Uprchlíci před tureckou invazí přivítali nový rok 2020 v uprchlických táborech, kde je děsivý nedostatek úplně všeho a zima. To vězňové z IS mají třikrát denně teplé jídlo, deky a vcelku teplo. Jak teď vypadá život těch, kterým životy převrátila turecká invaze do kurdských oblastí severovýchodní Sýrie? A jak život teroristů z IS?

Zima zalézá až do morku kostí. Celou noc pršelo, prší už týden. Boty se okamžitě zaboří do mazlavého bláta. Člověk má co dělat, aby neuklouzl a neplácl sebou na zem. V blátě naše boty vězí skoro po kotníky. My ale máme štěstí – máme totiž obuv. Spousta Kurdů i Arabů, obývajících nově postavené řady stanů, ji nemá. Děti pobíhají po neutěšené bahnité pláni bosé nebo v plastových pantoflích. Jsme v uprchlickém táboře Washukani. Na bahnitém poli stojí stovky stanů a v nich žijí tisíce lidí. Bez elektřiny, tepla a teplého oblečení. Jejich domy, půdu, auta i zemědělskou techniku nedávno zabralo Turecko a z těchto Syřanů se tak stali bezzemci a bezdomovci. Jsou na útěku, ale nevědí, kam jít.

Před jedním z hnědých stanů přešlapuje v blátě kohout. Kolem něj houf dětí. Je to jediné zvíře široko daleko. „Doma jsme měli spoustu drůbeže a zvířat. Všechno jsme tam nechali, když začalo turecké bombardování. Děti ale mručely, že chtějí zvíře, tak jsem jim koupil kohouta,“ směje se Mohamed, ale do smíchu mu není. Jeho nejstarší dceři drkotají zuby zimou. Má jen tričko. „Červený půlměsíc tu dělal distribuce oblečení, ale její velikost neměli. Všichni říkají, že Turecko jde proti Kurdům, ale my jsme Arabové a trpíme úplně stejně,“ pokračuje Mohamed. Ve stanu má rodina s šesti dětmi kupku dek, rohož na sezení a pár kousků nádobí.

Bombardovali nás bílým fosforem

Hned vedle postává mladý muž. V náručí drží blonďatého synka, který má každou ponožku jinou a obě obalené blátem. Boty nemá. „Utekli jsme ze Serekaniye (arabsky Ain al-Arab), hned jak na město v noci začaly dopadat turecké bomby. Nestihli jsme si vzít vůbec nic. Domů se vrátit nemůžeme. Tureckem placené milice zabraly náš dům. Všechno vyrabovaly. Ukradly moji motorku, se kterou jsem se živil,“ vypráví Kurd Mohamed Alak, otec tří dětí. Už od 9. října 2019, kdy Turecko začalo bombardovat města na hranicích s územím spravovaným syrskými Kurdy, je z něj uprchlík. „Naši sousedé jsou Arabové, ti se vrátit mohli, ale my Kurdové ne. Od nich mám zprávy, co se stalo s naším domovem.“ Postaví děcko do všudypřítomného bahna a pokračuje. „To bylo hrozné, co se dělo v Serekaniyi. Můj bratranec byl zabit bílým fosforem. Jo, bombardovali nás bílým fosforem, doktoři potvrdili, že bratranec zemřel na následky popálení fosforem,“ říká Alak.

Bílý fosfor je kontroverzní látka, kterou používá mnoho armád. Většina tvrdí, že fosfor používá jen k osvětlení bojiště nebo k vytvoření dýmové clony. Použití v bombách v oblastech obydlených civilisty je klasifikováno jako válečný zločin. Organizace pro zákaz chemických zbraní zatím podle slov svého mluvčího „monitoruje“ situaci. Neděje se tedy nic. Bílý fosfor v Sýrii podle některých zdrojů použila už dříve i ruská armáda. Stejně tak jej použili i Američané ve Fallúdži v Iráku i v Afghánistánu. Jestli bude OPCW použití bílého fosforu v budoucnu vyšetřovat, není jasné. Vzorky popálené kůže obětí kurdští zdravotníci odeslali do sousedního iráckého Irbílu, kde jsou uskladněny. Zdá se, že do vyšetřování se zatím nikomu příliš nechce.

Tábor Washukani hostí nyní téměř 6000 lidí právě z oblastí Tel Abyad a Serekaniye. Panují tu příšerné podmínky, je nedostatek všeho. Žádné zahraniční neziskovky tu nepomáhají, vše zajišťuje pouze Kurdský červený půlměsíc. Chadídža Ibrahim z vesnice Manažir nedaleko Serekaniye drží v náručí také malé dítě. Kojenec, sotva pár měsíců starý. Chadídža má v očích vztek. Je jednou z žen, které se nerozpakují mluvit i na kameru. A nebere si servítky: „Co jsme komu udělali? Za tohle všechno může jediná osoba – Erdoğan!“

Záminek pro invazi Turecka do regionu tzv. Rožavy, tedy území pod správou syrských Kurdů, bylo víc. Jednou z nich byla přítomnost členů PKK, Kurdské strany pracujících, a také plány tureckého prezidenta Erdoğana na vytvoření tzv. bezpečné zóny, do které bude moci přesunout jiné syrské uprchlíky žijící na území Turecka. Erdoğan přišel s detailním popisem svého plánu – na území, které uchvátil, vybuduje na 140 vesnic a přesídlí sem na milion Syřanů – Arabů. Kurdové na tomto území nemají podle tureckého prezidenta co dělat. Podle Kurdů, ale i Arabů a jezídů vyhnaných z oblasti jde o jediné – změnit demografickou situaci a zabránit Kurdům, aby se na tato území mohli vrátit. „Kdybychom se o to pokusili, zabijí nás! To víme naprosto bezpečně. Nejde to. Je to etnická čistka, nic jiného,“ říká další z uprchlíků, Kurd Ahmad. Jeho žena bude za chvíli rodit. V rohu tábora stojí maringotka a na ní znak červeného půlměsíce. Před ní se vine fronta dlouhá jako had. V ní se v blátě boří matky s dětmi. Uvnitř ordinují dva lékaři. Děti kašlou, sužují je horečky, záněty průdušek, vše ze zimy a nachlazení. „Je tady 800 rodin a přicházejí další a další. Každá rodina má děti, 4000 dětí. Jsme jediná organizace, která zde pomáhá, peníze vybíráme hlavně v Evropě,“ říká Šoan Saíd z Kurdského červeného půlměsíce.

Úderem třetí odpoledne musíme z tábora pryč. Pohybovat se po silnici, jakmile padne tma, je velmi nebezpečné. Pod rouškou tmy na auta útočí skryté buňky Islámského státu a Tureckem placené milice. My odjíždíme a do tábora přijíždějí další auta, jejichž korby jsou plné lidí, koberců a dek. Další uprchlíci před Tureckem. Celkem jich je od od půlky října už čtvrt milionu. Turecká invaze do severovýchodní Sýrie začala v říjnu. Těsně poté, co prezident USA Trump nařídil stažení amerických jednotek z oblasti. Turecká armáda zaútočila spolu s milicemi, které Turecko platí. Do té doby byla oblast pod kontrolou tzv. Syrských demokratických sil pod vedením Kurdů. Dnes Turecko se svými milicemi v Sýrii kontroluje pás dlouhý 150 km a široký 30 km podél tureckých hranic. V oblasti pořád panuje chaos. Navíc se kurdská samospráva dohodla na spolupráci s prezidentem Asadem a Ruskem.

Kříže žalující bohu

A právě asadovské vojáky potkáváme, když vjedeme do údolí řeky Chábur – do oblasti obývané odpradávna asyrskými křesťany. Ti jsou potomky semitského národa žijícího v severní části Mezopotámie. Základem jejich jazyka je aramejština – tedy původní jazyk bible. Vesnice kolem řeky Chábur jsou křesťanské po staletí. V posledních letech na ně útočí islámské radikální organizace. V roce 2013 na křesťany zaútočila al-Káida a an-Nusrá, v roce 2015 se stali terčem Islámského státu. Mnoho křesťanů zavraždili a stovky unesli do zajetí. Zajatí křesťané byli vítaným obohacením IS – získával za ně výkupné. „Za jednoho křesťana požadovali 1,4 milionu korun. Celkem jsme zaplatili za 250 našich lidí. Dvě dívky si však nechali, nevíme, co se s nimi stalo,“ říká Robert Isho, velitel asyrské bezpečnostní složky Notoro.

Kolem řeky Chábur jsou rozsety desítky křesťanských vesnic. Přijíždíme do jedné z nich – Tel Šamiran. „Pozor, tamhle už jsou Asadovi vojáci, nefoťte je,“ říká náš překladatel. Jsme jim ale jedno, vaří si na ohni čaj. Cestu vesnicí lemují desítky pobořených domů, uprostřed se tyčí hora sutin. „Tohle býval náš kostel, Islámský stát ho podminoval a zničil. 254 lidí z naší vesnice vzali do zajetí, několik povraždili,“ vzpomíná se slzami v očích žena, která zde dnes žije jako jediná, jen se svým synem. Destrukce, kam se podíváš. Stará žena, pár psů, několik slepic a osm vojáků Syrské arabské armády. To je to, co zbylo z kdysi kvetoucí vesnice s velkým kostelem.

Ve vedlejší vesnici je to o trochu lepší, přece jen potkáváme víc lidí. Domy stojí, ale z kostela zbyla ruina s několika kříži trčícími k nebi. „Kostel zničil Islámský stát v roce 2013,“ říká muž, který se představuje jako Ahmed. Žije ve žlutém domku vedle. Není ale křesťan. „Přišli jsme sem před týdnem. Utíkáme před tureckou armádou. Náš dům v Serekaniyi zabraly Tureckem placené milice. Tady jsou prázdné domy, tak jsme se sem nastěhovali.“ Většina křesťanů odsud v posledních letech odešla. „Stovky rodin už jsou ve Švédsku, Německu, Kanadě a Austrálii. Zůstala tak čtvrtina lidí,“ vypočítává Robert Isho.

Ne všichni se ale vzdali nebo odešli. Auto se šine po klikaté cestě mezi domy. Nikde ani živáčka. Jen vítr se prohání mezi stromy bez listí. Je ale vidět, že je vše čisté a udržované. Sem tam se potuluje velký pes. Na konci vesnice je závora. U ní několik mužů v kožených bundách a teplácích, přes ramena kalašnikovy – křesťanská domobrana. „Za tu závoru nemůžeme, tři kilometry od nás už jsou turecké milice. Ale my jsme se rozhodli, že se budeme bránit. Děti a ženy jsme poslali do bezpečí a my budeme bojovat,“ říká odhodlaně Nineb, jeden z těch mladších. Většina mužů je spíš v důchodovém věku. Asi by toho sami moc nezvládli. Mají jen lehké zbraně a jeden kulomet schovaný v křoví.

V Tureckem podporovaných milicích je podle Kurdů mnoho příslušníků IS. Jen nyní bojují v jiných uniformách. „Velitelé, kteří dřív bojovali s IS, nyní velí jednotkám, jako je třeba Sultan Murad nebo Ahrar al Sharikia. Známe je dlouho, bojovali jsme proti nim. Jsou teď na územích spravovaných Tureckem a jsou zas placeni Turky. Třeba Abú Sulajmán, jeden z IS vysokých velitelů, ten je teď v Tal Abyadu,“ říká mluvčí sil SDF, Kurd z Kobaní Mustafa Bali. „Chcete vidět další?“ vytahuje z kapsy svůj telefon a ukazuje záznamy o velitelích IS, s fotografiemi, popisem. „Tihle všichni jsou teď zase zpátky, jen změnili jméno milice.“ Mustafa není příliš sdílný – ne tak jako obvykle. Známe se od roku 2016 a za tu dobu už k sobě máme celkem blízko. Je na něm vidět napětí. V Rožavě panuje velká nejistota. Kurdům je jasné, že velcí hráči tahají s jejich pěšáky a oni sami do toho nemají příliš co mluvit. Tím, kdo dnes v Rožavě rozhoduje, jsou Rusové, Američané a Turci. Mají v Sýrii své zájmy, a i když to mohlo vypadat, že se Američané stáhli, je to jinak. USA si drží stovky svých vojáků v Sýrii i nadále – tam, kde se těží ropa. Ne snad, že by se neobešly bez ropy těžené zde v Sýrii, ale když ji budou ovládat, nebude ji moci kontrolovat vláda Bašára Asada, tedy ani ruské firmy. A navíc tato území mohou být do budoucna strategická kvůli možnosti vést zde důležitá potrubí – ať už pro plyn, nebo ropu.

Džihádisté za mřížemi

Od Mustafy získáváme také povolení k návštěvě vězení pro islamisty z IS. S podmínkou, že nebudeme zmiňovat místo, kde jsou drženi, a že vězňům nesdělíme žádné podrobnosti o současném dění. Nic o turecké invazi ani o dopadení Bagdádího (zemřel vlastní rukou 26. října 2019 – pozn. red.). Vedou nás do kanceláře správce celého vězení. Sedíme, čekáme, jak je všude na Blízkém východě zvykem, posloucháme zpěv dvou kanárků zavěšených v kleci na modře vytapetované stěně. Za chvíli se objeví pobočník velitele a ptáky přesune do okna, protože zrovna vysvitlo sluníčko. Přichází pro nás stráž, ozbrojenci mají na hlavách kukly, abychom je byť neúmyslně nezachytily na kameru a neohrozily jejich bezpečnost. Dostáváme roušky a příkaz dát si na hlavu šátky. To není z ohleduplnosti k cítění islamistů, ale z prostého faktu, že jsou to muži, z nichž někteří ženu neviděli víc než rok, a pro nás by to nemuselo být bezpečné. Můžeme do velké haly, která slouží jako nemocnice. Jeden z mužů má zlomené stehno, má na něm vnější fixátor, jinak ale vězni nijak nemocně nevypadají. V hale je relativně teplo, islamisté polehávají na zemi, na sobě šedé deky. Jsou většinou neteční, jen někteří si nás prohlížejí se zájmem v očích. Někteří se dokonce usmějí. Zvláštní pocit, procházet se najednou mezi těmi, kteří po nás ještě nedávno stříleli na frontových liniích…

K rozhovoru nám přivádějí mladého Belgičana marockého původu, jmenuje se Abdullah Nouamane. Byl prokazatelně členem IS, sám to potvrdil fotografiemi a hlasovými nahrávkami. To, že bojoval s IS, je jasné jako facka. Přesto vykládá, že jen žil na území IS a nebojoval, protože byl hned v začátcích války (přišel do Sýrie v osmnácti v roce 2013) zraněn a pak už se jen léčil. Belgickému novináři, který ho navštívil před námi, vyprávěl, že má střeva mimo tělo a pomalu umírá. Nyní přišel do cely bez obtíží, vzpřímený, evidentně zdravě vyhlížející mladík. A ukázal nám náplast na břiše. Člověk se střevy mimo břicho? K smíchu. Dokládá to jen opět, jak si téměř všichni členové IS vymýšlejí pohádky a snaží se o sobě šířit zcela jiný obraz, než je realita. „Udělal jsem chybu, když jsem přijel do Sýrie, byl jsem mladý a měl jsem vymytý mozek. Počítám s tím, že pokud se dostanu zpět do Belgie, půjdu do vězení. Asi je to spravedlivé. Ale chtěl bych dostat druhou šanci. Zasloužím si druhou šanci?“ ptá se teatrálně. Zatím je ale společně s dalšími 5000 vězni v tomto zařízení. V Rožavě je dalších takových několik – jen pro bojovníky IS.

V celách

Z ošetřovny jdeme na dvůr. Muž s kalašnikovem a kuklou na hlavě nás vede k velké mříži. Za ní se táhne dlouhá chodba a deset dalších mříží. Vytahuje klíč a odemyká první z nich. Po levé i pravé straně jsou zelené železné dveře a v každých z nich malé okénko. Muž s kuklou – vězeňská stráž – otevírá první okénko. Za ním se otevře místnost velká jako školní třída. Je do posledního centimetru plná mužů v oranžových mundúrech. Leží na šedých dekách. Někteří se modlí vstoje. Chodit se skoro nedá, není na to místo. Jakmile uvidí ženskou tvář, začnou se někteří z nich smát a volají anglicky či francouzsky různé posměšky. V rohu je záchod. Všechny cely jsou skoro navlas stejné. Přivedou nám ještě jednoho džihádistu, Švéda, který konvertoval k islámu v Kosovu. Ten je naprosto nesdílný, neochotně sděluje, že to bylo jeho právo, rozhodnout se odjet do Sýrie. Ani se nepokouší něco zastírat, a i když neochotně utrousí, že měl nějaký obchod, je jasné, že se mu nechce tuhle pohádku dál rozvíjet. Pak se brány začnou zavírat, cvakat zámky a my musíme ven, na slunce.

„Stále žádáme jejich země původu, ať si je odvezou, ale nikdo je nechce, nevědí, co s nimi. My je tu krmíme a staráme se o ně, co bude ale dál, nevíme,“ přiznává ředitel věznice. Tito muži odešli do Sýrie vraždit, znásilňovat a bojovat za islám. Povraždili tisíce jezídů, křesťanů a dalších civilistů, znásilňovali pět tisíc jezídek. Kdo by chtěl zpět teroristy?

Věznice jsou ale nedaleko tureckých hranic a prezident Erdoğan už se nechal slyšet, že tyto lidi předá do zemí jejich původu, pokud Turecko zabere i tuto část syrské půdy. Když ne, mohou se věznice dostat pod kontrolu Ruska a režimu Bašára Asada, který chce soudit tvrdě – s možností trestu smrti. Sami Kurdové se ale svých vězňů rozhodně nechtějí vzdát lehce, jsou to pro ně esa v rukávu, díky kterým si mohou zkusit vyjednat co nejlepší podmínky v nastalém chaosu.

Mezitím turecký prezident začal pošilhávat i jiným směrem než za hranici do Sýrie. K Libyi. Tam odletělo na tři sta syrských islamistů právě ze skupin, jako je Sultan Murad a Ahrar al Sharikia. Podle našeho zdroje v Tripolisu jsou už na místě a mají posílit milice Saradžovy mezinárodně uznávané vlády. Začíná to vypadat, že oba dva konflikty budou mnohem víc propojené, než byly dosud.