Zadejte si do internetového vyhledávače, že chcete vydat knihu, a budete se divit, jaké jsou možnosti. Dnes už to nefunguje jako před dvaceti lety, kdy vaše kroky musely mířit do nakladatelství, kde si váš rukopis možná někdo přečetl a ještě méně možná vydal. V dnešní době je způsobů víc, držet svou knihu v ruce je snazší, než si myslíte. V České republice vydává knížky přes 2000 subjektů. Pokud jste na sociálních sítích ve skupině typu začínající autoři, vidíte, že dnes a denně se tam někdo chlubí novou knihou. Vydanou jakýmkoli způsobem.

S vydáváním se tak trochu roztrhl pytel. Sice tento trend trochu zpomalil covid, v roce 2021 se u nás vydalo 13 500 titulů, nicméně je jen otázka času, kdy se zase počet dostane na 15 000. Nakladatelé přiznávají, že vydávají čím dál víc českou literaturu. Kromě klasických nakladatelů existují různé firmy, které si na nakladatele tak trochu hrají. Respektive knihu vám vydají, ale má to háček. Kromě pozitivní odpovědi, že vám rukopis vydají, vám pošlou i ceník. Rázem se z nakladatele, který rozhoduje, zda dílo vydá, za jakých podmínek a v jaké podobě, stává firma, u které si prostě vydání zaplatíte. Nemusí se tak starat, jestli se jí náklady vrátí, protože je zaplatí autor. České nakladatelství Pointa pomocí crowdfundingového trendu vydává knihy těm, kteří nenašli klasického nakladatele. Fungují už čtyři roky a za tu dobu pomohli vydat tištěnou knihu 270 autorům. A jak Pointa funguje? Vyberete si z jejich nabídky tzv. své kolegy, tedy toho, kdo vám bude dělat grafiku, sazbu, redakční úpravy atd. Konečná částka může překročit i sto tisíc. A pak spustíte předprodej, v jehož rámci se vybírají potřebné peníze. Ve hře je samozřejmě hlavně šikovnost, s jakou se umíte pohybovat na sociální síti.

Podobných firem jako Pointa je dost a ne všechny se snaží držet jistou úroveň, Pointa vám nabídne redakční úpravy i konzultace, některé vydavatelské subjekty zajímají pouze finance, do tisku pošlou cokoli, když přinesete peníze. „Kolem tohoto byznysu je hodně chytráků, knihu vám vydají, ale pak se o ni nestarají. Tohle je cesta do pekel. Vydat si knížku vlastním nákladem není úplně šťastné. Znehodnotíte si svou autorskou značku,“ upozorňuje literární historik a kritik Jiří Trávníček.

Sen o vlastní knize si plní stále víc lidí. Podle Alexandera Tomského, který má s nakladatelstvím letité zkušenosti, u nás vzniká velký paradox. Vydává se hodně knih, ale v malých nákladech. „Po revoluci lidé byli hladoví po kvalitní literatuře a bylo zvykem vydat knihu ve stotisícovém nákladu. A prodala se. Taky tady byli velcí spisovatelé jako například Klíma či Škvorecký. Dnes, když se prodá deset tisíc, už se mluví o úspěchu. Málokdo ale prorazí v cizině. Trochu se to povedlo Jaroslavu Rudišovi,“ uvádí Tomský. Podle něho je chyba, že se česká literatura málo podporuje. A jsme malý trh. Například v Británii si i průměrný spisovatel přijde na pěkné peníze.

Jak se rodí bestseller

V České republice se psaním uživí jen hrstka spisovatelů. Když se podíváte na nejúspěšnější české knihy, většinou se dotýkají nedávné historie. Michal Viewegh se stal úspěšným až po napsání knihy Báječná léta pod psa. Jeho první kniha Názory na vraždu víceméně zapadla. Proto vsadil na jinou kartu, vybral si velké dějiny a zasadil do nich obyčejný příběh, který prožíváme my všichni. Jak je vidět, scénář, jak být úspěšným autorem, se opakuje, i dnešní nejprodávanější spisovatelé se zabývají velkými dějinami. Patří sem i Alena Mornštajnová, která za svou spisovatelskou kariéru prodala už přes půl milionu výtisků; její próza Hana je válečné a poválečné drama odehrávající se v obyčejné rodině. Hanu si koupilo přes sto tisíc čtenářů. Stejně tak její knihu Listopád. „Z ohlasů čtenářů vím, že mnozí z nich se dokázali s hlavními postavami ztotožnit natolik, že jejich osudy prožívali s nimi,“ odpovídá na dotaz, proč jsou podle ní její romány tak úspěšné. Rekordy láme i Kateřina Tučková se svou Bílou vodou, Petra Soukupová a Petra Dvořáková. Všechny vydává nakladatelství Host.

„Daří se jim objevovat zajímavé mezery naší historie nebo vystihnout problémy současnosti a napsaly své knihy čtivě, umějí krásně vyprávět příběh a vytvořit živé postavy a situace,“ vysvětluje Radek Štěpánek z Hostu. „Spojily velké dějiny s příběhem jednotlivce, otevřely silná témata,“ dodává.

„Přestáváme slyšet na modernistický kánon, že literatura musí být především novátorská, experimentální,“ vysvětluje již citovaný Jiří Trávníček. Český čtenář nyní sáhne po silném příběhu s postavou, se kterou se ztotožní, kterou chápe. Spisovatelky jako Karin Lednická, Alice Horáčková či zmíněná Alena Mornštajnová mají společnou notu. „Příběhy lidí, zejména žen, zabudované do moderní české historie, jsou nyní čtené. Obzvlášť když se týkají doby, kterou čtenáři buď sami prožili, nebo ji prožili jejich blízcí předci,“ dodává Trávníček a vzpomíná na Vieweghův román Báječná léta pod psa jako na románové vykoupení z normalizace. Nicméně nikdo dopředu neví, která kniha vyletí do nebes a která ne. „Každý nakladatel vám řekne, že bestseller se nedá naplánovat,“ míní Trávníček. Na rozdíl od Ameriky, kde se bestsellery dají průmyslově vytvořit a kde kniha vzniká víc kolektivně.

V Česku je zhruba šest velkých nakladatelů, zbytek se jen tak tak drží nad vodou. Statistiky Svazu českých knihkupců a nakladatelů říkají, že je jich na 1800, podle Alexandera Tomského jich funguje stěží pět set. Většina z nich vydá tři čtyři knihy a končí. Malí nakladatelé ale plní svou funkci. Například vydávají ty knihy, které nejsou z komerčního hlediska zajímavé, ale mají v české literatuře své místo. Nakladatelství Viriditas, které založil mladý nadějný literát Matěj Senft, se zaměřuje na českou poezii a prózu. O poezii se nakladatelé neperou. „Malým nakladatelům, kteří to dělají srdcem, fandím. Jsou to nadšenci a specializují se na něco, například nakladatelství Verzone vydává ve vynikajících překladech čínskou literaturu,“ zmiňuje Trávníček. Další úctyhodný počin je platforma Papyro, která má za cíl vytvořit místo pro setkávání ostatních autorů (na webu i v reálu), výměnu zkušeností, podporu při vydávání, propagaci a prodeji. Rozmohl se totiž ještě jeden trend, a sice vydání samonákladem. Zatímco před dvaceti lety si autor vydal knihu, jak se říká, na vlastní triko až v momentě, kdy mu i ten poslední nakladatel zavřel dveře, dnes se tak kdekdo rozhodne zcela dobrovolně. V době sociálních sítí si může knihu prodávat sám, vytvořit si fanouškovskou základnu a udělat si knihu po svém. A samozřejmě se nemusí s nikým dělit o zisk. Někdy se to povede. Spisovatel Michal Čagánek opravdu umí knihu napsat i si ji vydat. Nezanedbává editorské úpravy, sazbu, grafiku... Některým se to nepodaří a knižní trh je pak přehlcen špatnými knihami, které nejsou zredigované a i po stránce typografické vypadají velmi amatérsky.

Kdo chce psát?

První kurzy tvůrčího psaní u nás začala pořádat Markéta Dočekalová, která má v současnosti literární agenturu MÁM TALENT. Pomohla na svět už šedesáti knihám. Autoři hnaní vidinou, že budou patřit mezi slavné spisovatele, neváhají a posílají svá díla na posouzení. To ale něco stojí. Tedy: aby agentura s vámi začala vůbec jednat, musíte si u ní posouzení svého díla objednat. A vracíme se tak na začátek, zadejte si do Googlu dotaz, jak vydat knihu, a vypadne na vás nespočet nabídek kurzů i možností vydání.

Od chvíle, kdy Markéta Dočekalová zasvěceně vyprávěla v pražské Městské knihovně, jak se tvoří příběh, uteklo hodně vody, kurzů přibylo. Co se všemi těmi lidmi, kteří se učí psát beletrii, bude český knižní trh dělat? Není to tak horké, jak to vypadá. Podobné ambice mají i v západních zemích. „Každý druhý student na Oxfordu chce vydat román, protože ví, že by na tom mohl zbohatnout,“ podotýká Alexander Tomský. Podle amerického průzkumu společnosti OnePoll touží 55 procent Američanů napsat knihu, respektive se domnívá, že jejich životní příběh stojí za to, aby ho sepsali. Jen šest procent z nich knihu rozepíše aspoň do půlky.

„Hodně lidí v anglosaském světě prochází kurzy kreativního psaní a zkouší si vydat knihu jak samostatně, bez nakladatele, například přes Amazon Direct, nebo se snaží za pomoci agentů najít vydavatele. Ale není to tak, že by počet autorů prudce stoupal. Přesná čísla neznám, ale právě díky možnosti vydat si knihu bez prostředníka množství vydávaných autorů roste. Obrat z prodeje knih na největších trzích se v každém případě pohybuje meziročně nahoru či dolů o jednotky procent,“ uvádí ředitel nakladatelství Euromedia Group Antonín Kočí.

Podle některých lektorů, kteří u nás učí tvůrčí psaní, většina studentů nepřichází do kurzu s touhou vidět svou knihu na pultech knihkupectví, chtějí jen popsat svoje pocity, sepsat příběh, pojmenovat, co cítí. Prostě je zaujala nabídka dělat chvíli něco tvůrčího, nápad vydat knižně svůj text se objeví až posléze.

Trend nárůstu českých autorů zaznamenali i velcí nakladatelé. „Nakladatelství Euromedia bylo dřív vnímáno jako to, které vydává hlavně překladovou literaturu. To se v posledních třech letech změnilo, ve všech oblastech – v beletrii, v populárně-naučné literatuře i u dětských knih. Tam je podíl českých autorů největší,“ vysvětluje Kočí a dodává, že se necítí ohrožen konkurencí. Podle něho si každá kniha najde svého čtenáře. A autoři s tím počítají, někteří nemají ambice být slavnými, stačí jim jejich okruh slávy, ať už na sociální síti, či v rámci žánrové literatury, a spokojí se se svou skupinou čtenářů. Touha po vlastní publikaci je silná. Jestli to tak půjde dál, brzy si při potřesení rukou budeme říkat nejen svá jména, ale i knižní tituly, které jsme vydali.