Slavnému americkému profesorovi medicíny Johnu Hickamovi se připisuje výrok, že „pacienti mohou mít tolik nemocí, kolik se jim, ksakru, jenom zachce“. Varoval tak svoje kolegy poněkud expresivně před tím, aby se neupnuli jen na tu první diagnózu a nepřehlédli přitom něco jiného, srovnatelně důležitého. Člověk má totiž přirozenou tendenci soustředit se jen na jednu věc, jenže pak jej zase může „ze zálohy“ dostat nějaká jiná.

Pohlédneme-li na dění posledních několika let, můžeme Hickamův bonmot přeformulovat na „náhoda či osud nám můžou naservírovat tolik krizí, kolik se jim, ksakru, jenom zachce“. Covid snad přešel, ale taky se může vrátit, koneckonců omikron není ani zdaleka posledním písmenem řecké abecedy. Války obvykle trvají déle, než jejich iniciátoři plánovali, a začne-li Putinovu režimu téci na Ukrajině do bot přespříliš, kdo ví, s jakými zrůdnými, idiotskými či šílenými nápady ještě přijde.

Na takovou smršť problémů nemá stoprocentní recept nikdo. Předvídat konkrétní povahu krizí, které teprve přijdou, to je nemožný úkol. Ale to neznamená, že je nemožné se připravovat aspoň trochu obecněji.

Má smysl věnovat institucionální pozornost civilní obraně, třeba ve školách nebo i na pracovištích: umí-li v každé rodině aspoň jeden člověk znehybnit zlomenou končetinu a provizorně ošetřit krvácení, vyplatí se to. Má smysl, aby se aspoň ten, kdo chce, mohl naučit ovládat zbraň a nestálo jej to desetitisíce z vlastní kapsy. Má smysl mít rezervy důležitých surovin a rozprostřít svoje obchodní vztahy tak, aby výpadek jednoho partnera nezpůsobil náhlý a kritický problém. Má smysl nemít příliš mnoho dluhů, protože nikdy nevíte, jak se pohnou úrokové sazby a kdy si budete muset náhle půjčit na něco nezbytného. Má smysl se totálně nespecializovat na jednu činnost a ponechat si aspoň elementární schopnosti i v jiných oborech. Má smysl nezanedbávat výcvik vojáků a dalších složek, který je ještě o něco důležitější než jejich samotné vybavení; to se někdy dá v kritickém okamžiku sehnat i z ciziny, kdežto dobří a loajální lidé, ti jsou nenahraditelní a kvalita leckdy vítězí nad kvantitou.

Na to všechno vám jistý omezený typ člověka ekonomického řekne, že je to drahé. Ne že by měl zcela nepravdu. Při tomto druhu obecné přípravy se vždycky něco utratí nehospodárně (a rozrušený poručík traktorista už možná dychtivě zakládá papír do stroje, aby nějakého generála obvinil za nákup protichemických masek o stovku dražších, než za kolik je slibovali výhodně dodat z Číny) a někdy jej doprovází i opravdová korupce, kterou nelze úplně vykořenit. Ale svět není výrobní pás ve fabrice řízené z Japonska a na jeho zběsilou iracionalitu se nedá reagovat propočítáním optimálních strategií na halíře. Dokonalých plánů, které nakonec byly k ničemu, je plná historie. Lepší než produkovat další plány je kultivovat schopnosti. Ty se hodí, ať už nám osud, či náhoda předhodí libovolnou směsici krizí.