Co bylo po ohlášení prvních odhadů nejisté, je při pohledu na sečtených 97 procent hlasů téměř na beton. Benjamin Netanjahu jde vstříc pátému premiérskému mandátu a pravděpodobně se stane nejdéle sloužícím premiérem v historii židovského státu. Chybějící tři procenta z vojenských základen a od krajanů už s výsledkem nemohou zahýbat.

„Král Izraele, [je] živ, živ!“ zpívali podporovatelé řečeného Bibiho, zatímco ten v záplavě konfet zasypával polibky svou problematickou manželku Sáru. V tu chvíli to ještě vypadalo na mírné vedení opozice, exit polly hovořily o výhře konkurenčních Modrobílých, kteří měli získat 37 křesel z celkových 120, Likud jen 33. Likudníci ale od začátku tušili větší koaliční potenciál a navíc se ukázalo, že ani odhady za moc nestály a momentálně je poměr křesel vyrovnaný 35:35. 

Přirození spojenci Likudu – ruští sekulární nacionalisté, ekonomičtí liberálové, dvě strany ultraortodoxních věřících a „echtovní“ ultrapravice – ve volbách uspěli a až na první jmenované, kteří dosud s vyjádřením otálejí, všichni okamžitě deklarovali ochotu jít do toho s Bibim znovu. Jedinou změnou oproti dosavadní vládě tak bude patrně absence tvrdě pravicového konglomerátu bývalého ministra školství Naftaliho Beneta a ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedové.

Dvojice se stále pohybuje těsně pod prahem pro vstup do Knesetu a poslední naději pro ni představují hlasující vojáci. Ultrapravicové voliče totiž přetáhla ještě radikálnější koalice Židovská síla, která vedle někdejších spolustraníků Beneta a Šakedové sdružila i následovníky protiarabského rabína Meira Kahany. Volili ji osadníci (v osadách vyhrávala), v novém Knesetu bude mít pět křesel a potáhne to s Bibim.

Celkově by nová vláda měla mít kolem 65 křesel – za předpokladu, že Benet a Šakedová neuspějí a nepřinesou tak pravici další hlasy. To je na turbulentní poměry izraelské politiky relativně pohodlná většina. Vláda bude zřejmě ještě víc vpravo, ochlazování vztahů s převážně levicovou diasporou ve Spojených státech bude i nadále pokračovat, souběžně s prohlubováním vazeb na Netanjahuovy souputníky, mezi něž se počítá Donald Trump, Jair Bolsonaro či Viktor Orbán.

Přímo apokalyptický pohled skýtá levice. Hlavní opoziční sílu, ad hoc koalici Modrobílí, za ni pravičák s trochou dobré vůle nemůže označit. V izraelských médiích sice dostala přívlastek „středolevicová“, ale v podstatě je to centristické uskupení, které by k vládnutí potřebovalo partnery z řad levice, což nebylo leckomu z voličů po chuti a Netanjahu tím v průběhu celé kampaně vydatně strašil.

Ve finiši potom rozhlásil, že je v ohrožení, točil hysterická videa, v nichž upozorňoval na údajnou mobilizaci levicových a arabských voličů (ti zůstali většinou doma a žádná průběžná čísla o účasti levicových voličů neexistují). Vedle toho si bral na mušku média, která podle něj nadržují levici.

To se těžko rozporuje, kulturní levici, pro níž se v anglosaském světě zažil název liberálové, se všude daří lépe mezi novináři než u běžné populace. „Oni mají média, my máme vás!“ hlásal jeden z předvolebních materiálů Likudu. Média, slovy Netanjahua z června loňského roku, „démonizují všechno, čím nejsou – pravici, náboženské lidi, tradicionalisty“. Pomstít se můžou u voleb. 

Voliče odrazoval i záměr Modrobílých, že se oba lídři Benny Ganc a Jair Lapid ve funkci premiéra prostřídají. Podobný hybrid už voličům před čtyřmi lety neúspěšně nabízeli Buži Hercog a Cipi Livniová. Nic se opozice nepoučila a jednoho charismatického kandidáta se opět rozhodla nahradit křížením dvou průměrných. Průzkumy ukazovaly, že kdyby se byl Ganc zbavil Lapida, pomohl by si, on se zachoval férově.

Klasická levice – Strana práce a Merec – dopadla nejhůř v historii. Dohromady má jen deset křesel a v churavění se solidarizuje s levicí evropskou. Je to i škoda, demokracie potřebuje rovnováhu a těch Arabů by se před kahanovci měl také někdo zastat. Možná by se levicové strany mohly samy sebe zeptat, kde udělaly chybu. Anebo radši ne. Beztak by došly k názoru, že za to mohou internety, eventuálně Putin.