KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Kdo převezme žezlo po Merkelové?

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Kdo převezme žezlo po Merkelové?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Řádění koronavirové nákazy napříč Evropou zavřelo podniky a školy. Státní zadlužení vystřelilo do himálajských výšin. Rouškaři a chřipkaři se do sebe pouštějí na každém virtuálním rohu. V tak intenzivní mediální bouři snadno zaniknou ostatní jevy, které se v souvislosti s covidem-19 dějí nebo nedějí. A jedním z nich, z hlediska budoucnosti Evropy dost podstatným, je otázka, kdo převezme předsednictví německé CDU a kdo bude příští rok kandidovat za frakci CDU/CSU na německého kancléře.

Angela Merkelová je na odchodu a předsednictví strany už se musela vzdát po sérii špatných výsledků v zemských volbách. Kancléřskou pozici si zatím drží, ale jen do podzimu příštího roku, pak má odejít do politického důchodu.

Přede dvěma lety vyhrála souboj o opuštěné předsednické křeslo Annegret Kramp-Karrenbauerová, která těsně porazila porýnského liberála Friedricha Merze. Z hlediska Merkelové to byla výhodná konstelace, protože AKK, jak se současná předsedkyně kvůli nevyslovitelnosti svého příjmení zkracuje, měla s Merkelovou vcelku dobré vztahy. Merz by naopak byl něco jako její Nemesis.

Jenže AKK nezískala mezi straníky ani mezi voliči dostatečnou podporu a na rozdíl od současné kancléřky v sobě nemá ten někdy obdivuhodný, ale častěji ošklivý rys lpět na své pozici za každou cenu. V únoru 2020 hodila ručník do ringu s tím, že stranu musí dovést k volbám někdo jiný.

Původně byl výběr nového předsedy plánován na léto, jenže přišel covid-19. Ten komplikuje demokratickým státům život snad ještě více než autoritářským, protože podstatou fungování stranického systému je debata a setkávání se tváří v tvář, případně i mimo záznam, což se  pomocí videokonference nedá úplně nahradit.

Celé téma výměny šéfa je tak v polospánku, i když kandidáti samozřejmě jsou – merkelovský spojenec Laschet, ministr zdravotnictví Spahn a, stejně jako minule, liberál Merz. Ale kampaň v podstatě vést nemohou a samotné uspořádání sjezdu strany je v podmínkách lockdownu tvrdým oříškem. Je možné, že členové budou muset hlasovat o novém předsedovi poštou, což se ještě v dějinách CDU nikdy nestalo. Hlavně jsme ale byli připraveni o věcný i osobnostní souboj kandidátů, takže ať se nakonec bude hlasovat kdykoliv a jakkoliv, nebude mít širší veřejnost moc jasný pojem, kdo vyhrál a proč.

Je-li někdo v nesnázích, většinou z toho mají radost ti druzí, což v tomto případě může být sesterská CSU. Její šéf Söder by nejspíše na kancléře kandidoval velmi, velmi rád a v této situaci se mu to může podařit. Jenže: konzervativní Bavoráci, pokud už se dostali do čela frakce, zatím nikdy v historii SRN nedokázali oslovit značně odlišný střed a sever Německa natolik, aby v následných spolkových volbách vyhráli kancléřské křeslo. I dnes to bude skoro nemožné, protože Merkelová získávala velkoměstské voliče právě tím, že moc napravo nebyla.

Nakonec se tedy mohou ještě radovat Zelení, kteří mají svoje dva předsedy pro budoucí volby jasné. Je možné, že za rok bude v Berlíně sedět zelený kancléř, ať už jakéhokoliv genderu.

Co by to ale znamenalo pro českou jadernou energetiku, výrobu aut se spalovacím motorem nebo záměr povinného přerozdělování migrantů ze středomořských hotspotů, to se můžeme jen – s mírným mrazením v zádech – dohadovat.

3. listopadu 2020