Českem obchází strašidlo. Není to strašidlo komunismu, prý však bude mít stejně ničivé dopady na společnost. Hrozí totiž, že Evropská unie zastropuje zemědělské dotace a na velké firmy se nedostane. To podle ministra zemědělství Miroslava Tomana poškodí „naprostou většinu českých zemědělských firem“, které jsou historicky větší, než je zvykem v Unii. Utrpěli by nakonec všichni Češi, protože by přišli o potraviny z tuzemské produkce. Bez dotací se potraviny vyrábět nevyplatí, varoval senátor Jan Veleba. Zemědělství ovšem „pojede dál, jenom té řepky bude víc“. Zničí se tím krajina, jenže na něčem je třeba vydělat.

Občané se proto mohou spolehnout, že současná vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem a ministrem Tomanem udělá všechno, aby této katastrofě zabránila a aby o dotace nepřišli ani ti největší zemědělci. Nakonec Babišův Agrofert je největší zemědělskou firmou a Toman býval prezidentem Agrární komory, organizace sdružující největší podnikatele v zemědělství. Než se všichni občané sešikují za svým premiérem a ministrem k rozhodujícímu boji, pak je ovšem třeba zjistit, jestli strašidlo dotačního stropu opravdu ohrožuje všechny české občany. Nepochybně ohrožuje Agrofert, jak ještě nikdy ohrožen nebyl.

Dvě stovky bohatých

Evropský komisař Phil Hogan navštívil na konci října Prahu. Potvrdil, že v příštím rozpočtovém období 2021–2027 bude mít Česká republika nárok na zemědělské dotace na úrovni 200 miliard korun, zároveň však v návrhu rozpočtu doporučil, ať dotaci v plné výši dostanou pouze menší a střední farmy. Tím vyvolal popuzené reakce ministra Tomana a nepotěšil ani Babiše, jehož vláda už v lednu stropy odmítla.

Není důvod pochybovat o Tomanově tvrzení, že v tuzemském zemědělství operují jiné firmy než kdekoli jinde. Velikost plochy, kterou obhospodařují, dosahuje podle Eurostatu v průměru 133 hektarů, daleko za nimi je průměrná britská farma s 92 hektary, případně Slováci s 80 a Dánové s 68 hektary. Má to důvod v násilné kolektivizaci padesátých let, která neměla nikde v Evropě obdobu a ze které se zemědělci dosud nevzpamatovali a asi už také nevzpamatují. Proto už není důvod a ani nejde zavřením dotačního kohoutu diskriminovat velké společnosti, které mohou fungovat ke spokojenosti všech občanů. Jíst se přece musí.

Vedle připomínky nepochybného faktu, že velké podniky hrají ve zdejším zemědělství klíčovou roli, ovšem ministr oprašuje mýtus o tom, že jsou fakticky jediným představitelem agrárního sektoru. Skutečný přehled nabízejí data Českého statistického úřadu, který rozděluje zemědělské podniky do několika kategorií. V Česku se obdělává tři a půl milionu hektarů zemědělské půdy, z toho 51 procent kontrolují opravdu velké podniky, které mají k dispozici aspoň tisíc hektarů. Rozlohu 1,2 milionu hektarů využívají střední zemědělci s výměrou 100–1000 hektarů a necelý půlmilion hektarů zbývá na ty malé, kteří hospodaří nejvýš na stovce hektarů.

Už z toho výčtu je zřejmé, že by stropy musely být hodně nízko, aby zasáhly většinu zemědělců. Hogan navrhuje jako maximální dotaci pro jeden podnik 100 tisíc eur, tedy asi dva a půl milionu korun. Základní sazba přímé platby za hektar činí pět tisíc korun, po zavedení stropů by se tedy nemuselo bát 46 tisíc zemědělců, kteří nehospodaří na ploše větší než 500 hektarů, většina z nich by se dokonce mohla těšit, že si polepší. „Menším farmám by to pomohlo,“ potvrzuje tajemník Asociace soukromého zemědělství Jaroslav Šebek. Výpadek příjmů hrozí pouze firmám, které mají přes tisíc hektarů. Takových je podle zemědělského registru 920. Mnohé se však spojují do holdingů, například zemědělskou divizi Agrofertu tvoří 32 farem s obhospodařovanou plochou zřetelně nad tisícem hektarů, mezi nimi velkostatky typu Alimex Nezvěstice s téměř pěti tisíci hektary, a dalších pětadvacet s rozlohou okolo tisíce. Spojené farmy miliardáře Radovana Vítka tvoří pětadvacet podniků, které do statistiky vstupují každá zvlášť. Proto experti odhadují, že opravdu velkých zemědělců může mít Česko dvě až tři stovky. Ti skutečně mohou být plánem komisaře Hogana postiženi vzhledem k tomu, že dnes pobírají polovinu z každoročních třiceti miliard, kterými Evropská unie Čechy zásobuje. Konkrétně Agrofert loni inkasoval miliardu a 33 milionů a pět dalších největších zemědělců, vedle již zmíněných Spojených farem ještě Agro-Měřín spekulanta s pozemky Gabriela Večeři, Rabbit současného šéfa Agrární komory Zdeňka Jandejska, Úsovsko bývalého ministra zemědělství Jiřího Milka a britský koncern Spearhead, dohromady získalo 988 milionů. Šest největších tak využilo částku, která odpovídá sedmi procentům všech zemědělských dotací z Bruselu. Napříště by měli nárok jen na malý zlomek dosavadní podpory.

Sedláci z Asociace soukromých zemědělců připouštějí, že jednání o stropech ještě neskončilo a že prosadit je v navržené podobě bude takřka nemožné. Agrofert vybudoval premiér, a i když ho odložil do svěřenských fondů, podle informací z koncernu v nich na jeho majetek dohlíží jako protektorka jeho manželka a on sám zůstává jediným možným příjemcem zisku. Není pochyb, že nasadí všechny síly, aby prosadil alternativní návrh, že použití dotačního stropu závisí na rozhodnutí národních vlád. „Nemůžeme se ale tvářit, že současný stav je v pořádku, a dál tak žít sedm let,“ míní tajemník Šebek.

Pohroma z Bruselu

Dotace v současné podobě spíš škodí, z pohledu ekonomů o tom ani není nutné příliš diskutovat. Při výpočtu hrubého domácího produktu podle výrobní metody se státní dotace odečítají od výkonu firem a snižují hospodářský výkon země. Mohou se vrátit v podobě daní, které se k HDP naopak přičítají, ovšem v případě zemědělství je to minimální korekce. Po vstupu České republiky do Evropské unie se dotace z roku na rok zvýšily ze sedmi na devatenáct miliard a postupně rostly až do loňského roku, kdy dosáhly 33 miliard. Daně ze zemědělské výroby za tu dobu poklesly z 1,7 miliardy o pět set milionů.

V takové situaci hodně záleží na tom, jak se vysvětlí užitek, který z dotací plyne v jiných oblastech života. Nikomu nevadí ještě větší podpora státních škol, proč by měly vadit dotace soukromým koncernům v zemědělství, když přinesou srovnatelný užitek? „Platby zemědělcům slouží ke zlepšení životního prostředí pro všechny občany, zároveň v období narušení trhu přispívají k udržení tržní stability, aby byla splněna očekávání spotřebitelů,“ shrnuje účel zemědělských dotací ten, kdo platí, tedy Evropská komise, v rozpočtu na rok 2019. K tomu dodává, že dotace zajišťují splnění minimálních norem bezpečnosti potravin, zdraví zvířat i rostlin a dobrých životních podmínek pro zvířata.

Není zřejmé, že dotace v Česku něčemu takovému slouží, když se rozdělují podle obdělávaných hektarů a míří do velkých masných kombinátů. Jinými slovy neslouží k ochraně přírody a zvířat ani produkci kvalitních regionálních potravin, ale k uchování modelu průmyslového zemědělství, jak byl vytvořen před listopadem 1989. Statisticky lze doložit, že koncernům zajišťují nebývalý zisk. Souhrnný zemědělský účet prozrazuje, že před vstupem do Evropské unie sčítali zemědělci ztráty, které ročně dosahovaly ke dvěma miliardám. Po vstupu zisk poskočil k deseti miliardám a v roce 2014 překonal i po odečtení nájmů za zemědělskou půdu dvacet miliard.

Bez dotací se sníží potravinová soběstačnost, varuje senátor Veleba, ovšem v uplynulých patnácti letech měla miliardová podpora opačný efekt. Velcí zemědělci zaměření na zisk nezvyšovali svou efektivitu ani kvalitu svých výrobků a domácí spotřeba se zařadila jen mezi okrajové cíle. Hodnota zemědělské produkce vyrostla od vstupu do Unie ze stovky na 130 miliard korun, což po odečtení inflace znamená, že zůstává na stejné úrovni. Část zemědělských produktů zpeněží potravinářský průmysl, jeho výnosy se však v posledních patnácti letech drží na úrovni 290 miliard a reálně klesají. Potravináři napodobili zemědělce v tom, že zvýšili svůj dříve minimální zisk na dvojnásobek, na současných dvanáct miliard. Cesta všech zemědělských dotací tak končí v zemědělsko-průmyslovém komplexu, v menší míře u těch, kdo pronajímají zemědělskou půdu, a také u výrobců hnojiv, jejichž zisk se zvýšil ze čtyř na sedm miliard.

Zároveň dosáhli zemědělci s pomocí dotací sporného výsledku, když při udržení dřívějšího rozsahu výroby snížili potravinovou soběstačnost Česka. Otevřely se jim totiž exportní trhy na komodity, které nevyžadují složité zpracování a jejichž produkci svědčí rozlehlé polnosti nebo velké výrobní haly. V roce 2003 se vyvezlo minimálně nezpracované mléko za 150 milionů, loni už tržby překročily osm miliard. Vývoz pšenice se za tu dobu zpětinásobil na loňských deset miliard, Češi se dobře uplatnili na evropském trhu s chlebem, konzervami a krmivem pro domácí zvířata. Tím se ovšem blokují zemědělské a potravinářské kapacity, proto musí Češi dovážet stále víc vepřového (ročně za 15 miliard), drůbeže (6 miliard), sýrů (9 miliard), obyčejné zeleniny typu mrkve a pórku (8 miliard), tedy zboží, které se dřív nedováželo. Za víc než miliardu se loni dovezlo jablek. Hitem se stala řepka jako surovina k výrobě bionafty. Polovina řepkových semen slouží energetice, případně se vyváží do ciziny. Na export šlo loni skoro 300 tisíc tun řepkových semen, k jejichž produkci bylo třeba sedmi set kilometrů čtverečních, tedy území menšího okresu.

Efektem dotací není ochrana spotřebitelů, tradičního venkova, přírody nebo zvířat, jak zamýšlí Evropská unie. Mění však poměry v tuzemském zemědělství. Pole s řepkou zabírají plochu, kde se dříve pěstoval ječmen, oves, žito a brambory, zajímavé přestalo být pěstování mrkve, petržele, kapusty, květáku, zelí, cibule. Ve všech těchto produktech a již zmíněném vepřovém a drůbežím mase jsme soběstačnost ztratili. Senátor Veleba, který dříve rovněž šéfoval Agrární komoře, vyhrožuje, že bez dotací to může být ještě horší, logičtější je však úvaha, že právě rozdělováním dotací velkým konglomerátům se Češi do současné situace dostali.  

Obvinění: Babiš a Toman

Zemědělské dotace nemají užitek, pro který se rozdělují, zřejmě zhoršují strav životního prostředí, dokonce ohrožují potravinovou soběstačnost. Přesto není samozřejmost je zrušit, protože nějaký efekt přece jen měly. Vytvořily vlivnou vrstvu bohatých velkozemědělců, kteří jsou největšími příjemci dotací v zemi a pro zajištění budoucích příjmů průběžně posilují vliv na státní správu. Když se jeden z nich stal premiérem, pak právě nastala chvíle, aby k obraně dotačních miliard využil veškerou váhu České republiky. Čas už běží. Rozpočet nepříznivý velkým zemědělcům dostaly výbory europarlamentu, a i když v Bruselu všechno dlouho trvá, konečné hlasování bude nejpozději napřesrok v květnu.

Předem je jisté, že Brusel se bude intervencím premiéra Babiše a ministra Tomana bránit. Nástrojem se už stalo finanční nařízení, které schválil europarlament a které platí od 2. srpna. „Účastníci finančních operací a jiné osoby, včetně vnitrostátních orgánů na všech úrovních, podílející se na plnění rozpočtu se zdrží jakéhokoli jednání, jež by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Unie. (…) Přijmou rovněž vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů,“ stojí v něm mimo jiné. Jde o přísnější normu než tuzemský zákon o střetu zájmů a premiér bude muset prokázat, že ani podle ní nemá s Agrofertem nic společného. Nehrozí jenom to, že koncern ztratí přístup k podpoře z Bruselu. „Pokud Evropská komise nedostane uspokojivé vysvětlení, může České republice pozastavit vyplácení všech dotací,“ upozorňuje předseda Pirátů Ivan Bartoš a připomíná, že Komise poslala do Prahy žádost, ať česká vláda předloží dokumenty, které by objasnily problém střetu zájmů svého premiéra.

Ještě se to zkomplikovalo, když Státní zemědělský a investiční fond podepsal s Agrofertem čtyři dotační smlouvy až po 2. srpnu. Konkrétně šlo o částku 4,5 milionu pro dvě drůbežárny a jednu sadařskou firmu, vedle toho o 57 milionů na modernizaci vepřínu firmy SPV Pelhřimov. To umožňuje komisaři Hoganovi zahájit s Babišem řízení o střetu zájmů podle nových pravidel. Do stejných potíží se dostal i Toman, protože počátkem září schválil zemědělský fond dvoumilionovou dotaci také pro drůbežárnu Xaverov, kterou řídí jeho otec a bratr.  

Na střet zájmů upozornili v Bruselu Piráti a tím si od Babiše vysloužili obvinění z udavačství. „Chtěli jsme zabránit, že se dotace opravdu zastaví,“ odmítá nařčení jejich předseda. Češi prozatím posílají Bruselu vyžádané dokumenty, zdržování však má smysl jen do určité míry. Případ ještě projednává kontrolní výbor europarlamentu, proto se dá čekat, že při lednovém slyšení před bruselskými poslanci bude Babiš požádán o vysvětlení.       

Strašidlo dotačního stropu existuje, neohrožuje ovšem zásobování obyvatelstva, ale možná ještě něco významnějšího, mocenské základy vládnoucího režimu. Těmito základy se stal pakt těch, kdo evropské dotace rozdělují, a těch, kdo je přijímají, zosobněný v dvojjediné roli Babišem. Pokud dotační strop přispěje k objasnění a nápravě poměrů, nelze proti němu nic namítat.