Děje se něco zvláštního. Někdo si častěji myje ruce, další se nevraživě otočí, když uslyší zakašlání, a jsou i tací, kteří s ponurou tváří plní nákupní vozík v supermarketu až po okraj. Do Česka dorazil koronavirus, počátkem týdne bylo hodně pravděpodobné, že se dál bude šířit, a nad slunce bylo jasnější, že Česko zachvátila panika. Proč vlastně?

Koncem října 2009 zemřela první česká pacientka na mexickou prasečí chřipku. Případ vydržel na titulních stranách médií celý týden, přesto katastrofické vize nedosáhly aktuálních rozměrů. Z dnešního pohledu překvapí tehdejší komentář bulvárního týdeníku Sedmička: „Česko má první oběť prasečí chřipky. Nebyl nikdo, kdo by se zprávě o úmrtí jedenatřicetileté ženy v karlovarské nemocnici nevěnoval. Pravda je, že žena na tom byla zdravotně tak bídně, že by její úmrtí urychlilo cokoli jiného. Proto tvrzení, že jde o oběť prasečí chřipky, není zcela v pořádku. Jak vyplynulo z průzkumu Sedmičky, panice lidé nezačali podléhat. Což je dobrá zpráva. K možnosti nakažení přistupují jako ke každé jiné nemoci. Ono také – mezi námi – co s tím totiž jiného? Až lékaři vymýtí tento druh viru, objeví se zcela jistě jiný. Tak už to na světě chodí,“ zamyslel se redaktor.

Děs nevzbudil ani fakt, že v té době už bylo nakaženo dalších 314 Čechů. Nejdramatičtějším byl příběh šestnácti studentů českobudějovického gymnázia, kteří se nakazili na výletě v Bavorsku, brzy se však uzdravili.

Virus H1N1, který měl na svědomí prasečí chřipku, napadal své oběti po celém světě s minimálně stejnou frekvencí jako dnes nový koronavirus jménem SARS-CoV-2. Prasečí chřipka se rozjela počátkem května 2009 a v prvním červencovém týdnu evidovaly úřady 90 tisíc nakažených, tedy zhruba stejný počet jako po dvou měsících dosahuje současná epidemie. Před jedenácti lety evidovaly úřady víc než 400 obětí po celém světě, dnes má koronavirus na svědomí již tři tisíce lidí, ovšem jen desetina z nich není z čínské provincie Chu-pej, kde epidemie začala.

Po dalších třech měsících prasečí chřipka zaznamenala výše zmíněnou českou oběť a počet nakažených na celém světě překročil půl milionu. Konečná bilance Státní zdravotnické organizace (WHO) z jara 2010 uvádí jeden a půl milionu lidí, kteří onemocněli prasečí chřipkou. Počet obětí dosáhl osmnácti tisíc.

Koronavirus a prasečí chřipku není snadné srovnávat, výroky expertů si často protiřečí a den ode dne se mění. Podle dostupných statistik umírá na nemoc způsobenou koronavirem každý třicátý člověk, který se nakazil. V případě prasečí chřipky to bylo lepší, protože na ni umíral zhruba každý stý nemocný. Statistiky však nejsou přesné a lze je vykládat různým způsobem. V případě koronaviru se někdy používají údaje z Číny s vyloučením extrémního případu provincie Chu-pej a podle těchto dat zemře sedm lidí z tisíce nakažených, tedy méně, než se uvádí u prasečí chřipky. Přitom není pochyb, že řada nakažených se lékařům nehlásí. Obvykle se uvádí, že nemoc způsobená koronavirem je méně nakažlivá než než prasečí chřipka, ovšem i tato bilance se může změnit.

Lepší import z Ameriky

Rizika epidemií z roku 2009 i 2020 se dva měsíce od jejich vypuknutí příliš nelišila. Významně se však proti minulému případu změnila reakce veřejnosti. Před jedenácti lety lidé brali prasečí chřipku jako každou jinou nemoc, a pokud tehdejší hlavní hygienik Michael Vít uvedl jako největší nebezpečí vyhlídku, že se nakazí dva miliony Čechů, většina ohrožených jen pokrčila rameny. Jinde politici občas vyhlásili chřipkové prázdniny, případně podpořili zdravotníky v jejich boji. V extrémních případech po vzoru amerického prezidenta Baracka Obamy vyhlásili stav nouze, aby bylo možné rychleji poslat pomoc.

Koronavirus však vzbuzuje nelíčený děs a nejde jen o běžné občany vykupující supermarkety. Na burzách v New Yorku a ve Frankfurtu způsobil koronavirus největší paniku od začátku velké deprese v roce 1929 – aspoň pokud se panika měří prudkostí pádu akcií. Nabízí se poměrně snadné vysvětlení. Hospodyňky a burziáni se tolik nebojí koronaviru jako úředních opatření na jeho potření. Nakupovat zásoby má smysl, když se karantény vyhlašují v celých městech, jako se stalo v čínském Wu-chanu a italském Codognu. Prodávat akcie je rozumné, když karanténa zavírá továrny a tím komplikuje provoz dodavatelských řetězců pro největší firmy.

Epidemiologické srovnání prasečí chřipky a nákazy koronavirem je zatím v začátcích. Očividně se však obě nemoci liší ve způsobu, jak s nimi začaly ohrožené země bojovat. Prasečí chřipka přišla z Mexika a klíčová byla reakce Spojených států amerických, přes které zamířila dál do světa. Američané na nebezpečnou chřipku reagovali jako na každou jinou sezonní epidemii a veškerou paniku udusili příslibem, že během pár měsíců dodají vakcínu. Životy sice v mnoha případech nezachrání, dokáže však průběh nemoci zpomalit, a co je hlavní, lidé dostanou nástroj, jak se bránit. Proti tomu koronavirus přišel z Číny. Její vláda nejdřív neuměla zareagovat, poté zvolila drakonické opatření, když oddělila nakažené oblasti od světa. Obdobně reagovali další včetně provozovatele zámořské lodi Diamond Princess nebo italských úřadů v Codognu. Zavření lidé byli nepochybně vystaveni většímu riziku, nástup koronaviru v jiných regionech se však zpomalil.

Možná existuje lepší metoda boje s koronavirem než separace ohrožených po vzoru Wu-chanu, čínský precedent však určuje směr pro všechna další opatření jinde na světě. Jak se zachovají úřady mého státu, až se jim nemoc vymkne z kontroly? Tak zní hlavní obava dalšího týdne s koronavirem. Přitom na obzoru dosud straší druhá otázka: Co když bude epidemie způsobená koronavirem o tolik horší než prasečí chřipka, že bude i v Evropě nutné použít čínské metody?