepha Hellera Hlava XXII je potomek blízkovýchodních přistěhovalců Yossarian. Nějaké paralely s migračními toky by tu byly, všichni třeba chtějí do Švédska, jde ale o to, že vyššími důstojníky jsou v této protiválečné prvotině (vyšla roku 1961) blázni zcela odtržení od reality. Revize dublinského systému, k jejímuž projednávání před několika dny posvětil mandát Evropský parlament, je na tom podobně.

Dublin číslo tři, tedy současný systém, prý nefunguje (aby fungoval, když jej některé státy, a všichni vědí které, dlouhodobě porušují). Je to v zásadě pořád ta samá písnička: na státech, které nezvládají ochranu vnějších hranic, spočívá břemeno péče o uprchlíky a migranty, kteří se k nim, často za notné pomoci organizací balancujících na hraně nebo za hranou zákona, přebrodí mořem. To s sebou nese nejen finanční, ale také administrativní a jinou zátěž, která plnou silou dopadá na bedra několika států, dnes je to hlavně Itálie.

Řešením má být Dublin IV., který omezí zodpovědnost prvních států a za pomoci automatického mechanismu ji elegantně přenese na jiné státy EU, jež ale ochranu vnějších hranic zajistit ani ovlivnit nemohou. Vyjednávání vede švédská europoslankyně Cecilia Wikströmová z Liberální lidové strany, která jinak spadá pod frakci ALDE. Je to maximalistka, Dublin IV. je bez nadsázky extremistický. Počítá s trvalým alokačním mechanismem, který by se neaktivoval pouze v krizi, jaká byla například v roce 2015, ale fungoval by permanentně. Pořád.

Vznikl by automatizovaný systém, který by státům přiděloval nové potenciální občany. Potenciální, protože poslední slovo o přidělení azylu je ponecháno členským státům, do nichž je uprchlík počítačem přidělen. Občan Súdánu, s vidinou Německa, by se tak ocitl například v Litvě, která by mu ale nárok na azyl nepřiznala. Aby toho nebylo málo, s některými třetími zeměmi nemají členské státy dohodu o extradici, není tedy kam navracet. Za „sekundární pohyb“, rozuměj útěk Súdánce do Německa, by byla potrestána Litva. Dublin IV. počítá s tvrdými sankcemi za neplnění.

Revizi schválil Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, známější pod zkratkou LIBE, a měla putovat rovnou do trialogu, tedy na společné zasedání zástupců parlamentu, rady a komise. Skupina europoslanců se ale rozhodla využít paragrafu jednacího řádu, který v případě, že europoslanci seženou ve svých řadách 76 podpisů do 24 hodin, vrací návrh do parlamentu, kde se musí znovu prohlasovat. Během šesti hodin se podařilo vysbírat 89 podpisů poslanců ze šestnácti zemí a šesti frakcí, ale především, jak to se štítivým výrazem ve tváři oznámila italská poslankyně Alessandra Mussoliniová, „z Visegrádu a od Maďarů a Poláků“.

Nejvíc bylo Poláků – jednadvacet, druzí byli Češi s patnácti podpisy a třetí Maďaři s dvanácti, Slováků bylo deset. Hlas rozumu – možná překvapivě – pozvedlo i šest Němců, a nebyli z AfD. Při samotném hlasování návrh nepodpořil žádný český poslanec. Vzácnou shodu nalezli komunista Maštálka s Tošenovským z ODS, „proti frakci“ hlasovali i anonisté z ALDE. Výsledek? 390 pro, 175 proti. Dublin IV. prošel dál. Jako nůž máslem. Nemá zdaleka vyhráno – ale názor všech volených zástupců jednoho z členských států se rozpustil jako kostka cukru.

Čeští europoslanci si nemyslí, že revize dublinského systému projde, alespoň ne v té podobě, v jaké byla navržena. Na přímý dotaz, jestli se nebojí, že Visegrád bude znovu přehlasován, jako před dvěma lety, odpovídají – EU se snad poučila, že to nefunguje, a ještě nahrává extremistům. Podoba Dublinu IV. ale svědčí o opaku. A její snadné prohlasování o tom, jak kolosální význam má náš – v tomto případě výjimečně jednotný – hlas v unijních institucích, nikoho nepřesvědčí.