Někdejší zimbabwský diktátor Robert Mugabe zemřel mnohem lépe, než si zasloužil. I když byl před dvěma lety sesazen v důsledku puče viceprezidenta Emmersona Mnangagwy, jeho spolubojovník z povstaleckých časů se na něm dál nemstil. Ve svém prvním projevu Mugabeho označil za otce národa a zaručil mu pokračování života na svobodě a v přepychu. Byla to trochu z nouze ctnost. Armádní špičky na Mnangagwanovu stranu přešly pod vlivem perspektivy, že po smrti stařičkého autoritáře začne zemi vládnout jeho panovačná a násilnická manželka Grace.

Mugabe byl v něčem atypický diktátor. Byl vzdělaný a sečtělý, což ale není tak neobvyklé, překvapivě mnoho afrických autoritářů pochytilo marxistické bludy na západních univerzitách. Mugabe studoval dálkově ve vězení, získal sedm diplomů, mimo jiné z práv na londýnské univerzitě. To mu nedělalo problém, od dětství si nejraději sám četl, neměl moc kamarádů. Byl údajně asketický, nezajímalo ho hromadění majetku (Grace to zvládala za dva), pevný režim dne vštípený katolickými misionáři mu zůstal do smrti a poskytoval kontrast k chaosu, který schvátil Zimbabwe.

V čem byl naopak pro svou dobu naprosto typický, bylo jeho ideologické podloží. Vánek změny, jak proces dekolonizace v roce 1960 vzletně označil britský premiér Harold Macmillan, přinesl kontinentu protizápadní totalitarismy, na něž se nabalovala různá místní specifika. Jestliže byla komunistická vláda ve svých nejrůznějších podobách s to zničit i prosperující průmyslové země, pro křehké rozvíjející se ekonomiky to byl nutně zásah smrtící.

Bílí vládci Rhodesie mohli na vlastní oči sledovat skokový úpadek „zlatého pobřeží“, jinak též Ghany, pod „africkým Leninem“ Kwamem Nkrumahem, jak prosperuje bývalá francouzská Guinea pod vedením paranoidního marxisty (též nositele Leninovy ceny za rok 1961) Sékoua Touréa, nebo úspěch Maových myšlenek uvedených do praxe malijským Modibem Keïtou. Pohled na vlastní národněosvobozenecké hnutí, tvořené nejtvrdšími marxisty a maoisty, mezi než náležel i Mugabe, nedával mnoho nadějí, že by se vývoj Rhodesie po dekolonizaci ubíral jiným směrem.

Vláda Iana Smithe zprvu odolávala mezinárodnímu tlaku a navzdory sankcím se jí ekonomicky dařilo, po pádu portugalského koloniálního impéria (vydrželo nejdéle) byla ale ke konci 70. let donucena k rozsáhlým ústupkům. Přesto se nehodlala vzdát zadarmo, v relativně svobodných volbách zakázala účast těm stranám, které neodmítnou guerillový boj, což mířilo na povstalce z organizací ZIPRA a ZANLA, jejímž čelným představitelem byl Robert Mugabe.

Ti se odmítli vzdát násilí doprovázeného i akty terorismu (včetně sestřelení dvou civilních letadel), byli proto z voleb vyloučeni. V těch v roce 1979 zvítězila umírněná opozice a premiérem první smíšené vlády se stal černošský biskup Abel Muzorewa. Na chvíli to vypadalo, že v Zimbabwe dojde k postupnému odevzdání moci většinovým obyvatelům, aniž by byla ohrožena dosavadní prosperita a bezpečnost.

OSN výsledky voleb, z nichž vzešla domorodá vláda, odsoudila dvěma rezolucemi (útlak domorodého obyvatelstva, který v té době probíhal v řadě afrických diktatur, jí nestál ani za jednu), v nichž zároveň vyzvala další státy k materiální podpoře povstalců. Za těchto okolností se Muzorewův kabinet udržel jen pár měsíců. Po podepsání lancasterských dohod došlo k vyhlášení nových voleb, kterých se už mohli účastnit i povstalci navrátivší se z Mosambiku. Podvody doprovázející volby byly velkoryse přehlédnuty a Mugabeho maoistická Zimbabwská africká národní unie (ZANU) drtivě zvítězila.

Mugabeho vláda byla od počátku krutá a dlouhá léta před počátkem perzekucí bělošské menšiny se dopouštěla masakrů proti znepřáteleným etnikům. Už s krvavýma rukama Mugabe v 80. letech přebíral mezinárodní vyznamenání a britské řády. Úpadek Zimbabwe se projevil ve všech oblastech života, ale v jedné je to zvláště ilustrativní. V roce 1980 byla průměrná délka života Zimbabwana téměř 60 let. Do roku 2006 se snížila na 37 let u mužů a 34 let u žen.

V době, kdy se životní úroveň na celém světě zvyšovala, stovky milionů lidí se dostávaly z extrémní chudoby a délka života rychle rostla, se Mugabemu podařilo okrást průměrného Zimbabwana o polovinu jeho bytí. Sám zemřel v soukromé nemocnici v Singapuru, bylo mu 95 let.

Další články Lucie Sulovské najdete zde