ROZHOVOR S POLSKÝM PROZAIKEM

Být jako Češi? Pro Poláky je ta myšlenka lákavá

ROZHOVOR S POLSKÝM PROZAIKEM
Být jako Češi? Pro Poláky je ta myšlenka lákavá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pro Poláky je český způsob života atraktivní. Úplně se změnil jejich přístup k Čechům, ve 20. století je měli za „Pepíky“, kteří jsou zbabělí a kteří se přizpůsobí každé vládě, myslí si novinář, spisovatel, překladatel a držitel několika literárních cen Aleksander Kaczorowski. Ota Pavel či Václav Havel jsou podle něj klíčem k českým dějinám, Bohumila Hrabala vnímal jako učitele života, řekl v rozhovoru pro Echo24.cz. České literární prostředí ve 20. století patřilo mužům, nyní je to naopak, což vnímá jako důležitou a pozitivní změnu ve společnosti.

Máte na kontě životopisy významných českých autorů Oty Pavla, Bohumila Hrabala a Václava Havla. Čím k Vám tyto osobnosti promlouvaly nejvíce, co Vás na nich tak zaujalo, řekněme z osobní či polské perspektivy?

Obecně vzato v tom sehrála roli má fascinace češstvím, českým způsobem života, tím, co znamená hospoda pro Česko. Je to něco jako víno pro Francii. Co se týče zmíněných autorů, Hrabal je moje láska. Zamiloval jsem se nejen do jeho knížek, když jsem byl ještě mladý, ale také do jeho osobnosti, byť jsem ho nikdy nepotkal naživo. Byl to svým způsbem guru, učitel života, české kultury a citlivého prožívání světa kolem sebe. Věnoval jsem mu dvě knížky, životopis vyšel před pár lety, za dva roky vyjde i v Česku.

Dostal jste se k životopisu Václava Havla podobným způsobem?

Přiznám se, že ne. Léta spolupracuji s nakladatelstvím Czarne spisovatelů Adrzeje Stasiuka a Moniky Sznajdermanové. Před pár lety měli nápad udělat sérii biografií a já dostal nabídku napsat životopis Václava Havla, chvilku po jeho smrti. Byl jsem nabídkou překvapen, nic podobného jsem předtím nepsal. Jsem spíše esejista, překladatel a především novinář. Nakonec jsem na to kývl – byla to dobrá příležitost napsat také o politických dějinách Česka či Československa. A samozřejmě, pan Havel je fascinující postava. Párkrát jsem s ním osobně mluvil a udělal rozhovor. Vnímal jsem ho jako symbol – klíč k českým dějinám, politické realitě a k intelektuálnímu českému životu. Knížka se podle mě dost povedla a dostal jsem za ni ocenění, takže pak jsem si řekl, že když jsem zvládl Havla, dokážu i toho Hrabala.

A po biografii Bohumila Hrabala jste na sérii tedy navázal spisovatelem Otou Pavlem.

Ano, to byl další návrh od nakladatelství. Smrt krásných srnců byla jedna z mých oblíbených knížek, Ota Pavel jeden z oblíbených českých autorů. Byla to pro mě příležitost poznat jeho život. I jeho považuju za klíčovou postavu k poznání česko-židovských dějin ve 20. století. Ty nejsou v Polsku moc známé, a myslím, že i pro Čechy by mohly být zajímavé. Knize jsem věnoval skoro tři roky, za což jsem byl odměněm pozitivními ohlasy a oceněním. Především mě těšilo, že to byla první kniha, která mi vyšla i česky. Myslím, že je to dobrá příležitost pro české čtenáře uvidět Otu Pavla v jiném světle, z jiného úhlu.

Jak vůbec polští čtenáři vnímají tyto české autory? Před pár lety jste uvedl, že pro Poláky byl třeba Havel symbolem naděje a úpadku komunismu. To je politická rovina. Vnímají ho ve stejně pozitivním světle jako dramatika, esejistu či disidenta?

Téměř každý Polák asi ví, kdo byl Václav Havel, na druhou stranu málokdo tuší, jaký příběh se skrýval za jeho jménem. Byl člověkem mnoha nadání, ale chyběl mu talent pro psaní beletrie. Když nepíšete romány, nemůžete být slavným spisovatelem. Myslím, že málokdo ze současných Poláků viděl jeho dramata. A esejistika je zajímavá jen pro specifický druh čtenářů. Pro Poláky byl tedy především symbol revoluce a svobody.

Hrabal je naopak nejznámější a nejpopulárnější český spisovatel tady v Polsku, zřejmě téměř všechny jeho knížky byly přeloženy do polštiny. Největší problém se čekalo u Oty Pavla. Byl to řekněme kultovní spisovatel, kterého znala úzká skupina čtenářů. Když někdo nečetl Smrt krásných srnců, tak mu to jméno nic neříkalo. V prvních týdnech se prodalo půl druhého tisíce, prodeje ale znovu naskočily, až když se o té knížce zase začalo psát v rámci udílení cen, kdy se dostala až do finále. Spousta lidí tak začala číst knihu o člověku, o kterém asi nikdy neslyšela, tudíž splnila jakýsi popularizační účel.

Aktuálně máte tedy za sebou tři životopisy českých osobností. Máte v hledáčku dalšího českého autora, kterému byste se chtěl věnovat?

Velice rád bych napsal knížku o Jaroslavu Haškovi. Vždycky jsem se zajímal o historii v literatuře, ani ne tak o samotná díla, ale také osobní příběhy autorů a dějiny, které stály v pozadí. Začaly mě zajímat začátky, kdy se skutečně rozhodovalo o tom, jak bude vypadat budoucnost českého národa. A tím jsem se dostal k Jaroslavu Haškovi, jehož život se odehrával nejen na přelomu století, ale také v období konce Rakousko-Uherska a začátku Československa. Byl to velký spisovatel a cestovatel, který se dostal z Českých Budějovic do Irkutska. Na jednu stranu byl českým vlastencem, na straně druhé komunistou a bolševikem. To všechno v něm nějak dokázalo fungovat, v tom spočívá kouzlo jeho života. Takže doufám, že další biografie bude o Jaroslavu Haškovi.

Máte zmapovanou především českou literaturu 20. století. Když ji porovnáme se současnou tvorbou, zaznamenal jste nějakou výraznou proměnu, možná trend?

Při psaní Pražského slabikáře jsem si uvědomil, že česká literatura 20. století je dominována přes muže. Společnost byla velice patriarchální. Až na výjimky tam nebyl moc prostor pro ženy, a nejen proto, že se staraly o děti a rodinu. Mám pocit, že nebyly vnímány jako rovnocenné partnerky. Asi tam panovala mentalita, že nemají moc co říct, politice nerozumí a jejich intimní příběhy nikoho nezajímají. To je velice zajímavé, když si uvědomíte, že v současné české literatuře dominují ženy. Tady se dokonala velká genderová proměna po roce 1989 společně s dalšími změnami ve společnosti. A podle mě je to ta nejdůležitější změna, pokud se teď může tolik velice nadaných a talentovaných žen uplatnit v literatuře. Je to změna k dobrému.

Mluvě o současné literatuře, všiml jsem si, že se mezi českými čtenáři těší velké oblibě Olga Tokarczuková. U mladší generace to je pak Andrzej Sapkowski a jeho sága o Zaklínači, ačkoliv u něj má lví podíl na popularitě i počítačová hra či seriál od Netflixu…

Ano, oba to jsou autoři, kteří na svém úspěchu pracovali minimálně 30 let. Myslím, že je to tak, jak říkáte, Sapkowski a Tokarczuková jsou dnes asi nejznámější polská jména nejen v Česku. O Sapkowskim jsem se zrovna dneska bavil s kamarádem, byl u toho, jak jeho popularita rostla ještě před 20 lety, kdy se scházel se čtenáři a fanoušky na literárních a fantasy festivalech. Tady mu velice pomohla zmíněná hra, jelikož spousta čtenářů z ciziny se k jeho knížkám dostala až jako k předloze.

A jak je vnímáte vy osobně jako spisovatel?

Na Sapkowskim je zajímavé, že jde o takového pokračovatele tradice Henryka Sienkiewicze, který psal především historické romány o polských dějinách. Sapkowski nepíše romány historické, ale historicko-fantaskní. Jeho příběhy se sice odehrávají ve smýšlené minulosti, podařilo se mu ale vytvořit velice přesvědčivý spisovatelský svět, který se stylem podobá Sienkiewiczovi. Osobně si pamatuju Sapkowskiho z konce 80. let. Debutoval v měsíčníku Fantastyka, hltal jsem každé číslo a myslím, že ho četli skoro všichni kluci z mé generace.

Podobně je to u Olgy Tokarczukové. Rovněž začínala v 80. letech. Nečtu každou její tvorbu, ale když jsem se před lety dostal k jejímu románu Běguni, byl jsem přesvědčen, že konečně napsala knížku, která bude čtená všude. A mám pocit, že jí tento román otevřel i cestu k Nobelově ceně. Jsem velice rád, že ji dostala, je to také vizitka pro polskou literaturu.

Vy se především specializujete na českou a polskou literaturu. Máte ale i oblíbence mimo tento rámec, z řady světových autorů?

V poslední době nečtu mnoho beletrie, čili nemám žádné své literární objevy. Jestli na mě nějaký současný romanopisec udělal velký dojem, tak Haruki Murakami. Je to geniální autor jedněch z nejlepších románů, které byly napsány za posledních 30 let, s Českem ho pojí několik věcí. Mluvil jsem s českým jazzovým pianistou Emilem Viklickým, kterému v Japonsku vyšla deska. Skladby, které napsal, byly inspirovány knížkou Kafka u moře. Sám Murakami pak přišel na koncert a napsal esej k jeho desce. Je to také velice rozumný člověk, uvědomuje si slabé stránky japonské společnosti a má humanistický postoj k japonské minulosti. A také mám rád jeho vtip a lásku k hudbě.

Obecně se říká, že se mladší generace Čechů ke knížkám moc nemá. Nabízí se tedy otázka, jak to mají mladí Poláci s literaturou…

Myslím, že tady mezi námi není žádný rozdíl. Asi ani nemůže být. Jsme součástí moderní civilizace, v níž čtení knih už není žádná samozřejmost. Zvlášť v době pandemie, kdy všichni děti celý den stráví u monitorů a mobilů. Mám pocit, že se fenomén zapomnění na knížky bude prohlubovat. Nicméně asi bychom neměli očekávat, že 100 % Čechů bude číst knížky, možná je důležitější, aby četlo aspoň nějaké procento, řekněme elita, nebojme se toho pojmu. Samozřejmě nemám nic proti tomu, abychom všichni četli knížky, ale obávám se, že to není realistické očekávání, a to hlavně kvůli technologickým změnám.

Když se takhle obloukem vrátím právě ke knižní sáze Zaklínač, není nakonec přeci jen dobře, že se mladí lidé dostanou ke knihám zprostředkovaně přes jiná zábavní média?

Ano, myslím, že to je dobré, když se tímto způsobem dostanou k autorům, kteří je pak fascinují. Mám dva malé kluky, oba strašně rádi hrají, ale jeden z nich také rád čte. A když se podívám, co čte, populární světové série jako Harry Potter nebo Percy Jackson. Těžko říct, jestli v tom je můj vliv, protože jeho bratr vůbec nic nechce číst. To, co jste zmínil, že mnoho lidí sáhne po literatuře zprostředkovaně a pak je fascinována celou sérií, asi platí. Vrací mě to na mé české začátky, kdy jsem studoval sociologii a o Češích jsem nic moc nevěděl. Pak mi jedna dívka řekla, jestli jsem někdy četl Milana Kunderu. Netušil jsem, o kom mluví, pak jsem se do Kundery začetl a začal ve velkém číst další tvorbu i od Hrabala, Škvoreckého a dalších. Česká literatura pro mě byla něco jako pro mladé Harry Potter a podobné ságy, kde si přečtete jednu knížku, pak druhou, třetí a následně objevíte úplně nový svět, který vás učaruje. Pro mě je česká kultura nekonečný seriál, vždy na ní najdu něco, co mě překvapí.

V listu Gazeta Wyborcza jste vloni uvedl, že se Poláci rychle počešťují a stávají se „nudnou měšťáckou společností“ jako Češi, stojíte si stále za tímto výrokem? Jak se to projevuje?

Myslím, že se to projevuje každý den. V posledních dnech tu máme obrovské demonstrace po celém Polsku, vyšli do ulic hlavně mladí lidé. Beru to jako ukázku toho, že se Poláci přibližují Čechům, protože by Češi taky protestovali, pokud by měli vládu, která chce zrealizovat něco jako Gilead v románu od Margaret Atwoodové. Češi ve 20. století byli ta nejmodernější společnost střední Evropy. Procesy jako demokratizace, sekularizace či urbanizace, které spojujeme se západní Evropou, se v českých zemích odehrály nejrychleji, nejdříve a nejhlouběji. V Polsku to je příběh mnohem pozdější.

Chápu to tedy správně, že Češi nabírají v Polsku na oblibě? Česká image mezi nimi nebyla vždy nejlepší…

Ano, v Polsku po celé 20. století fungoval negativní obraz Čechů. Říkalo se, že Čech je zbabělec, neválčí a vždy se přizpůsobí každé vládě. Fungovalo tu mnoho negativních stereotypů, výsměšně se Čechům říkalo Pepíci. Ale nyní? Možná si to neuvědomují, ale Česko je pro ně zajímavý příklad. Asi není vzor, ale příklad pohodlné společnosti. Chtěli bychom, aby jako v Česku nebyla katolická církev napojená na vládu. Chtěli bychom trávit čas o víkendech jako Češi, masově se rekreovat a sportovat. Možná i ty hospody a dobré pivo. Český způsob života je pro Poláky atraktivní a v mnoha ohledech by je chtěli napodobovat. Češi se zdají být alternativou k westernizaci. Jsme sice součásti Evropy, ale nechceme být jako Němci nebo Francouzi, to ani nejde. Ale že bychom byli jako Češi? No, to by mohlo být zajímavé.

 

Viet Tran

8. listopadu 2020