Izraelské parlamentní volby nakonec přinesly méně napětí, než se čekalo. Už při zveřejnění prvních exit pollů, v nichž mírně vedla centristická koalice Modří a bílí, dosavadní ministryně kultury Miri Regevová na televizní obrazovce vítězoslavně opakovala, že „vládu stejně sestaví jedině Netanjahu“. Přestože politička strany Likud premiéra Benjamina Netanjahua není pro svůj svérázný přístup k literatuře či divadlu mezi izraelskými intelektuály příliš oblíbená, její úsudek byl tentokrát rozumný.

Bibi Netanjahu a jeho vyzyvatel Benny Ganc – oba Benjaminové – ohlásili vítězství takřka paralelně, nečekali na výsledky sčítání, bylo tudíž nasnadě, že jeden z nich bude muset za pár hodin potupně uznat porážku. Od počátku k tomu měl blíž Ganc. I kdyby jeho hnutí přece jen vyhrálo, nesehnalo by potřebnou většinu v Knesetu – tedy pokud by nedošlo k uzavření „velké koalice“ s Likudem. Hlavní potenciální partneři zleva – Merec a Strana práce – oslabili, naopak Netanjahuovým spojencům z řad ultraortodoxních, sekulárních nacionalistů, ekonomických liberálů a krajní pravice se dařilo. Ve štábu Likudu bouchaly konfety a znovuzrozený premiér za hlasitých ovací líbal manželku Sáru.

Děkoval voličům, kteří ho podpořili, navzdory „mediální štvanici“ na něj a jeho rodinu, navzdory probíhajícím trestním stíháním. Kolem třetí hodiny ráno už mohl jít spát s útěšným vědomím, že s největší pravděpodobností bude vládnout počtvrté za sebou (a popáté v životě). A co víc, že jeho Likud si od roku 2015 polepšil o celých šest křesel – a díky impozantnímu finiši protrhl cílovou pásku jako první. Exit polly se tentokrát mýlily dost, těžko říct proč: lidé záměrně neříkali pravdu, vzorek nebyl dost reprezentativní, údajně průzkum uzavřeli už v osm hodin a hlasovalo se do deseti…

Ani Ganc nemusel být úplně smutný, pachuť trapnosti tomu dodala ta zbytná oslava, ale jeho narychlo slepená a ideologicky poněkud amorfní strana kandidující s programem „Antibibi“ získala jen o mandát méně než Likud a slíbila, že bude pekelně nepříjemnou opozicí. Pokud však výsledky zasadíme do širšího kontextu izraelské politiky, pak volby nic nezměnily na dlouhodobém směřování země vpravo – a na markantním úpadku levicových stran, které byly pro Izrael dříve esenciální.

Tradiční levice, která pod různými názvy ovládala izraelskou politiku po první tři dekády existence státu, dopadla zle dokonce i oproti nevlídným očekáváním. Byla marginalizována na úroveň arabských stran, ve stodvacetičlenném Knesetu jí bude patřit pouhých deset křesel. Jak se to mohlo stát? Část voličů dala nepochybně přednost modrobílé koalici, která se může rozpadnout stejně rychle, jako vznikla. Ale je to slabá náplast a vyhlídky do budoucna nejsou pro levici pozitivní.

Děcka volí pravici

Zatímco američtí mileniálové vzhlížejí k socialismu a politice identity, jejich izraelské protějšky jsou pravicovější než kterákoli generace před nimi. Podle průzkumu think-tanku Israeli Democracy Institute se v roce 2018 identifikovalo s pravicí 64 procent Izraelců ve věku 18 až 34 let. Od 35 let nahoru to bylo jen 47 procent. Znovuzvolení Netanjahua podporovalo 65 procent respondentů ve věku 18 až 24 let a 53 procent mezi 25 a 34 lety. V důsledku demografického vývoje jsou mladí lidé v průměru konzervativnější a religióznější, což má významný vliv na politickou sebeidentifikaci.

„Narodili se až po mírových dohodách z Osla, brali rozum za krveprolití během druhé intifády, napravo se ale posouvají i po vojně,“ vysvětluje možné příčiny politoložka Tamar Hermannová s poukazem na povinnou základní službu. Souhlasí s ní Eli Hazan, zahraniční tajemník Likudu: „Lidé, kteří vyrůstali v průběhu intifády al-Aksá, nevěří v mír (…), nevidí partnery pro mír.“

Jsme svědky trendu, který možná nejvýstižněji pojmenoval polský novinář Paweł Smoleński v titulu své knihy – Izrael už se nevznáší. Dítě sionistického hnutí s utopicky levicovým charakterem (byť existovaly podstatné výjimky, za všechny jmenujme Vladimíra Žabotinského, jehož odkaz v Izraeli nese právě strana Likud) se protrpělo bolestivým dospíváním od idealismu k pragmatismu. Druhá intifáda byla mezníkem, kdy mnoho Izraelců vlivem pouličního násilí ztratilo naději na mír. A kde není možný mír, tam nezbývá než zatlačovat protivníka silou a nemyslet na zítřek.

Se zbraní v ruce je odhodláno vlast bránit 66 procent Izraelců, přičemž číslo pravděpodobně snižují izraelští Arabové, ve srovnání s 44 procenty Američanů, 29 procenty Francouzů a 18 procenty Němců. Porodnost izraelských Židů je vyšší než kdekoli v rozvinutém světě: minulý rok poprvé přeplodili Araby, když na jednu židovskou Izraelku připadalo 3,16 dítěte. Je to zčásti zásluha ultraortodoxních Židů, jejichž větší zapojení do armády a ekonomiky je jednou z nejdůležitějších výzev pro nadcházející dekády. Porodnost je ale vysoká rovněž mezi ostatními skupinami, například náboženskými sionisty.

Pravici nahrává i etnická rozmanitost Izraele. Židé, jejichž předci pocházejí ze severní Afriky, takzvaní Mizrachim, patří mezi věrné voliče pravicových stran. Mají odlišnou historickou zkušenost, sionistická levice byla vždycky více spojená s Aškenázy, tedy Židy ze střední a východní Evropy. Mizrachim tvoří přibližně polovinu celkové židovské populace Izraele, kartami ve prospěch pravicových stran ale zamíchala i masová migrace Židů ze zemí bývalého Sovětského svazu v 90. letech.

Dnešní Izrael má pro své přežití to, co Evropa postrádá: děti a populaci ochotnou bojovat. Obojí je plodem určitého mentálního nastavení, kterému Západ nerozumí, protože si příliš navykl na mír a dobrobyt. I kvůli tomu vztahy s Evropou chladnou, paradoxně v době, kdy Izrael zdařile kooperuje s polovinou Blízkého východu, což bylo dřív nevídané. Jenže Západ mu vyčítá ústup od liberalismu a lidských práv, respektive současných evropských standardů obojího. Kde izraelští vojáci pálí ostrými na Palestince demolující zábrany, tam se španělská policie dívá, jak nelegální migranti překonávají plot a metají po mužích zákona nehašené vápno. Protože Izrael pokládáme za součást kulturního Západu, aplikujeme na něj přísnější měřítka než na jeho geografické sousedy.

Kdo s námi?

V této situaci Izrael nachází spojence už prakticky výhradně napravo od evropského mainstreamu. Donald Trump udělá, co Bibimu na očích vidí – a je v Izraeli velmi populární, po boku Netanjahua se objevil i na předvolebních billboardech. V ostrém kontrastu k oblibě Trumpa mezi Izraelci stojí převážně levicová identifikace židovské komunity v USA. Kromě amerického prezidenta se v podpoře Izraele předhánějí brazilský prezident Jair Bolsonaro nebo maďarský premiér Viktor Orbán. V době, kdy autorka píše tyto řádky, se maďarská diplomacie durdí nad nejnovějším „naschválem“. Maďaři se pokusili torpédovat další rezoluci Evropské unie vyjadřující pohoršení nad vývojem v Izraeli, jejich veto ale nebylo vůbec vzato v potaz, údajně pro pozdní podání a neodůvodněnost.

Židé v diaspoře se vždy cítili ohroženi nacionalismem, což byla – jak se mnohokrát v historii ukázalo – obava zcela oprávněná. Vize internacionální komunistické společnosti, slibující překonat staré náboženské a etnické předsudky, logicky přitahovala velké množství Židů. A jejich nadprůměrný počet v radikálně levicových organizacích všeho druhu zase posiloval antisemitské předsudky („židobolševismus“), čímž se vytvářel uzavřený kruh, z něhož bylo těžké vystoupit.

Židé ve vlastním státě se už nacionalismu obávat nemuseli, ale nejen to: potřeba uchovat identitu, uhájit pracně vybudované, doslova z pouště povstalé dědictví pro potomky, a vůbec zajistit přežití v nepřátelském prostředí – navíc potom, co byla značná část židovské populace vyvražděna –, to vše přispělo k obratu, který je dnes nelibě nesen nejen západní levicí, ale i částí diaspory, především ve Spojených státech, kde vůči Izraeli často prokazují větší afinitu evangelikální protestanti.

Mimochodem, také s těmi našel Netanjahu společnou řeč, a to i na neformální úrovni. Několikrát byl řečníkem na akcích největší americké proizraelské organizace CUFI – Křesťané společně pro Izrael; mají víc než pět milionů členů –, s jejímž zakladatelem, pastorem Johnem Hageem, udržuje osobní vztahy. Konzervativní křesťané to myslí upřímně, za Bibiho vítězství se horlivě modlí, jakož i za něj osobně. V jejich představách se na konci dějin Izrael obrátí ke Kristu (s výjimkou zatvrzelých, kteří budou definitivně zavrženi), předtím je však třeba zbudovat třetí jeruzalémský Chrám, a aby k tomu vůbec došlo, je potřeba všemožně podporovat Izrael. Zní to všelijak, ale mají snad Izraelci do té podané ruky kousat a čekat na obrácení Federiky Mogheriniové?